Když jsme přiletěli na Ukrajinu, program na první den byl jasný, ale co dál? Času moc nemáme, tak co vidět poblíž? Naše volba byla nakonec jednoduchá, padla na sto kilometrů vzdálený Černobyl s Pripjatí! Jaderná elektrárna měla původně stát jen 25 kilometrů od Kyjeva, nakonec se však rozhodlo, že kvůli bezpečnosti bude radši dál. Dobře pro obyvatele Kyjeva, už ne tak dobře pro ty z Černobylu a Pripjati.

Už při příletu na vás vykouknou letáčky s exkluzivní návštěvou Černobylu, cena je ale často okolo 150 euro za den, což je více než ukrajinský měsíční plat. Odírat se nenecháme! Nasazuji jarmulku a vydávám se na ty internety najít nejlevnější variantu, pokud možno ale tak, abychom nemuseli pěšky. Nakonec vybírám firmu Chernobyl Time, jejíž stránky najdete zde. Všechno vypadá krásně, ani ne 70 dolarů je hezká cena, takže kupujeme a už se chystáme na příval radiace. Přístup agentury je příjemný, zařídí všechny potřebné dokumenty, nám stačí poslat čísla pasů. Poprvé se ptám, jestli je prohlídka v angličtině. Ano, bez problémů.

Den před odjezdem přichází email s tím, v kolik přesně a kde se sejdeme a také s tím, jaké auto a SPZ máme hledat. Jediné, co z mailu vnímáme je slovo “Mercedes” a říkáme si, jak budeme mít soukromou prohlídku v minibusu, které nabízí i firma za 150 euro. Gratulujeme si. Pro jistotu se podruhé ptám, jestli je prohlídka v angličtině. Ano, bez problémů.

Kyjevské ráno je poněkud pochmurné, ale ideálně navazující atmosféru příhodnou pro návštěvu místa jaderné havárie.

IMG_0170-compressor.jpg
Kyjevské ráno

Přicházíme na místo srazu, nikde nikdo, jen opodál stojící vyřazený německý autobus. Když se pořád nikdo neobjevujeme, jdeme se k autobusu s nápisem “Azur reisen” zeptat, zda neví co a jak. Vítá nás řidič s kapucí přes hlavu ležící na volantu. Otočí se na nás, vypadá, jako že už dva týdny nespal a vražda pro něj taky není jen věcí z knih či televize. Konverzaci proto a pro to, že umíme rusky říct jen to, že jsme turisté, zkracujeme na minimum. “Černobyl?” ptáme se, “Černobyl!” dostává se nám odpovědi. Na volantu vidím znak Mercedesu, ostatní z venku hlásí, že SPZ taky sedí s tou z mailu. Naše cesta nakonec asi úplně privátní nebude, pokud tedy cestu s dalšími padesáti lidmi nepovažujete za mini-skupinku.

Pět minut po smluveném čase odjezdu tedy nasedáme do autobusu. Jsme druzí. Ukazuje se naše naivita. Devět ráno je sice čas oficiálního odjezdu, pokud však umíte číst mezi řádky nebo jste místní, víte, že v tu dobu máte teprve vstávat z postele. Po tři čtvrtě hodině přichází průvodce vybrat peníze za pojištění, které není v ceně a opsat si čísla pasů. Podle počtu ukrajinských a ruských pasů s námi asi moc cizinců nejede. Vlastně žádní. Nevadí, průvodce je komunikativní, vypráví nám co a jak, jen rozumíme asi víc jeho ruštině než angličtině. Ale je to smluvený průvodce, nic se neděje, na trochu nesrozumitelnou angličtinu si zvykneme a všechno bude krásné. Přeci jen nám předal dozimetr (přístroj na měření) radiace, takže se zabýváme měřením všech předmětů kolem a ničeho si nevšímáme. Průvodce dopočítává peníze, pouští film o havárii, vystupuje a autobus se rozjíždí bez něj. Film je pochopitelně v ruštině, ještě že video vybuchující elektrárny je všeříkající.

23828945_10210567477287098_842230050_o
Směr Černobyl!

Uprostřed lesů nabíráme mladého kluka, je to náš průvodce. Je mu něco přes 25, ten bude umět anglicky. Zastavujeme na toaletní pauzu a ptáme se chlapce, jestli umí anglicky, odpovídá “Što?”.

IMG_0172-compressor
Černobylská toaletka

S ruštinou je vše zábavnější, aspoň si můžeme domýšlet výklad a dělat si ho zajímavějším. Horší je to, když přistoupí další průvodce a začne nám vykládat, co hlavně nesmíme dělat, až se dostaneme do “zóny”. Nakonec dostáváme papír v azbuce a rozkaz zněl jasně – podepsat! A tak se z nás čtyř možná stali členové ukrajinské osvobozenecké armády.

Jako první stavíme u nápisu, který značí vstup do města Černobyl. Fotíme se, přejíždíme dozimetrem sebe, nápis, zemi a znovu sebe. Pořád žádné vzrušení. Popojíždíme do centra města, kde se nachází památník obětem, památník města a zvláštní památník čápům, kteří zde měli hnízda. Čápi už tu sice nežijí, ale narazili jsme tu na prvního psa! Ale nejsou to ledajací psi, jsou to psi úžasně roztomilí! Většinou štěňata, která tu často přežívají z dárečků od turistů a nejeden z našich spolucestujících měl v batohu připravené krmivo pro psy, které pak nadšeně rozdával. Psíků si všiml i známý časopis Guardian, pokud si o nich chcete něco přečíst, můžete například tady. V oblasti Černobylu obecně platí pravidlo, že tam, kde není člověk, daří se přírodě. Je zde spousta vlků, psů a nějací medvědi. Některé z cestovek dokonce nabízí možnost krmení obřího sumce, který žije v bývalém korytě chladícího kanálu reaktoru.

IMG_0176-compressor
Vjezd do města
IMG_0182-compressor
Nejroztomilejší obyvatel Černobylu
IMG_0186-compressor
Bývalé ulice města
IMG_0187-compressor
Čápi a jádro

Popojíždíme, řada domků je v rozbořená, ale část je jich celkem v pořádku, v jednom se dokonce topí, soudě podle kouře stoupajícího z komína! Říkáme si, jak jsme určitě narazili na jednu z černobylských “babušek”, které sice z města odešly, ale jen na chvíli, aby se stejně vrátily do svých domů a chalup. Řidič nám však připravuje další překvapení. Zastavujeme u obchodu. Obchod v městě duchů? Tolik turistů tu zase není, jak se mohou uživit? Ukazuje se, že všechno je trochu jinak, než jsme si mysleli. V Černobylu nyní žije okolo tří tisíc lidí, kteří zde většinou pracují v elektrárně nebo třeba jako průvodci. Vzhledem k tomu, že Černobyl je (prý) jedno z nejstarších ukrajinských měst, v době havárie měl ale jen zhruba čtrnáct tisíc obyvatel, to není zase tak velký pokles.

IMG_0189-compressor
Vzkvétající Černobyl, přes ulici ubytovny místních dělníků
IMG_0192-compressor
Jediný obchod
IMG_0195-compressor
Zvěř žebrá jídlo

Tady už nenecháváme nic náhodě, obchod je zřejmě setkávacím místem černobylských průvodců, proto přicházíme k jejich kuřáckému kroužku a ptáme se našeho průvodce, jestli neví něco o tom, že bychom měli mít průvodce v angličtině. Otočí se na vedle stojícího chlapíka, zeptá se ho, jestli umí anglicky, ten se na nás podívá a začíná výklad v angličtině. Říkáme mu Artur. Ví toho hodně, ale postupem času se naše “průvodcovské” nůžky začínají rozevírat čím dál tím víc. Výklad trvá půl minuty v angličtině, deset minut v ruštině.

I s novým průvodcem popojíždíme k místu, kde stojí stroje, které pomáhaly s odklízením havárie. Byla to opravdová všehochuť. Najdete zde jak sovětský lunochod, robot na zneškodňování bomb, tak i robotického “dřevorubce”, který původně kácel lesy ve Finsku. Artur nám zároveň vysvětluje, jak to vlastně je s lidmi v Černobylu. Vzhledem k tomu, že po výbuchu vál vítr směrem na sever, většinu radioaktivity ze vzduchu schytalo město Pripjať a přilehlé běloruské lesy. Černobyl díky tomu, že leží na jih od elektrárny, “vyvázl”. Uvozovky proto, že sice není nebezpečné se zde pohybovat, ale půda a voda jsou zde stejně kontaminované, takže se zde nedá dlouhodobě zdravě žít, ač by místní babičky asi řekly opak.

IMG_0196-compressor
Památník hasičům, na který se složili a který vymodelovali sami místní
IMG_0199-compressor
To šedé vepředu lunochod, to šedé vzadu stroj na kácení stromů, pomáhali všichni

Kousek za městem a blíže k elektrárně pak najdete opuštěnou školku. Je to první připomínka toho, že v celé oblasti se ze dne na den zastavil čas. Staré postýlky, rozházené hračky a knížky, pomalu rozpadající se budova. U školky nám poprvé začíná křičet dozimetr, ve vzduchu je asi jen dvakrát větší radiace než v Kyjevě, ale když přiblížíte dozimetr k zemi, stromu nebo nějaké budově, okamžitě začnou na obrazovce vyskakovat čísla až dvacetkrát vyšší. Zároveň pokud přijedete v zimě, radiace bude poměrně malá, sníh totiž funguje jako poklop, nad který se radiace nedostane.

IMG_0207-compressor

IMG_0208-compressor

IMG_0212-compressor

IMG_0215-compressor

IMG_0217-compressor

Pak už ho konečně vidíme. Čtvrtý blok černobylské elektrárny, jehož exploze způsobila největší jadernou katastrofu v historii. Ke konci roku 2016 skončila dostavba sarkofágu, který celý blok zakrývá. Na některých místech uvnitř už nyní můžete pracovat několik hodin denně, pořád jsou tu však místa, kde pracujete deset vteřin a poté jdete domů, protože už jste vyčerpali svou denní dávku radiace. Představte si, že přijdete do práce o čtvrt minuty později a už máte po směně. Před havárií byly v provozu celkem čtyři bloky elektrárny a další dva se stavěly. Práce na nich se zastavily až dva roky po havárii a zbylé tři bloky kvůli špatné energetické situaci na Ukrajině vyráběly elektřinu až do roku 2000. Dozimetr už ani nepřestává pípat. Poprvé litujeme, že jsme si ho vzali.

IMG_0223-compressor
Elektrárna už ve skafandru
IMG_0225-compressor
Památník

Po elektrárně je čas na město Pripjať. Nejdříve projíždíme kolem Rudého lesa, místa, kde se stromy po havárii zbarvily do tmavě červena a v noci dokonce svítily. Dozimetr se raduje z dalšího přísunu radiace. Čeká nás ještě fotka s nápisem Pripjať a rokem 1970, město tedy “žilo” jen 17 let.

IMG_0229-compressor
Vítejte v Pripjati!
IMG_0233-compressor
Vozový park tu za posledních pár desítek let nepoznal změnu
IMG_0235-compressor
Místy se tu povaluje radiace

Jsme v Pripjati. Projíždíme poměrně hustým lesem, průvodce vysvětluje, že to je bývalá Leninova hlavní třída. Parkujeme a jdeme se podívat na hlavní náměstí, kde dříve byly restaurace, hotely, velký obchod a dům kultury. Město bylo, alespoň na české poměry, celkem velké, pro jeho padesát tisíc obyvatel tu tak byla postavena rozsáhlá paneláková výstavba. Celé město je poměrně dost zarostlé keři a stromy, okna domů jsou často vybitá, ale i tak některá místa vypadají, jako by je lidé opustili teprve nedávno. Vzhledem k tomu, že město zasáhl radioaktivní mrak v celé své síle a radiace je zde podstatně větší než v samotném Černobylu, nedalo a nedá se zde bydlet, místo proto hlídá armáda. Po havárii byli lidé evakuováni, všechny autobusy kyjevské mhd musely přijet do Pripjati a pomáhat odvážet lidi do Kyjeva. Pro evakuované bylo později vybudováno město Slavutych, kde nyní žije zhruba dvacet pět tisíc lidí. Poté, co opadlo první zděšení, lidé se chtěli do Pripjati vracet, to ale nebylo možné, odváželi si tak jen cennosti, často nejen svoje. Mezi další atrakce města patří plavecký bazén, škola, stadion místního fotbalového týmu Avanhard Pripjať nebo třeba ruské kolo, které ale nestihlo vejít do provozu. I na něm můžete vidět, jak se radiace “zažírá” do věcí. Pokud budete stát dále od něj, bude sice radiace poměrně vysoká, ale nic drastického, když dáte dozimetr pod jednu z kabinek a chvíli počkáte, začnou vám vyskakovat čísla až padesátkrát vyšší. Hezké video, kde je vidět celé město jako na dlani, najdete zde.

IMG_0237-compressor
Paneláky zachovalejší než v Mostě

IMG_0239-compressor

IMG_0240-compressor

IMG_0243-compressor
Restaurace na hlavním náměstí
IMG_0249-compressor
Zbytky obchodu
IMG_0259-compressor
S komunismem na věčné časy
IMG_0263-compressor
“Učit se, učit se, učit se!” V. I. Lenin
IMG_0268-compressor
Autíčka
IMG_0269-compressor
Ruské kolo na Ukrajině

IMG_0284-compressor

23846902_10210567476367075_1207817380_o
Zespoda každý vypadá nejlíp

Dost bylo Pripjati, ač aspoň já bych se tam klidně na pár dní vrátil. Jedeme k bývalé vojenské základně, kde se nachází obrovský radar jménem Duga-3. Sem byl ještě před pár lety vstup zakázán, ač to podle stavu kasáren a všeho okolo vypadá, že zde nikdo nebyl skoro stejně dlouho jako v Pripjati. Radar, který měl mimo jiné sledovat americké rakety, vydával podobné zvuky jako datel, více o něm se můžete dočíst například zde. Vzhledem k jeho výšce a tomu, že žebříky na něm ještě úplně nezrezivěly se můžete, ne zrovna legálně, vyšplhat nahoru. Pokud nemáte čas, nechce se vám nebo jste jen zvědaví, koukněte se na toto video, kde uvidíte pohled na celé širé okolí. Kolem dokola jen les a uprostřed toho všeho malá vybuchlá elektrárna.

IMG_0291-compressor
Další psík, obdarováváme ho vajíčkem
IMG_0305-compressor
Umělecký pohled na radar

IMG_0312-compressor (1)

IMG_0316-compressor
Radar a pózující Voloďa

IMG_0319-compressor

IMG_0320-compressor

Loučíme se i s radarem, krmíme posledního psa, mladého průvodce vyhazujeme zpátky uprostřed lesa a jedeme vstříc Kyjevu. Výlet to byl úžasný, ač to podle úvodního popisu tak nevypadalo. Jediným problémem byla ruština, ale té naštěstí aspoň trochu rozumíme a čemu nerozumíme, to si domyslíme. O to to bylo autentičtější!