Z albánského Beratu se na Freddyho radu, našeho tiranského hostitele (myšleno z Tirany), vydáváme tou delší, ale za to horší cestou. Jedeme jihem, což je prý hezčí cesta a navíc tudy nejezdí kamiony. Na druhou stranu jsme zase neviděli město Struga, které leží na severní straně jezera a patří k nejhezčím městům v Makedonii. Jezero je vidět už z celkem velké dálky, takže už z Albánie je to “kochací” jízda.

20629986_289975011471048_1272483637_o

IMG_20170728_165823_HDR

IMG_20170728_165906

Konečně dojíždíme k makedonským hranicím. Pan celník je příjemný, směje se, mluví na nás makedonsky, jestli mu rozumíme a podobné srandy. Už se chceme rozloučit, když v tom nám položí podezřelou otázku: “Nemáte náhodou nějakou marihuanu?” To zrovna nebyla věta, kterou bychom čekali od celníka. Po pravdě mu odpovídáme, že ne. Vysvětluje, že u spousty lidí z Česka něco najdou, proto se musí zeptat i nás. Pro jistotu poslal “důkladnou” kolegyni prohledat nám kufr. Koukne se na naše batohy, ukáže na první a zeptá se, jestli v tom nemáme marihuanu. Říkám, že ne. Ptá se, jestli nelžu. Znovu říkám, že ne. Stejný postup se opakuje i u druhé a třetí tašky. Jsme puštěni. Kdybychom pašovali tuny trávy, stejně by si toho nikdo nevšiml.

Obohaceni o makedonské hraničářské praktiky pomalu krájíme kilometry a s příjemným výhledem na jezero se blížíme vstříc městu Ohrid. Tam už máme zamluvené ubytování, takže začíná klasická hra o tom, jak se sejít s majitelem a neutratit při tom miliony za volání. Přijíždíme na adresu, tam samozřejmě nikdo. Přesouváme se do vedlejšího obchodu. Tam už s tím mají asi bohaté zkušenosti. Nestihneme říct skoro ani slovo apartmán a paní už vytahuje mobil. Za čtvrt hodiny přijíždí majitel a nadává na Booking, že mu neukazoval, že by měl někdo přijet. Asi třikrát se zeptal, jestli tu vážně máme ubytování. Stojíme si za svým, přece nejsme blbí a víme, co jsme zamlouvali. Dáváme Bobanovi (majitel) eura s tím, že se ochotně nabízí, že je zajde vyměnit a vrátí se. Zavírají se dveře a já si všímám, že ubytování jsem zabookoval až o měsíc později. Boban říkal, že za deset minut přijde a skutečně už zhruba za hodinu je zpátky i našimi penězi. Dokonce nám vrátil víc, než musel! Říkám mu, že jsem se spletl a vážně tu nemáme být, co teď? Jen se zasměje, plácne mě po zádech a odpovídá, že to je přece mezi námi, booking nám do toho nemá co mluvit.

S nově nabitými makedonskými dináry v kapse se jdeme projít do města. Klasika, místní jako na módní přehlídce, my jako v soutěži o to, kdo se dokáže nejhůř obléct. Kupujeme suvenýry, prohlížíme centrum a sedáme si do restaurace s výhledem na jezero. V našem případě s výhledem na okolní chodník, protože už byla tma a na jezero tak vidět nebylo. Nejdříve se obdivujeme číšníkovi, že si troufá nás objednat bez zapisování, když si každý objednáváme jiné jídlo, jiné pití a k tomu ještě předkrmy. Jen mávne rukou s tím, že on si nepotřebuje nic zapisovat, protože už je číšníkem skoro od narození a má paměť jako slon. Ukazuje se, že možná jako sklon se sklerózou, protože některá jídla přinesl špatně a některá vůbec. Naštěstí to byly většinou jen drobnosti, jako třeba přílohy a saláty. Ozvali jsme se, ale nebylo nám to moc platné. Měl generátor výmluv. Od toho, že hranolky došly až po to, že by nám to stejně nechutnalo, tak to milosrdně nepřinesl. Ještě, že máme na pokoji rakiji, takže si to stejně brzy nebudeme pamatovat.

IMG_20170728_204953_HDR
Šekspir

IMG_20170728_235505_HDR

A jak jsme si řekli, tak jsme taky udělali. Ráno s čistou a bolavou hlavou vstáváme a plán je jasný. Vydat se ke kostelu sv. Jovana a pak se uvidí. V asi milionu stupních pomalu stoupáme ke kostelu, kde už jsou připraveny zástupy turistů. Nic hrozného, na balkánské poměry je zástup či dav turistů přibližně dvacet lidí na jednom místě. Kocháme se výhledem, fotíme se s kostelem a vedle něj náhodou nalezenu želvu.

IMG_20170729_120330_HDR

IMG_20170729_115136_HDR

20629179_289975261471023_590744719_o

IMG_20170729_122402
Kostel sv. Jovana

IMG_20170729_124007

20628893_289975558137660_741301509_o
Se želvou

Obědváme už daleko od včerejšího číšníka s dokonalou pamětí, a tak se i dobře najíme. Teď už jen najít auto a můžeme zamířit do Skopje, hlavního města Makedonie. Cesta z Ohridu vede přes hory, přes doly, ale na silnici nejsou díry jako po granátech, jako jsme byli zvyklí v Albánii, takže to jde jedna báseň. Najíždíme na dálnici a jsme rádi, že Skopje je už blízko. Nevedou se tu totiž dálniční známky, místo toho se tu platí mýtné. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby mýtné budky nebyly každý kilometr. Neplatí se sice moc, po chvíli už ale musíme přejít na eura a později přemýšlíme, že ještě dvě budky a budeme muset platit českými. Od toho nás naštěstí vysvobozuje první odbočka do města.

Tentokrát na našem domnělém místě ubytování stojí čerpací stanice. Rovnou strkáme číslo prvnímu místnímu, kterého vidíme, ten s vlídnými slovy “wife English” ukazuje číslo manželce a dál se věnuje tankování. Ta nám pomáhá a tlumočí, že hostitel brzy přijede. Po chvíli se přiřítí mladík s kšiltovkou Valentino Rossi a omlouvá se, že původní ubytování bohužel není k dispozici, ale má náhradní. Jedeme asi čtyři kilometry a sto třicet šestkrát zabočujeme. To bychom asi vážně sami od sebe netrefili. Vyjíždíme do pátého patra a mladík nám ukazuje ubytování. Asi se spletl, po třetí koupelně a ložnici přestávám počítat. No dobře, byla už jen jedna další, ale i tak to bylo nad naše standardy. K tomu výhled na horu Vodno, na které se nachází Kříž tisíciletí (Милениумскиот крст, Mileniumskiot krst), největší kříž na světě, který je prý vidět až ze sta kilometrů. Dá se k němu mimochodem dostat autobusem číslo 25 z hlavního autobusového nádraží. Ubytování jsme rezervovali toto, možná budete mít také štěstí a “upgradují” vám ho. Za 10 euro na jednoho na noc je to krásná cena.

Apartmán je sice krásný, ale bylo by fajn vidět z města i něco jiného. V centru se nejdříve zastavujeme u domu Matky Terezy, ve kterém sice nikdy nežila, ale po její smrti zde byl postaven jako její památník. Pak už se ocitáme na náměstí Makedonie, nejdůležitějším náměstí celého města. V jeho středu se nachází obrovská jezdecká socha Alexandra Velikého, která v noci hraje různými barvami. Skopje v nedávné době prošlo obrovskou přestavbou, kdy bylo v rámci projektu Skopje 2014 postaveno přes 20 nových velkolepých budov a přes 40 památníků či soch. Po celém městě tak uvidíte spoustu soch, ať už například na mostu Umění, který zdobí sochy makedonských umělců nebo například kruhové objezdy, uprostřed kterých se tyčí jezdecké sochy partyzánů v nadživotní velikosti. Mezi nejzajímavější stavby projektu patří již zmíněná socha Alexandra Velikého nebo například budova Archeologického muzea.

IMG_20170729_194852_HDR
Dům matky Terezy
20629123_289977894804093_1307814980_o
Její soška
20630155_289975728137643_1254582476_o
Kostelík
20616360_289978098137406_1812887082_o
Vzadu Alexandr Veliký

IMG_20170729_200032

IMG_20170729_200618
Starý Kamenný most
IMG_20170729_201153_HDR
Archeologické muzeum a most Umění

IMG_20170729_200641_HDR

Přecházíme starý Kamenný most a začíná nám kručet v břiše. Máme vyhlédnutou restauraci Stara Kuka (někde jako Old City House restaurant). Přimotáváme se tam ke svatbě, objednáváme si pořádnou večeři a víno teče proudem, přeci jen je to náš poslední společný večer, další den máme v plánu jen ranní procházku, a pak už jen vyhodit Michala, Álu a Davču na letišti, přenocovat a vrátit se zpět do Kosova. Teď už jen pomalu vytrávit, procházíme se kolem starého trhu, kupujeme ne úplně normální suvenýry (magnetky se Stalinem, Maem a Hitlerem), fotíme se sochou býka z Wall Street, která se okopírovaně dostala až sem, a už jsme na apartmánu.

IMG_20170729_231645_HDR
S býkem

Druhý den ráno se balíme, vyháníme mravence z dřezu (jediná nevýhoda ubytování) a jedeme vstříc letišti Alexandra Velikého. Tam necháváme zbytek výpravy a v horkém letním dni pomalu spěcháme ke kaňonu Matka, na řece Treska. Toto místo, s pro nás zajímavým jménem, je útočištěm snad všech obyvatel hlavního města, pokud mají volno nebo jen chvíli času. Potkáváme tam dokonce i číšníka ze včerejšího večera. Svět je malý a Skopje ještě menší. Jak ale rychle lezeme do vody, tak rychle z ní i vyskakujeme. Kdyby to bylo možné, klidně bychom se vsadili, že teplota vody je v mínusu. Chvíli se opalujeme, snažíme se osmělit, ale je to marné. Přesouváme se tak k poblíž vybudovanému rybníku/nádrži, kde se sice málem přes kluzké řasy nedostaneme zpátky na břeh, ale teplota je jak má být.

Pořádně vyslunění se vracíme do centra města a ubytováváme se na trochu netradičním místě, v lodi (Hotel Senigallia). Ve skutečnosti to sice loď není, ale je na řece a navíc je všechno stylizované do námořnického, tak proč tomu nevěřit. Nevěrni našemu přesvědčení, nejíst v předražených hotelových restauracích, jdeme na večeři na palubu. Tak dobré těstoviny jsme ještě neměli! I salát byl skvělý, k tomu výhled na pomalu tekoucí, místy skoro vyschlou řeku Vardar, příjemná obsluha a ceny nižší než u nás v Čechách, co víc si přát?

Naposledy si procházíme město a jdeme se pořádně vyspat na zítřejší cestovatelský den. Auto nám nedotčené stojí na parkovišti, ráno německy s plynulostí dvouletého dítěte po obrně slovy: “Mein Auto gut, nicht waschen bitte!” odmítáme pouličního myče aut, platíme parkovné a vydáváme se ukončit náš balkánský krátko-výlet tam, kde jsme ho začali, do Prištiny. Tam už se jen fotíme s Billem, pozorujeme albánsko-kosovskou svatbu, vracíme auto a na letišti čekáme na náš let. Pomalu nás nahání do autobusu, už jsme uvnitř, když vidíme, že naše letadlo teprve přistává. To si mohli Kosovci, kteří mají obvykle na všechno dost času, odpustit. Zahřátí na padesát stupňů nastupujeme z autobusu do letadla, poutáme se, vzlétáme, máváme a za chvíli přistáváme v Budapešti.