Proč se vydat do země, kam se létá spíš vojenskými speciály než turistickými linkami? Jednak tu platí stará klišé o milých lidech a krásné přírodě, ale zároveň tu věci nefungují tak jako na západě, takže často zažijete dobrodružství i tam, kde byste ho nečekali a nudit se rozhodně nebudete. My Kosovo (a Albánii s Makedonií) vybíráme z jiného důvodu. Ne poprvé a ne naposledy za nás rozhoduje cena. Na stránkách Wizzairu se objevují zpáteční letenky z Budapešti do hlavního města Kosova, Prištiny, za pětistovku. To musíme mít! S kamarádem Michalem si kupujeme letenky s tím, že se nic nestane, když to za tu cenu neproletíme. O pár dní později už kupujeme letenky i ostatním, to si nemůžou nechat ujít! Sestava je jasná, já, přítelkyně Marťa, kamarádi Michal a David a v neposlední řadě kamarádka Ála. Dohoda byla taková, že se musí vrátit aspoň polovina z nás. Ale jelikož je polovina přesně dva a půl a nevěděli jsme, koho a jak bychom půlili, rozhodlo se tedy, že se vrátíme všichni.

Pár měsíců čekání uteklo jako voda a my nasedáme na let do Prištiny. Ten je plný Kosovců, Albánců a k tomu pár podivínů jako jsme my. Po letu, na kterém bylo zajímavé jen to, že přistávání hlásili už skoro od vzletu v Budapešti, přistáváme v hlavním městě Kosova. Už na letišti poznáváme, že sem zrovna moc turistů nejezdí. Na pasovce se nás strážník ptá, za jakým jsme přijeli účelem. Bezelstně odpovídáme, že za turismem. Něco se mu nezdá. Spouští smršť otázek. Odpovídáme. Dochází mu, že asi mluví s blázny. Dává nám razítko do pasu. Přicházíme do hlavní haly letiště. První, koho vidíme, jsou američtí vojáci. Poté němečtí vojáci. Jako třetí už na nás mává chlapík, který nám má půjčit auto. Mává jen hypoteticky, protože vůbec neví, že to jsme zrovna my, kdo si u něj má půjčit auto. Zjišťuje, že jsme Češi a má z toho radost, hned nám slibuje lepší auto. To je asi poprvé, kdy bylo naše češství výhodou a ne přítěží! Odvádí nás k autu, máme mít půjčený malý Seat Ibiza, ale v zeměpisu trochu zmatený pan půjčovatel auta nám místo středomořského ostrova dává hlavní město karnevalů. Přebíráme si tak Kiu Rio, která už má své nejlepší roky za sebou, a přemýšlíme, jaké auto tu musí dostat lidé ze zemí, které Kosované moc nemusí, natož jaké pak musí dostat Srbové.

V našem novém vozítku se vydáváme vstříc novému dobrodružství! Naše plány pro návštěvu Kosova jsou opravdu komorní, v Prištině se chceme kouknout na ty tři zajímavosti, které tam jsou, dát si oběd a pozdě odpoledne přejet do města Prizren, které je poblíž hranic s Albánií. Příjezd do hlavního města se nese v rozporuplném duchu. Na jednu stranu všude nedostavěné domy a prach a špína na ulicích, mezi tím koňské povozy a auta nejstarší provenience, na straně druhé nás předjíždí celá spousta nejnovějších vytuněných bavoráků, mercedesů a podobných celkem luxusních aut. Po chvíli pozorování si však všimnete, že všechna nová a hezká auta mají něco společného, a to, že nemají kosovskou značku. Skoro všechna auta mají značky z nejbohatších zemí Evropy – Norsko, Švýcarsko, Německo. Vzhledem k tomu, že nikdo z Kosovců v zahraničí nikdy nepracoval, tak se jen můžeme domnívat, jak si na taková auta vydělají. Nebo původní majitelé ještě neví, že si jejich auto dělá menší výlet po Balkáně, ze kterého už se asi nevrátí.  Každopádně konec předsudkům, v zahraničí žije několik set tisíc uprchlíků z Kosova, tak proč by si někteří z nich nemohli vydělat na hezké auto.

Ještě dodatek ke způsobům cestování po Balkánu. Auto je tu nejschůdnější varianta, protože se s ničím jiným ani moc nepočítá. Pokud máte více času, můžete zkusit cestovat mezi místními městy autobusem, ale aspoň z počátku se to může zdát jako trochu divočina. Na linku se většinou čeká tak, že si stoupnete k cestě a čekáte, až si stopnete autobus, který jede směrem, který chcete, jízdní řády tu moc nefungují. Například z letiště v Prištině se jinak než autem nedostanete, poblíž sice autobus jede, to ale musíte za brány letiště a ještě čekat, jestli vůbec pojede. Ještě horší je to s vlaky. Železniční síť tu není zrovna nejrozvinutější a vlaky, slovy místních, jezdí jen zoufalci. Pokud se rozhodnete jet vlakem, počítejte s větší časovou rezervou a ošlehanými tvářemi. Vlaky totiž jezdí průměrnou rychlostí 40km/h a mají vytlučená okna. Balkánský způsob řízení – couvání do křižovatek, sebevražedné předjíždění, se kterým naštěstí každý počítá, dva pruhy, ze kterých se stanou čtyři a podobně – je taky celkem specifický a zejména v Albánii pak velké díry v silnicích tomu také moc nepomáhají, pořád je to ale nejrychlejší způsob dopravy.

20623323_289968718138344_2041607319_o
Ulice Prištiny

Zpět ale k Prištině. Když si chceme jít prohlédnout sochu Billa Clintona, jednu ze tří zajímavostí v celém městě, nemůžeme najít nikde poblíž vhodné parkovací místo. Zbylé dvě zajímavosti jsou národní knihovna postavená ve slohu kosovského brutalismu (jinak si nedovedeme představit, jaký jiný styl by to mohl být) a sportovní stadion se střechou připomínající převrácenou loď. Parkovacích míst bylo všude přehršel, jen u nás za těch pár minut nestačilo uzrát to správné balkánské uvažování za volantem, a my tak zcela nepochopitelně místa na semaforech, uprostřed křižovatky, chodník a podobně, nepovažovali za vhodné pro parkování. Poznamenáni naším středoevropským myšlením se vydáváme hledat místo k parkování určené, totiž parkoviště. Všechna místa na zemi a nad ní jsou zabraná, musíme se tak uchýlit pod zem. Už vjezd do tmy, ve které bylo vidět ve světle reflektorů jen vířící se prach, nebyl tím pravým ořechovým. Na ceduli u vjezdu do podzemí zapomněli napsat, že parkoviště je pouze pro tanky, jinak si nedovedu představit, jak někdo s normálním autem může projet díru hlubokou půl metru a širokou přes celou silnici, aniž by do ní nespadl nebo aspoň necítil, jak se mu zespodu odírají všechny pedály. Nás se týkalo naštěstí jen to druhé jmenované, a tak po krkolomné (nebo spíš pedálolomné) cestě konečně parkujeme. Je čas pozdravit Billa a jít se najíst. Zamykáme auto. Zkouším dveře, vše v pořádku, kamarád, který sedí za mnou zkouší dveře, v pořádku, zamčené, kamarád na pravé straně zkouší dveře, otevřené. Nadávám mu, že si s tím hrál a zkoušíme to znovu. Celá pravá strana dveří nejde zamknout. Tak to je ta výbava navíc, kterou nám pronajímatel sliboval! No nic, snažíme se dveře opravit. Po naší “opravě” nejdou dveře ani zavřít, natož pak zamknout. Naštěstí když něco nejde silou, jde to ještě větší silou a nám se tak po chvíli daří dveře aspoň zavřít.

Radši vyjíždíme, euro za vjezd po nás naštěstí také nikdo nechce, takže stačí jen najít místo, kde auto nechat. To muselo splňovat dvě důležitá kritéria: museli jsme na něj vidět a zároveň aby bylo v blízkosti bodu zájmu. V našem případě to byl buď Bill, nebo restaurace. Rozhodli za nás naše žaludky a po chvíli tak zastavujeme u restaurace s názvem “Shpagettaria Toni”. Líbilo se nám, že vlastník v boji proti licenčním úřadům jen zaměnil písmenka v názvu, místo sphagett prodává shpagetti, nikdo mu na to nemůže nic říct a zuřivým italským špagetářům nemusí platit ani korunu (nebo euro) za copyright! Jen malá vsuvka: v Kosovu se platí eurem, nikdo z evropské unie to sice nikdy neschválil, ale lidí z Kosova je v zahraničí tolik a posílají domů spoustu peněz, tak proč vymýšlet novou měnu, když eur už je doma v oběhu stejně hodně. Ale zpátky k Tonimu. Ten se řadí do mezi lidmi balkánskými asi nejpočetnější kategorie. Tou je kategorie s pracovním názvem “hladič”. Když se ho na cokoliv zeptáte nebo se s ním bavíte, většinou vám položí ruku na rameno nebo vás poplácá či jemně pohladí po zádech. Ze začátku je to pro nás chladné středoevropany nezvyk, ale brzy si člověk zvykne a budí to v něm důvěru v lidství. Takže víc “hladičů”!

To, jak byl Toni příjemný a milý, trochu kazí jeho kuchyně. Ze začátku za to můžu já, když si pletu Balkán s Tureckem a objednávám si čaj. Myslel jsem si, že na Balkáně, stejně jako v Turecku je pití čaje národní sport, ale chyba lávky, dostávám Lipton. Moje chyba, v reáliích mám ještě mezery. Je čas na hlavní chod, dostáváme těstoviny a steak, všechno vypadá hezky, jen do prvního kousnutí. Toni se asi spletl a místo, aby posypal maso trochou soli, posypal sůl trochou masa. Podezříváme ho, že měla brzy datum expirace, tak jí cpal do všeho. Když se pořádně zamyslím, tak i ten čaj byl trochu slaný!

Bohatší o pár kilo soli v našem trávicím traktu nasedáme do auta, které jsme prozřetelně nechali stát asi půl milimetru od stolu, kde jsme obědvali. Na prohlížení zajímavostí nemáme moc pomyšlení, hlavně musíme vyměnit auto. Vracíme se na letiště, náš kamarád půjčovatel aut z dopoledne už tam bohužel není, zbyl tam jen jeho albánsky mluvící kolega. Zahrajeme malou pantomimu o tom, jak nám nejdou zavřít dveře, všechno chápe. Přiveze nové auto, zapisuje sice do papírů o převzetí každý malý existující i neexistující škrábanec, ale to, že řazení jde tak ztuha, že po týdnu ze mě bude nový Arnold S., už tak trochu zamlčuje.

Není čas ztrácet čas, s novým starým autem míříme vstříc albánským hranicím, konkrétně do města Prizren. Jedeme po dálnici a všímáme si neobvyklé kosovské zábavy, zabarvování dálničních ukazatelů. Čas si krátíme tím, že tipujeme, kolik kilometrů do Prizrenu ještě může zbývat, když už nám to neřekne ukazatel. Blížíme se a zapínáme navigaci. Za značkou “Pozor, tanky!” se ozývá navigace, zahněte doprava, hlásí. Na tom by nebylo nic divného, kdyby cesta doprava nebyla jen stará polňačka. No nic, jsme v Kosovu, zatáčíme. Cesta je široká na jedno a půl auta, doufáme, že nikoho nepotkáme. “Silnice” se zužuje na šířku jednoho auta, ještě víc doufáme, že nikoho v protisměru nepotkáme. Povrch cesty se mění ze štěrku na odpadky a do děr by snad zapadl i kamion, pedály na zemi už jsou normální věc. Vidíme první domky. Jsme zachráněni! Ála z radosti mává dětem, které opodál hrají fotbal. Ukazují jí prostředníček. Přijíždíme k hotelu Albatros, který stojí před novou širokou silnicí. Děkujeme mapám, že nám ukázaly kosovskou džungli.

Jdeme se ubytovat, paní svou neznalost angličtiny dohání ochotou. Dostáváme víno na přivítanou a leháme si do bazénu. Po chvíli odpočívání je čas kouknout se do města. Zastavujeme se v krámku pro něco dobrého. Mladý majitel se nás ptá, odkud jsme a co nás sem zaválo. Potom, co mu pravdivě odpovídáme, že jsme turisté, se na nás nechápavě podívá a říká: “Ale proč zrovna Kosovo? To je jako byste jeli do Sýrie nebo Afghánistánu.” Z toho, že článek píšu zpátky v Česku, je vidět, že jsme nakonec dopadli lépe než v těch dvou fajn zemích, trochu zmítaných válkou.

Kosovo je ostatně celkem bezpečné, což jsme letmo stačili za ty dva dny zjistit i my. Od místních lidí nebo zkušenějších cestovatelů se dozvíte, že pokud se vyhnete severu země (pro miliony Srbů čtoucích tento článek – severu regionu), kde se pořád čas od času Srbové s Kosovci poperou, budete v bezpečí.

20624184_289971158138100_1054952858_n

Prozkoumáváme město, jeho největší zajímavostí je pevnost, která se tyčí na kopci nad městem a je z ní krásný výhled na celé okolí. Další den jí prozkoumáme i my, teď si jdeme prohlédnout večerní centrum města a poslechnout volání muezzinů z mešit. Než jsme odjeli na Balkán, říkali jsme si, jaká to bude pohoda, budeme moci chodit v otrhaném oblečení a nebudeme nijak vyčnívat. Jak jen jsme se mýlili! Hlavní promenáda se večer mění v přehlídkové molo a všichni se snaží vyhrát v pomyslné soutěži o krále a královnu noci. No co si budeme povídat, skončili jsme beznadějně poslední. Takže pokud si někdo myslí, že v muslimském Kosovu nebo Albánii uvidí ženy v burkách, pak pravý opak je pravdou.

Smutek z naprosto špatného úsudku v oblékání jdeme zahnat do restaurace. Jsme v úplném centru města a můžeme si v klidu sednout do první restaurace, kterou potkáme a nezapláčeme nad výdělkem, v tomto případě spíš nad účtem. Všude je tu levno, takže nás nečeká oťukávání jako v západní Evropě, kde jen koukneme na menu nebo spíš na číslo za názvem jídla a je nám jasné, že vlastně ani hlad nemáme. Dáváme si KFOR kebab, který naštěstí není z padlých vojáků NATO a jako dezert dortík s krásným jménem Obama. Ano, byl černý.

20616292_289971201471429_480976809_o
Mimo jiné si tu můžete dát i KFOR kebab

Jídlo tu nepřinese nic moc nového, nejoblíbenějším jídlem je tu kebab, šašlik, pizza a těstoviny, a i pod na první pohled exoticky vypadajícím slovem Shnicëll se skrývá rakouský schnitzel, náš řízek.

O pár Obamů později se vracíme na hotel, ve tmě se náš orientační smysl trochu zhoršuje, a tak opět používáme mapy. Po pěti minutách už se proplétáme jednosměrkami, do kterých se stěží vejde skútr.

20615308_289971084804774_1709511296_o
Centrum Prizrenu
20622619_289971128138103_202217698_o
My a Kosovo

Druhý den stoupáme k pevnosti. Výhled na celé město a široké okolí stojí i za málem urvaný výfuk. Okolo prolétá několik vrtulníků Černých jestřábů, žádný z nich nebyl nesestřelen.

20616199_289971188138097_1759067695_o

20424718_286250738510142_1255875337_o

20623513_289971228138093_1808531474_o

20446475_10213383135963531_823834201_o
Nad metropolí
20615304_289971298138086_1679623345_o
Na hlídce

Teď už nás čeká cesta do Albánie.

P.S.: K soše Billa Clintona jsme se nakonec dostali při cestě zpět, je to fešák.

20616243_289978258137390_69379525_o
Bill byl mezi paneláky

20616343_289978264804056_1602839586_o