Po chvíli v Kosovu už spěcháme k albánským hranicím. Od celníka nás čeká jen krátké komolení jmen, pak jsme volní a jedeme přesvědčit, jestli je Tirana opravdu nejošklivější evropské hlavní město. Pro ty, kteří nechtějí číst dál – ano, je. Cesta je dlouhá, jednak protože auto nejede, za druhé protože albánské silnice nejsou zrovna v nejlepším stavu. Na některých místech je asi lepší jet tankem nebo minimálně SUV, než malou Kia Rio. Míjíme jednu díru za druhou, začínáme chápat, jak se zde jezdí autobusem (stoupnete si ve svátečních šatech k silnici a čekáte, až něco pojedete) a vidíme první a poslední albánský vlak. Možná by bylo lepší ho nevidět. Vysklená okna, dveře nikde a místo laku graffiti. České dráhy na tom nakonec asi nebudou tak špatně. Blížíme se k Tiraně, a jelikož si s námi mapy opět pohrávaly a máme hlad jako vlci, tak abychom nesnědli prvního Albánce, kterého potkáme, byl čas zapadnout do nějaké restaurace/hospody. Nakonec končíme na předměstí a pouštíme se do báječného jehněčího. Bavíme se s mladým číšníkem, který se ptá, odkud jsme. Čekáme obvyklou reakci ve stylu “Pavel Nedvěd, Petr Čech, Tomáš Rosický, Jan Koller”. Řekl však něco úplně nečekaného: “Z Česka znám toho malého kluka, který dělá ty krátký videa.” Chvíli se radíme, kdo a co to tak může být, až přicházíme na to, že jestli zná číšník z Česka jen tohle, pak jsme zanechali ten nejhorší odkaz. Posuďte sami.

IMG_20170725_163945_HDR.jpg
U albánského znalce malého Míši, nominace na nejhorší fotku roku

S hanbou pomalu přijíždíme do Tirany, kontrolujeme, jestli nemáme rozbité auto po tom, co jsme žebračce na semaforu dali českou desetikorunu, a hledáme ubytování. Vzhledem k tomu, že je nás pět, bydlíme vždy v apartmánech nebo hotelech s většími pokoji. To nám však často přináší víc dobrodružství, než bychom chtěli. Apartmán v Tiraně toho byl dokonalým důkazem. Přijíždíme na ulici uvedenou na Bookingu a dům daného čísla tu opravdu stojí! V hledání apartmánů na Balkánu jsme však nováčky, a tak čekáme alespoň nějakou značku nebo malý plakát, který by nám poradil, kudy se dál vydat nebo na co zvonit. Další začátečnická chyba – nemáme telefon na majitele. Chodíme tak po okolní rušné ulici a ptáme se kolemjdoucích, jestli neví, kde bychom mohli apartmán najít. Asi dvacátý člověk nám odpoví, že nás tam dovede. Z ubytování “Bujtina Shqiptare” je nakonec ubytování “Freddy’s Hostel” a z domu číslo 9 je dům číslo 6. No smysl pro humor a hádanky jim tu nechybí! Před domem už čeká stařenka, která nám kýváním potvrzuje, že je to apartmán, který hledáme. Celou dobu se na nás usmívá a albánsky nám něco vypráví, jazyková bariéra je dokonalá, jediné slovo, které si rozumíme je “apartman”. Vede nás k budově opodál, tam je konečně naše ubytování! Vyjíždíme do pátého patra a zjišťujeme, že to není všechno, do tohohle apartmánu se vejdeme jen tři. Paní se usmívá, ale naše albánština a její čeština a dokonce i slovenština má ještě limity. Podává nám mobil, ať se domluvíme s jejím synem, který ubytování provozuje. Ten vše vysvětluje, loučíme se a podáváme mobil zpátky paní. Ta se z milé stařenky mění v démona, začne do telefonu křičet, málem s ním hodí, ukončí hovor a stejně rychle se mění zpátky v hodnou stařenku a ukazuje nám, kde co je. Výhled máme skvělý, jen škoda, že na Tiranu.

20629985_289971518138064_1687637452_o

20623523_289971538138062_351296467_o

Za pár minut přijíždí Freddy. Hostitel je to skvělý, se vším pomůže, ale s každou odpovědí začíná až u počátku světa. Když se ptáme, kolik si vybrat na třídenní pobyt v Albánii, dozvídáme se o inflaci po druhé světové válce. Když se ptáme, co dobrého si dát, vypráví nám, co a hlavně za kolik sní průměrný Albánec ročně, a tak podobně. O mnoho tun vědomostí o Albánii bohatší se vydáváme na prohlídku večerního města. Trochu unavení však dojdeme jen na hlavní Skanderbegovo náměstí, zkoušíme najít otevřenou směnárnu (v neděli v osm večer celkem naivní) a jdeme se najíst a zakouřit vodní dýmku.

IMG_20170725_212148.jpg
Národní historické muzeum

Druhý den vše napravujeme a vydáváme se prozkoumat Tiranu. Nejzajímavějším místem celého města je pravděpodobně již zmíněné Skanderbegovo náměstí, na kterém stojí jeho jezdecké socha, ale mimo to také Národní historické muzeum nebo Edhem Bayova mešita. Skanderbeg byl albánský národní hrdina, bojovník proti Osmanské říši a sjednotitel Albánie, jeho sochy tak najdete snad ve všech albánských městech.

IMG_20170726_104139.jpg
Skanderbeg na koni
IMG_20170726_104158_HDR
Ještě jednou z druhé strany

Albánie byla za komunismu jednou z nejizolovanějších zemí na světě, to zajímavě dokumentuje výstava s názvem Bunkart 2, která je samosebou umístěna ve starém bunkru. Vstupné je 500 albánských leků (zhruba 100 korun), ale vedou tu i studentské slevy. Dozvíte se tu spoustu zajímavostí o albánském komunistickém režimu a jeho vůdci Enveru Hodžovi, uvidíte, jak tajné služby špehovaly občany (odposlouchávání bylo i v násadě od lopaty) a představí vám různé formy mučení, naštěstí jen slovně. To obnášelo od pálení ohněm a bodání nožem až po mazání marmelády po očních víčkách. U posledního jmenovaného jsme však měli pocit, že si to tvůrci výstavy vymysleli a do výčtu způsobu mučení vměstnali jen proto, aby Albánci nevypadali tak krutě.

IMG_20170726_104629
Vstup do bunkru
20622599_289971871471362_863197999_o
Fotky umučených Albánců

IMG_20170726_104730_HDRIMG_20170726_104851_HDR

IMG_20170726_113210_HDR
Povinná literatura

Z povídání o marmeládě nám vyhládlo, a tak se jdeme na další objevování posilnit. Freddy nám tvrdil, že dobře vaří ve čtvrti poblíž polytechnické univerzity, nemáme důvod mu nevěřit, stačí jen vybrat, do které restaurace zajdeme. Naše volba padla na restauraci Vila Gjuta. Obsluha v oblecích nás nejdříve trochu zarazila, báli jsme se o obsah svých peněženek, ale po zjištění, že jídlo je zde levnější než obědové menu v Česku, jsme se dali do díla. Vybíráme hlavně podle jmen. To, co nedokážeme vyslovit vypadá nejexotičtěji, takže to bereme.

Po obědě nás jako první čeká prazvláštní památka, a to pyramida. Místní nám říkali, že to musíme vidět, tak jsme tady. Asi si z nás chtěli udělat legraci, protože kdybychom my měli něco takového v Česku, budeme se to snažit spíš schovat, než ukazovat turistům. Pyramida byla původně kulturní centrem, po pádu komunismu ale ztratila svou funkci a od roku 1991 jen chátrá. Občas se zde koná nějaká výstava, ale politici už schválili demolici, tudíž je jen otázkou času, kdy už tu pyramida nebude.

20622766_289971881471361_53444833_o
Pyramida v Tiraně
20623732_289971904804692_1327208727_o
Brzy už tu nebude

IMG_20170726_122342_HDR

Cestou dál potkáváme nejroztomilejšího žebráka na světě. Malý kluk po nás loudí peníze, dáváme mu nějaké drobné, to mu nestačí a tak nám ještě něžným dětským hláskem říká asi jediná anglická slova, která zná: “Fuck you, bitch.” Po lekci angličtiny náhodou narážíme na monument I love Tirana. No co, má ho řada měst, tak proč by ho neměla Tirana! Navíc srdce bylo tvořeno prolézačkou našich dětských let, na které si můžete s radostí rozbít hlavu, takže body navíc pro albánskou metropoli.

IMG_20170726_140818

IMG_20170726_141015_HDR

V Tiraně jsme viděli všechno, co za to stálo, je čas vydat se do přímořského města Vlore. Velká část cesty je po rychlostní silnici či dokonce dálnici, takže vše rychle utíká. Před městem se zase na chvíli dostáváme na tankodrom, ale už skoro vidíme na naše ubytování, takže přidáváme na rychlosti až z chudáka Kii skoro létají součástky. Ve městě máme ubytování celkem dvě, první noc se uskrovňujeme v nejlevnějším ubytování celého pobytu na Balkáně (29 euro za 5 lidí v apartmánu Kurti je více než hezká cena), abychom si pak druhý den mohli “vyrazit z kopýtka” v hotelu Nimfa s krásným výhledem na moře přímo z postele.

U prvně jmenovaného je uvedena jen ulice, proto čekáme, že dům bude stát na samotě a my budeme mít pohodu. Chyba lávky. Ocitáme se uprostřed sídliště a navigace hlásí, že jsme v cíli. Zvonit na přibližně tisíc zvonků s tím, že hledáme svého hostitele v plánu nemáme, a tak hledáme nejbližšího domorodce. Tentokráte už vybaveni telefonním číslem na majitele ubytování odchytáváme kuchaře a číšníky kouřící opodál. Smějí se, ubytování neznají, ptají se odkud jsme. Opět neslyšíme jméno některého z fotbalistů, ale slovenské topmodelky Adriany Sklenaříkové. Česko jako Slovensko, jsme rádi, že naši republiku pan Albánec aspoň zná, navíc je ochotný zavolat majiteli a vše domluvit.

Jen co dovolá, majitel, pan Gerti, se odněkud přiřítí a říká, že mi psal na Whatsapp. Whatsapp nemám. Nakonec bydlíme jen o pár metrů vedle. Dům je sice ještě pořád rozestavěný, nebo tak alespoň vypadá, nefungující čísla na výtahu pan majitel komentuje slovy “Albania style” a po chvíli už stojíme v prostorném apartmánu. Jako bonus je z balkónu skvělý výhled na moře! Hážeme na sebe plavky a jdeme se koupat. Voda příjemná, pláž písečná, vedle chlapík prodávající živé slepice, no albánský ráj.

20616357_289971938138022_1491113560_o
Panorama pláž ve Vlore

20622868_289971931471356_1961069491_o

20630119_289971934804689_92606428_o
Promenáda
IMG_20170727_114525
Improvizované palmy

Ve městě nemáme kromě koupání nic v plánu, času je tak dost a nemusíme konečně nikam spěchat. Večer na krátké promenádě vybíráme restauraci, u které nám odpoledne pomohli se sháněním bytného. Do té doby nejlepší plody moře, které jsme jedli, byly ty zmražené z Makra, takže je jasné, že nebylo zrovna složité to překonat. A vážně! Krevety, chobotničky a sépie tu měli skvělé, to musel uznat i vegetarián Davča! Dojídáme a číšník se nás ptá, jestli nechceme ještě salát, přikývneme a začínáme z toho cítit nějakou menší zlodějinu. Pokládá před nás obří tác s melouny, hroznem a dalším ovocem. Po ovoci nám přinese skleničky, do kterých rozlije rakiji. Zvyklí z Čech na všelijaké podvody už víme, že budeme okradeni, připíjíme si a zavazujeme tkaničky, není jiná možnost, musíme utéct. Číšník se ptá, jestli si dáme ještě jednou dokola, to s díky odmítáme a necháváme si přinést účet. Celkem nerozumně připraveni k útěku, protože stejně ví, kde bydlíme, si prohlížíme konečnou cenu. Salát ani alkohol v něm není, oni to udělali jen z čisté radosti, že nás tu mají a že jsme si vybrali jejich jinak prázdnou restauraci. Neuvěřitelné!

IMG_20170726_210102
Mořští plodové
20622848_289971928138023_1815170780_o
Promenáda
IMG_20170726_200158
Hezký sídlištní výhled

Druhý den se přesouváme do hotelu Nimfa, kde se učím parkovat v albánštině. Místní parkoviště má samozvaného řídiče parkujících, který se nás rád ujímá. Posunky říkající “stop” a “ještě můžeš” jsou sice mezinárodní, chlapík nám to však nechce nechat zadarmo, a tak se rozhodne ruce vůbec nepoužívat a radši pokřikovat albánsky. Snažíme se mu vysvětlit, že mu nerozumíme. Křičí tak pro jistotu ještě víc nahlas. Máme zaparkováno a parkovač přichází o hlasivky. Hotel je hezký, výhled z okna ještě hezčí, ale hlavním minusem je kamenitá pláž. Než dojdeme do vody, máme v nohách tak padesát dva tisíc kamenů. Co naplat, stýská se nám po písečné pláži.

20615451_289971951471354_159234205_o
Výhled z okna
20622625_289971968138019_1003829737_o
Zátiší s člunem
IMG_20170728_091457_HDR
Nimfa a kamení, kam se podíváš

20616247_289974558137760_452731198_o

Z Vlore máme namířeno do Makedonie, dáváme ale na Freddyho rady a cestu si prodlužujeme přes městečko Berat, které je (v Albánii) známé díky jednolitým domkům postaveným do kopce. Nastavujeme do Google map trasu do Ohrid se zajížďkou do Beratu a vyskakuje nám pět hodin. V Albánii a Kosovu jsou však údaje v těchto mapách jen orientační, záleží na tom, kolik desítek tisíc děr na cestě zrovna je, kolik potkáte povozů tažených osly a kolikrát zabloudíte. Maximální povolené rychlosti nám tu připadají trochu opačně nastavené oproti Česku. Pokud se vám k nim zde podaří přiblížit, jste vítězi a většinou se to podaří jen jezdcům rallye, v Česku naopak řadu lidí otravují a přijde jim, že jen brzdí dopravu. My trasu zvládáme asi za osm hodin, což je na to, že ji asi jako jediní nejedeme v SUV, celkem slušný výsledek.

20622764_289974571471092_563764972_o
Zajímavý hotel někde uprostřed ničeho

Po cestě obdivujeme místní architekturu, dojímáme se nad těžkým osudem oslů, kteří tahají těžké náklady, a posloucháme ten stejný mix písniček pořád dokola. Po asi čtyřech hodinách konečně přijíždíme do Beratu! Město je to hezké, ale myslím, že někdo se slabšími nervy by nemusel přežít, že kvůli tomu dělal asi dvouhodinovou zajížďku. Na místě se nás ujímá samozvaná průvodkyně z Portugalska/Itálie a ukazuje nám město. No spíš město procházíme a “průvodkyně” se nemůže vynadívat na Áliny v té době tyrkysové vlasy a asi třicetkrát za minutu jí je chválí. Naštěstí, jak rychle se objevila, tak rychle i mizela a po chvíli ji už vidíme otravovat někoho jiného.

IMG_20170728_115204_HDR
Skromné náměstíčko
IMG_20170728_120401_HDR
Skromný kostelík
IMG_20170728_115832_HDR
Skromná socha skromného partyzána
IMG_20170728_120227
Ála se svou průvodkyní

Na to, jak jsme mimo civilizaci nás překvapuje, že tu mají i univerzitu. Ta je veliká a moc sem nezapadá, nedokážeme si moc představit, jak zrovna sem nalákají vůbec nějaké studenty.

IMG_20170728_115603_HDR
Univerzita v Beratu

Dostáváme se ale i k tomu, kvůli čemu jsme sem přijeli, a to k domkům postaveným do stráně. Dáváme si oběd přímo naproti nim a zjišťujeme, že tady je svět ještě v pořádku, protože neplatíme turistickou přirážku! Ostatně ještě aby ano, když tu kromě nás potkáváme jen jedny zbloudilé turisty. Paní restaurační majitelka se nám svěřuje, že v Česku byla v Praze a Karlových Varech a moc se jí tam líbilo. Otevřít si restauraci byl vždy její sen, a tak našetřila peníze a udělala to. Očividně i lidem v Albánii se můžou plnit sny. Ještě chvíli si prohlížíme město a nasedáme do našeho velkého malého auta. Za pár hodin už nás čeká Makedonie!

IMG_20170728_122757_HDR
Pohled na Berat
IMG_20170728_121819
Domky
20622835_289974804804402_1312761464_o
Panoramata
IMG_20170728_121929_HDR
My a most
20616470_289974918137724_120435736_o
Poslední bunkr a Albánie je za námi…