Dva týdny utekly jako voda a náš pobyt na letní škole v Chongqingu byl u konce. Otázku kam se vydat poté jsme ale měli vyřešenou již několik týdnů dopředu. Následujících deset dní strávíme v okolí Šanghaje (šan’-chaj, 上海), jako první navštívíme historické hlavní město Nanjing (nan-ťin’, 南京), dále se vydáme do Wuxi (wu-si, 无锡) za obří sochou Buddhy, poté “Benátky Číny” Suzhou (su-džou, 苏州), Hangzhou (chan’-džou, 杭州) a nakonec zamíříme do již zmiňované Šanghaje, odkud nás čeká let na Bajkal.

Jako první jsem se rozhodl sepsat článek o Nanjingu a Wuxi, kde jsme strávili počátečních pět dní. Nanjing je historické město, které hrálo důležitou roli v čínských dějinách. Právě zde ve svém mauzoleu navždy odpočívá otec Číny a první prezident Sunjatsen (sun džun’-šan, 孙中山), a také právě zde od prosince roku 1937 do ledna roku následujícího japonská armáda spáchala největší masakr, který Čína ve svých moderních dějinách zažila. Během sedmi týdnů zde bylo zavražděno na 300 000 obyvatel a mnoho dalších těžce zraněno. Wuxi, nebo minimálně jeho nejznámější pamětihodnost, je oproti tomu zosobněním míru a klidu. Osmdesát osm metrů vysoká socha Buddhy a přilehlý park jsou ideálními místy k návštěvě, ať už jste buddhisté nebo ateisté.

Tolik stručné představení našich cílů, teď už postupně. Vzhledem k tomu, že levné lety po Číně jsou většinou buď brzy ráno nebo pozdě večer, je jasné, že my zrovna přes poledne nepoletíme. Lovíme levnou letenku na půl osmé ráno a pomalu se začínáme psychicky připravovat na brzké vstávání. Naše cesta tak začíná v nekřesťanskou, nebo v této části světa spíše nebuddhistickou, dobu. Budík zvoní a ukazuje teprve čtyři hodiny ráno. Slušní lidé se touto dobou teprve vrací domů, my ale pomalu rozlepujeme oči a šouráme se k autobusu na letiště. Ten je domluvený na 5:00, my přicházíme 5:01, Němci už za tu dobu stihli málem zkolabovat a nechat nám asi patnáct zmeškaných hovorů a zpráv, kde jsme! I s psychicky vysílenými Němci vyrážíme vstříc chongqingskému ránu a letišti. Každý letíme z jiného terminálu, v minibusku se tak v polospánku loučíme a míříme k check-inu. Ten je v Číně chytře rozdělený podle leteckých společností a ne podle jednotlivých letů, takže můžete přijít kdykoliv a nemusíte čekat, až se přepážky dvě hodiny před odletem otevřou. Do Nanjingu letíme se společností Sichuan Airlines, která již nějakou chvíli operuje i linku do Prahy. Kontrola pasu rychlá, zato bezpečnostní kontrola důkladná, neuteče nikdo! Je jedno, jestli jste pětiletá blonďatá holčička nebo se balíte do turbanu od hlavy až k patě, určitě vás zkontrolují. Na letech po Číně nebo z Číny jsou vlastně dvě hlavní věci, na které si dát pozor. Pokud máte notebook, powerbanku nebo ostatní elektro s Li-ion baterií, rozhodně je nedávejte do odbaveného zavazadla! V takovém případě vy sice odletíte, váš kufr ale bohužel ne. Druhou věcí, kterou si nemůžete vzít na palubu je zapalovač. Číňané jsou vášniví kuřáci, kouří se všude, ve výtahu, posilovně, byli by schopní zapálit si i v letadle, takže vlastně není divu, že se zabavuje. Pokud budete čekat na Číňany na letišti a chcete je potěšit malým dárkem, se zapalovačem rozhodně neuděláte chybu.

WeChat Image_20180926160803
Flotila Sichuan Airlines
WeChat Image_20180926160813
V Číně jsou o krok napřed a mají i ženské fronty
WeChat Image_20180926160831
Naše letadlo

Letadlo se začíná pomalu boardovat, my usedáme na místo hned za business třídou, takže místa na nohy máme více než požehnaně. Samotný let probíhá úplně bez problémů, jídlo je klasický výběr nudle nebo rýže a k tomu krabička s překvapením. Za překvapením se dnes skrývá banán, oříšky, nakládaná zelenina a nějaký pišingr. Rozhodně to není špatné, ale zároveň nic, o čem byste psali domů. Maximálně tak na blog. V časopise věnují jeden článek i Praze, začítáme se do něj, po odstavci usínáme a probouzíme se krátce před přistáním v Nanjingu.

WeChat Image_20180926160823
Konečně v sedadlech!
WeChat Image_20180926160836
Místa požehnaně
WeChat Image_20180926160843
Časopis láká na novou linku z Chengdu přes Prahu do Curychu
WeChat Image_20180926160854
Krabička s překvapením a rozvařená rýže
WeChat Image_20180926160850
Obsah krabičky a vpravo toxická kaše

Velikou výhodou čínských letišť je to, že většina z nich je napojena na metro. Nanjing není výjimkou. Za pár yuanů se tak již chvíli po přistání vezeme v novotou vonícím voze směr ubytování. Tentokrát jsme se plácli přes kapsu a bydlíme v hotelu Sheraton, pokoj ve 35. patře! Ale nebojte, aby se misky vah a naše peněženky vyvážily, tak hned den poté už spíme zdarma u místního Egypťana z couchsurfingu. Po příjezdu na místo za nás rozhoduje hlad a žaludek velí jít se najíst. V obchodní čtvrti, kde jsme se ocitli ale moc restaurací není, tak procházíme první obchodní centrum, které vidíme a potupně zalézáme do mekáče. Zrovna finišuje mistrovství ve fotbale, takže před námi přistává burger ve tvaru fotbalového míče. Dokonce i hranolky se jim do takového tvaru nějak podařilo znetvořit. Po obědě ve stylu Pavla Nedvěda je na čase najít hotel. Zdánlivě jednoduchý úkol nám zabírá víc času než by bylo zdrávo. Bohužel google maps v Číně pořádně nefungují a to, že Číňani všechny názvy přepisují do znaků taky moc nepomáhá. Nakonec se orientujeme a Sheraton nacházíme! Jen ne ten náš. No nic, děláme si příjemnou procházku v 35 stupních a 90% vlhkosti a na recepci hotelu docházíme jako nejpropocenější hosté v historii hoteliérství. Hotel byl nakonec asi sto metrů od zastávky metra, ze které jsme před půl hodinou vylezli. Poučení pro příště, jet taxíkem není zbabělost. A kouknout na bookingu/tripadvisoru, kde se dá najít adresa ubytování v místním jazyce taky není na škodu. To už se ale rychlovýtahem vezeme nahoru a po chvíli se nám konečně naskytují ta panoramata!

WeChat Image_20180926160923
Není čas na restauraci? Nudle vám tu udělají i na “obrněném” skútru
WeChat Image_20180926160906
O pár metrů vedle si zase můžete koupit cvrčka, abyste doma náhodou neměli ticho
WeChat Image_20180926160910
Marťa a výhledy

WeChat Image_20180926160916

Plán je jednoduchý, pár hodin se kochat výhledem z okna, pak jít do města, zapomenout si deštník a zmoknout na kost. Poslední část tedy v plánu nebyla, ale zato se nám ji podařilo splnit do puntíku. Naším cílem pro večer byl Konfuciův chrám nacházející se v centru Nanjingu. Okolo je navíc milion uliček s různorodými obchůdky, takže je pořád na co se koukat a co objevovat. Pokud chcete zkusit knedlíček plněný polévkou, který můžete vypít brčkem, nebo například smaženou sépii, přijdete si tu na své. Teď již ale k chrámu samotnému. Ten původní byl postaven již v 11. století našeho letopočtu, aby si zde lidé připomínali velkého učence Konfucia. S každou další dynastií se postupně chrám rozrůstal až do roku 1937, kdy ho jako spoustu dalších budov ve městě rozbořila japonská vojska. Současný chrám je tak poměrně nový, ale věrně se drží původní předlohy. Vstup do chrámu je 30 yuanů, pro studenty a děti polovina. Uvnitř se budete cítit trochu jako na pouti, jen tady místo sestřelování růží můžete házet mince do talířků s přáními. Které přání trefíte, to se vám zaručeně splní. Dlouhověkost, bohatství, láska, na výběr je toho spousta. Mimo to si můžete na hlavním náměstíčku rozeznít zvon, který jako všechno ostatní v chrámu plní sny, a nebo si jednoduše pověsit lístek s přáním na jeden ze stromů. Pokud byste se chtěli dozvědět něco o Konfuciově životě, pak je zde několik místností, kde vám odhalí základní fakta, ale i zajímavosti o tomto učenci. Při východu z chrámu se můžete kochat pohledem na osvětlené loďky plující po vodním kanále a na za nimi pestrobarevně blikající draky, nebo prostě jen na Číňany ksichtící se při pokusech o dokonalou selfie.

IMG_1444-min
Tetování henou
IMG_1447-min
Chrám a nad ním malá kamera velkého bratra
IMG_1441-min
Vstup do uliček u Konfuciova chrámu
IMG_1449-min
Lasery kam se podíváš
IMG_1456-min
Konfuciův chrám
IMG_1458-min
Miliony přání
IMG_1473-min
Odrazy
IMG_1575-min
Číňanky a draci
IMG_1569-min
Kanály

IMG_1570-min

Brzy na nás ale padá hlad a únava. První zahání tangbao (tchan’-pao, 汤包), knedlíčky plněné vývarem, únavu zase návrat na hotel. Tam se ale musíme ještě dostat. Vystupujeme z vozu metra a jako znamení blížící se katastrofy vidíme potoky vody tekoucí po schodech do stanice. Chvíli čekáme, ale nezdá se, že by mělo přestat, a tak pomyslně nasazujeme tretry a běžíme. Úplně mokří přicházíme na pokoj a zahazujeme oblečení a po dlouhém běhu i plíce.

Ráno už je ale hezky, horko těžko se vykopáváme z postele a jedeme k památníku nankingského masakru. Jak už jsem psal výše, masakr je jednou z obrovských kaněk na čínsko-japonských vztazích a celá válečná okupace je důvod, proč se tyto dva národy nemají zrovna v lásce. Čas od času můžete v Číně zahlédnout restauraci, kde je na vchodu napsáno, že neobsluhují Japonce, nebo se občas také pořádají demonstrace, zejména když v Japonsku vyjde učebnice, která tak trochu “opomene” masakr zmínit, a podobně. Vstup do areálu je zdarma, ve svátky či dny významně spojené s japonskou okupací tak můžete čekat obrovské fronty. Číňané pojali pomník dosti syrově, už u vstupu vás tak přivítají sochy, které znázorňují, co se tak asi v Nanjingu v tu dobu dělo, a co nezvládnou sochy, to dokonají fotky uvnitř sálů. I to nemění nic na tom, že tam uvidíte řadu lidí volat se známými, dělat skype hovory, aby to vše viděla i ta část rodina, která zrovna nemohla jet také, nebo křičet přes celý sál na dítě, které zrovna leze na sochu japonského vojáka. Ticho v Číně zkrátka neexistuje. Zajímavá je také část výstavy, která znázorňuje cizineckou pomoc Nanjingu. Tou dobou se zde nacházela řada zástupců evropských či amerických podniků, kteří se najednou ocitli uprostřed masakru. Pro Japonce byli Číňané méně než zvěř, ale postavení cizinců bylo úplně jiné, Japonci je respektovali a prakticky byli nedotknutelní. Z tohoto pohledu zaujme například příběh Johna Rabeho. Tento německý obchodník a člen nacistické strany NSDAP byl jedním z cizinců, kteří založili nanjingskou bezpečnostní zónu, kde se po dobu masakru ukrývalo zhruba 200 000 lidí. Díky svému členství v nacistické straně mohl jednat s Japonci a podařilo se mu mimo jiné vyjednat dodávky rýže do bezpečnostní zóny. Během války se vrátil do Německa, kde ho dlouho vyslýchalo gestapo jako kolaboranta a o událostech z Nanjingu nesměl nikde hovořit. Po konci války žil v chudobě, lidé z Nanjingu na něj ale nezapomněli, vybrali pro něj dva tisíce dolarů a také mu posílali každý měsíc balíčky s potravinami.

IMG_1476-min
Paní před vchodem smaží tofu
IMG_1483-min
Už u vchodu na člověka vyskočí sochy znázorňující utrpení místních
IMG_1485-min
300 000 mrtvých za měsíc
IMG_1490-min (1)
300 000
IMG_1486-min
Udýchaný Číňan a masakr
IMG_1488-min
Výstava zachycuje život v tehdejším Nanjingu, na fotce nikdo výjimečně netelefonuje
IMG_1494-min (2)
Památník
IMG_1499-min
Socha míru na konci areálu

Od smutného tématu ale radši pryč, proto nasedáme na metro a vystupujeme v oblíbeném procházkovém cíli místních, Sunjatsenově parku, kterému vévodí jeho mauzoleum. Nejlépe se sem dostanete červenou linkou (číslo 2), když vystoupíte na zastávce mingxiaoling/muxuyuan (min’-sjao-lin’/mu-sü-juen, 明孝陵/苜蓿园). Při výstupu z metra již uvidíte park a vozítka, která zde návštěvníky rozváží. Ta nejsou jen pro “odpadlíky”, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale po chvíli v parku, jehož rozloha je 80 000 metrů čtverečních, člověk pozná, že svezení za těch 10 yuanů (40 korun) vážně stojí. I tak ale menšímu sportovnímu výkonu neuniknete, pokud chcete až k mauzoleu, musíte totiž zdolat pár stovek schodů. Výhled se vám ale za vaši námahu odvděčí, neboť zde máte jako na dlani celé panorama Nanjingu. Vstup k mauzoleu a výhlídce je sice zdarma, ale musíte se předem registrovat buď na místě u automatů nebo naskenováním QR kódu pomocí nejoblíbenější čínské aplikace wechat. Jen pozor, v pondělí je zavřeno! Sedíme na schodech, kocháme se výhledem na město a smog a sledujeme davy lidí, které se hrnou do schodů. S budovatelskou písní na rtech sem míří i spousta organizací, které si připomínají Sunjatsena a jeho důležitou roli ve zrození nové Číny, když se svou stranou Kuomintang roku 1911 svrhl zkorumpované císařství.

IMG_1505-min
Odpolední pohoda
IMG_1512-min
Rodinka se fotí u vstupu k mauzoleu
IMG_1522-min
Architektura 1
IMG_1525-min
Architektura 2
IMG_1536-min
Výhled na město (kdyby bylo přes opar vidět)
IMG_1539-min
Sunjatsenovo mauzoleum

To je ale to poslední zajímavé, co jsme z Nanjingu viděli, ráno nás čeká cesta do Wuxi. Ta trvá okolo třičtvrtě hodiny a lístek na rychlovlak stojí zhruba 80 yuanů (320 korun). Ubytování máme v hotelu Ibis v Hi-tech čtvrti, tedy čínské označení pro “je to tu rozestavěné a okolo nic moc není”. Přicházíme na ubytování, když paní zjišťuje, že máme rezervaci přes booking.com, hned nám říká, ať to stornujeme, že nám dá slevu. Stornujeme a začíná představení. Nejdřív se nás ptá, jestli můžeme platit přes mobil, nemůžeme, platí ona, zakládá nám věrnostní kartu, dáváme ji hotovost, dává hotovost na věrnostní kartu, stornuje ubytování a věrnostní kartu, předává nám klíče od pokoje… Celé to trvalo asi půl hodiny a bylo v tom tolik pohybů a výkřiků, že to mohlo být i docela jinak a třeba to i mělo nějaký svůj podivný vnitřní řád.

WeChat Image_20180926161009
Výhledy od nanjingského nádraží
WeChat Image_20180926161007
Nové vlaky a starý děda

Je vidět, že jsme ve městě a hlavně ve čtvrti, kam moc cizinců nezavítá. Připadáme si jako mesiáši a ne jako otrhaní studenti z Česka. Lidé se otáčejí, ukazují si na nás, ale hlavně se usmívají a snaží se “prodat” těch pět anglických slovíček, které umí. Na večeři se stavujeme u milé malé paní a jejich dětí, které jí pomáhají v kuchyni a v mezičase si dělají úkoly do školy.

WeChat Image_20180926161004
Večeře od dítěte
WeChat Image_20180926161001
Brambůrky s příchutí hotpotu

Dopoledne už se vydáváme na dlouhou cestu za zlatým Buddhou. K 88 metrů vysokému Buddhovi jedeme symbolicky autobusem číslo 88, dvouhodinová cesta vychází na 2 yuany (8 korun). Pokud ale člověk nechce strávit tak dlouhou dobu v autobuse s vidinou, že si možná nesedne, může si vzít taxi, které vyjde na zhruba 100 yuanů (400 korun), což je příjemná cena, zejména, když jede více lidí. Konečně přijíždíme do Lingshanu (lin’-šan, ), který leží kousek za městem Wuxi. Nikde nikdo, to je podezřelé! A taky, že ano, začíná pršet. Naštěstí žádné tajfuny nebo nic, co by nás zastavilo, za chvíli stejně přestává a je znovu nesnesitelné dusno, takže vše při starém. Platíme vstupné, 200 yuanů pro dospělého, student za polovinu, dostáváme navíc vstupenku na představení a vcházíme do areálu. Ten je opravdu rozsáhlý, nachází se v něm několik chrámů, pagod, soch a modlitebních míst. Můžete si tu zapálit svíčku přání, podle velikosti jsou cenově rozděleny na 8, 88, 188 nebo i 888 yuanů. Všechno se tu točí okolo čísla 8, které se v čínštině čte podobně jako prosperita či bohatství a obecně znamená štěstí. To platí například i o telefonním čísle, čím víc osmiček, tím lépe! Ale zpátky k parku, první, co uvidíte je Oltář Buddhových stop (anglicky Altar of Buddha’s Footprints), kde se jednak nachází dvě obří Buddhovy stopy, zadruhé menší socha, které když se trefíte mincí do ruky, splní se vám všechna přání. O kousek dále pak najdete velikou fontánu s názvem Sakyamuni omýván devíti draky (anglicky Nine Dragons Bathing Sakyamuni), uprostřed které je veliká socha lotosu, jehož okvětní listy se pětkrát denně (10:00, 11:30, 13:00, 14:45 a 16:45) za zvuků hudby “Zrodil se Buddha” otevřou, zjeví se uvnitř schovaný Sakyamuni a draci zespod fontány na něj začnou tryskat vodu. Potom, co se lotos znovu zavře a hudba přestane hrát, vytryskne ještě voda z úst osmi fénixů na kraji fontány. Říká se, že pokud se vody napijete, dostane se vám všeho, po čem toužíte. Podle toho, jak to v Číně s vodou chodí se vám ale spíše dostane průjmu.

1
První brána a za ní v dálce zlatý Buddha
IMG_1602-min
Brána a pohled na Buddhu a fontánu
IMG_1613-min
Oltář Buddhových otisků
5
Když se vám podaří hodit Buddhovi minci do ruky, splní se vám přání
3
Číňani už očividně našli Schelingerův Dům holubí
IMG_1611-min
Drak z fontány, za chvíli bude tryskat vodu
2
Uvnitř se skrývá další Buddha
12
Draci v akci

13

Po fontáně následuje náměstíčko s Buddhovou rukou na jedné straně a ležícím Buddhou a miniaturními dětmi na straně druhé. Kdo ruku obejde a sáhne na ní, tomu Buddha splní přání. Podle čáry, kterou lidé “vysahali” musel Buddha splnit už tisíce přání, a jeden kus ruky už mu dokonce museli i svařit.

IMG_1625-min
Svíčky v popředí, osahaná ruka v pozadí
IMG_1627-min
Buddha a děti (a Číňani)
9
Svíčku si tu zapálil snad každý

IMG_1629-min

Poté, co projdete chrámem Xiangfu a malým náměstím s bezmála 1500 let starými stromy gingko, se před vámi zjeví zlatý Buddha. Ještě to chce malý atletický výkon při vycházení schodů, pak se vyvézt výtahem a už se může člověk kochat výhledem na Buddhovy palce. Nebo radši na opačnou stranu, kde se naskýtá výhled na celý park.

Bez názvu
Bráchové
7
Buddha v celé své výšce a zlatosti
10
Mravenečci

Ještě se stavujeme na představení do Brahmova paláce, kde se na obrovské obrazovce kolem celého sálu promítá zrození světa a Buddhy a pak už se jen šouráme pomalu zpět k autobusu. Další dny nás čekají města Suzhou, Hangzhou a jako naše poslední čínská zastávka Šanghaj.

14
Brahmův palác
15
Malý Tibet v malém Wuxi
WeChat Image_20180926160957
Hezký hotýlek v pozadí
WeChat Image_20180926160959
Fronta na lístky, pojem osobní prostor tu ztrácí smysl. Když jste cizinci, tak se na vás místní lepí, i když je všude okolo dost místa, chtějí si prostě šáhnout
WeChat Image_20180926160953
Nástupiště ve Wuxi