V plánu naší dvoutýdenní letní školy byla návštěva krásného přírodního parku Wulong (u-lun’, 武隆), který toho nabízí spoustu nad zemí, ale i pod zemí, konkrétně krápníkové jeskyně. Bohužel člověk míní a Číňan mění… Dozvídáme se, že do Wulongu se nejede, ale naplánovali pro nás neméně zajímavý výlet do měst Renhuai (ren-chuaj, 仁怀) a Maotai (mao-tchaj, 茅台) v provincii Guizhou (kuej-čou, 贵州). O prvním jmenovaném městě neslyšeli pravděpodobně ani lidé, kteří v něm bydlí, druhé je pak domovem čínské pálenky. To by neznělo špatně, pokud by nešlo o čínskou pálenku, která smrdí jako ředidlo a dost podobně chutná. Ale jak se říká, darovanému koni na zuby nehleď, a tak nasedáme na pětihodinovou cestu do neznáma. Hodiny rychle utíkají a za námi mizí kilometry zeleně občas vystřídané nějakou tou továrnou. Na pumpové zastávce prohlížíme suvenýry (ty jsou věrny teorii “Čím větší venkov, tím větší bizarnost”) a už jsme na místě.
Vystupujeme z autobusu před největší pozoruhodností oblasti, obří sochou láhve s pálenkou tyčící se na kopci nad městem. Obdivujeme vedle stojící pouliční lampy ve tvaru tradičních čínských uzlů, poté zdoláváme pár schodů a naskytuje se nám krásný výhled na kopce a řeku pod námi.
Dnešní program není nejbohatší, jedeme se ubytovat na hotel s poetickým názvem “Hlavní město alkoholu” a dostáváme volno ke ztracení se ve městě. Co ve městě, ve kterém nic není? Tato otázka se vyskytla hned poté, co jsme vyšli z našich pokojů. Naštěstí jsme v Číně, takže když nenajdeme zábavu my, najde si ona nás. Cestou kolem všech obchodů typu “Loius Vuitton”, “Plada” či “Confused wine factory” padla nakonec naše volba na obchodní centrum. A tady to všechno přichází. Pro místní jsme bez přehánění byli možná první cizinci, které kdy viděli, takže začínají bystřit. Ostýchavější vytahují telefony a zpovzdálí fotí. Méně ostýchaví si nás fotí z pěti milimetrů. S bleskem. Většina chce však fotku přímo s bělochem, vždyť by jim přeci nikdo neuvěřil, kdyby měli jen obrázek náhodného cizince na náhodném místě! Ochotně se tak necháváme tahat za rukávy a prosit ještě k další fotce, protože dvacet jich nestačí. Děti mají radost a očička jim září tak, až se bojíme, že dostaneme nemoc z ozáření. Začíná pršet. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby zrovna nekončila otvírací doba obchoďáku. Co se uvnitř obchodu zdá jako menší přeháňka je ve skutečnosti menší tajfun. Tedy pro nás středoevropany, místní batolata si hrají venku a smějí se. Pomalu se připravujeme na násilné vyhození na ulici, ideálně ještě s výsměchem. Naštěstí jsme si asi společným focením nabili karmu (ne ten kotel), zaměstnanci centra vidí naše smutné výrazy a začínají rozdávat pláštěnky. Málo platné, cítíme se jako Forrest Gump ve Vietnamu, prší shora, zboku a nakonec i zdola. Do “Hlavního města alkoholu” už přicházíme úplně mokří, oblečení házíme přes židle a unavení padáme do postele.
Ráno se probouzíme poměrně brzy, je před námi cesta do továrny na alkohol! Ten se vyrábí z čiroku (obilovina), který se nechává ve velkých skladech pořádně uzrát, což slabším účastníkům výpravy pořádně zahýbe nosem a po chvíli i žaludkem. Procházíme několika sklady, v každém se děje něco trochu jiného, ale vesměs pořád to stejné. Pomalu přichází nejhorší část programu, ochutnávka. Všichni to ale zvládají na jedničku, a tak je na řadě část poslední, prodej. Horst Fuchs by se nemusel stydět! Moderátor, eskamotér a prodavač v jedné osobě je natolik úspěšný, že jediné, co zbylo, byly ty nejdražší lahve.
Cinkajícím autobusem se přesouváme do parku s trochu krkolomným názvem Heavenly Eight-Diagram Garden (šen-cchaj pa-kua juen, 神采八卦园). Po dřevěných chodníčcích se dostáváme k výhledu na celé údolíčko. Jeho centrem zahradnickým je znak jin-jang vytvořený mezi řádky kukuřice a různé další zeleně, centrem politickým jsou pak sochy oslavující komunistický Dlouhý pochod a hrdinu lidu Mao Zedonga. Dlouhý pochod je jedno z období, na které jsou čínští historici a čínští Číňané nejvíce hrdí. Komunisté, kterých tehdy (30. léta) ještě moc nebylo, byli zahnáni do kouta, jejich jedinou možností bylo dostat se na sever Číny. Během rok trvajícího pochodu svedli řadu bitev a z původního počtu 85 000 jich do cíle, města Yan’an, dorazilo pouhých 7000. Tam si vybudovali svou novou základnu, komunistický ráj na zemi, a spřádali plány na vítězství nad konkurenčním Kuomintangem (国民党), ale i nad okupanty z Japonska.
Po malém výšlapu na nás čeká kulturně-gastronomický zážitek, večeříme totiž u etnické menšiny Miao (mjao, 苗). Hned u vstupu nás čekají se svými tradičními hliněnými mističkami, do kterých nalévají alkohol jako přivítání pro nově příchozí. Posilnění jdeme dál a po pár krocích litujeme, že jsme si alkoholu nepřihnuli víc. Viděli jsme, jak připravují naší večeři. Byly to krysy! Po mírném omdlení části osazenstva se ukázalo, že jsme naštěstí neměli pravdu hned ve dvou věcech. Nebyla to večeře pro nás a nebyly to krysy, ale morčata. Nám nakonec přistála na stole pečená ryba, tofu, zelenina a další nešokující jídlo. K večeři nám hezky hráli, zpívali a po chvíli i alkohol do krku lili. Nedělali to nijak barbarsky, ale stylově a promyšleně. Procházeli mezi hodujícími, u každého se zastavili, poskládali hliněné mističky nad sebe až k nebožákově puse a shora rozlévali, čímž tvořili takovou alkoholovou kaskádu. Sem by se hodilo přirovnání (opět) z Forresta Gumpa “Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš co ochutnáš”. V tomto případě to byl fakt, že nejdéle vydržel pít muslim.
Po večeři se líně táhneme do autobusu a směřujeme na ubytování. Večerní zdravotní procházku zkracujeme, jediné zajímavé je to, že se vážně nacházíme v epicentru výroby pálenky. Všechny obchody tu nabízí to stejné, a to velké kádě plné pálenky, ze kterých si může zákazník nabrat dle libosti. Po chvíli málem propadáme trudnomyslnosti, že jediné, co si tu budeme moci dát při čištění zubů na kartáček, a čím se vysprchujeme je alkohol. Naštěstí nás zachraňuje malý zastrčený krámek, paní vypadá, že nás ráda vidí, nealko obchody asi moc v tomto městě netáhnou.
Ráno se nám naskytuje vtipná scéna. Sedíme na snídani, k jídlu jsou jen čínské plněné knedlíky nebo nudle. Když to někteří spoluevropani vidí, obrací se a pádí do pokoje pro sušenky. Nic proti čínské kuchyni, ale snídaně je pro nás vždy tím největším oříškem. Chleba mají v Číně sladký, sýr nejí pro jistotu skoro vůbec, mléko nepijí, šunkám a salámům se tu taky vyhýbají, cereálie ještě nepřišly do módy. Zbývá se buď přizpůsobit nebo vstávat až na oběd, což má aspoň tu výhodu, že ušetříte.
Jako úplně poslední místo na programu je Muzeum alkoholu. Rozchod na dvě hodiny. Za dvacet minut má 25 z 28 lidí projito vše dvakrát, ale řeklo se dvě hodiny, tak máme dvě hodiny. Dozvíte se zde, že “pálenkárny” zde byly založeny již za dynastie Qing (1644-1912) a alkohol si posléze oblíbili i komunističtí pohlaváři. Z místního alkoholu se tak stal v roce 1951 alkohol národní a toto označení nese dodnes. To už naše cesta venkovem končí, budíme řidiče, skáčeme do autobusu a vydáváme se na několikahodinovou cestu zpět do Chongqingu.
Adámkovy cestičky 