Hangzhou – perla východu

Po Sunjatsenovi a Buddhovi přichází čas na druhou část našeho putování, konkrétně na města Suzhou (Su-čou, 苏州), Hangzhou (Chan’-čou, 杭州) a Šanghaj (上海). Už při našem odjezdu z Wuxi si s námi pohrávalo počasí a všechno nasvědčovalo, že v Suzhou tomu nebude jinak. Nejvíce asi nahrával fakt, že města jsou od sebe jen patnáct minut vlakem, takže když se někomu v Suzhou rozkutálí nákup, může ho sbírat ve Wuxi. Nakonec nás v Suzhou přivítal “vychytralý” déšť. Vychytralý proto, že začalo pršet vždy, když jsme to měli na ubytování nejdál. Bohužel se Číňanům ještě větru a dešti poručit nepodařilo, takže dva dny trávíme střídavě na pokoji a střídavě bojem s deštěm. Ve městě je ale rozhodně co vidět, celé je protkané vodními kanály, starobylými mosty a pokud jste spíš fanoušky gastronomie než architektury, můžete se těšit například na to, že mořské potvory a spoustu dalšího tu připravují na ulici přímo před vámi.

Příští zastávka: Hangzhou, rozsvěcuje se nápis ve vlaku, přijíždíme a vítá nás slunce! Hangzhou je starobylé město, které se již před několika stovkami let stalo jedním z kulturních center Číny a na pár období také hlavním městem celé země. Jeden z nejvýraznějších vzestupů Hangzhou zaznamenalo, když tehdejší hlavní město Kaifeng (kchaj-fen’, 开封) přepadli a obsadili divocí Džurčeni a vůdcům dynastie Jižní Sung se ho již nepodařilo dobýt zpět. Úřady tak byly přesunuty do Hangzhou a to se stalo novým hlavním městem dynastie. To z něj v té době udělalo jedno z nejbohatších měst na celém světě a jeho politický, obchodní i kulturní význam rychle rostl. Kvůli válce zuřící na severu se do města stáhli básníci, spisovatelé, ale také potulní vyprávěči příběhů a další pouliční umělci. Nejhezčím místem celého Hangzhou je bezpochyby Západní jezero (sí-chu, 西湖), které stejně jako nás zaujalo tisíce umělců před námi a ti ho opředli spoustou příběhů.

My se setkáváme s naší kamarádkou Amandou, která nás ubytovává, odhazujeme batohy a jedeme se na Západní jezero také podívat. Legenda praví, že jednoho dne jadeitový drak a zlatý fénix našli na nebi kus čistého jadeitu, který vše čeho se dotkl proměnil v tu nejkrásnější přírodu, jakou si člověk dovedl představit. Když se o tom dozvěděla nebeská císařovna, vyslala své poddané jadeit najít a přinést jí ho. To však nebylo jen tak, strhla se bitva, jadeit vypadl drakovi z rukou a spadl na zem. Tam, kam dopadl, se zrodilo Západní jezero. Nejhezčí místo ani jezero na světě to aspoň podle nás není, ale rozhodně stojí za to ho navštívit. V parku okolo je spousta altánků, laviček a míst, kde si může člověk užívat klidu přírody uprostřed města. K tomu se člověk může za zhruba 50 yuanů (200 korun) svézt loďkou po jezeře nebo na ostrov, ze kterého je výhled na tři malé pagody umístěné ve vodě, které se anglicky jmenují Three pools mirroring the moon (san-tchjen jin-jue, 三潭印月), takže něco ve smyslu tří “rybníčků” odrážejících měsíc. Ty zároveň daly jméno i přilehlému ostrovu a pokud se do Hangzhou nechystáte, můžete si je prohlédnout aspoň na yuanové bankovce. Otočte na zadní stranu, ta přední patří jako u všech ostatních bankovek Maovi.

Za zmínku stojí mimo jiné ještě pagoda Leifeng (lej-fn’-tcha, 雷峰塔), která je stejně jako každý kámen a strom u jezera opředena řadou pověstí. Pravděpodobně nejznámější z nich je ta o bílé hadí paní. Dva hadi, v tomto případě spíš hadice, jeden bílý a druhý zelený, se stovky let snažili/y najít způsob, jak na sebe vzít lidskou podobu. Jednoho dne se jim to konečně podařilo, a tak vyrazily do města jako paní a její služka. V jednu chvíli však začalo pršet, a tak se schovaly pod strom. Zanedlouho šel okolo mladík jménem Xuxian, který jim nabídl svůj deštník. Paní se do Xuxiana zamilovala a brzy již byli spolu. Otevřeli si lékárnu, která měla díky magickým schopnostem hadí paní mezi lidmi velký úspěch. Jednoho dne do lékárny přišel mnich, který zjistil pravou podobu hadí paní, varoval Xuxiana, že ho bude chtít had sníst a doporučil mu, aby se ukryl k němu do chrámu. Když se hadí paní dozvěděla, kde Xuxian je, okamžitě se do chrámu vydala a strhla se mezi ní a mnichem veliká bitva. Mnich nakonec vyhrál a za trest uvrhl hadí paní do vězení právě v pagodě Leifeng. Ta se v roce 1924 zřítila a mnozí svědci tvrdili, že viděli mladou dívku, jak pomáhá z trosek ženě, která byla celá oděna v bílém. Na místě původní pagody z desátého století pak byla postavena v roce 2002 pagoda nová.

Večer si ještě prohlížíme nasvícené pagody a altánky u jezera a vydáváme se najít něco k jídlu. Jedna z vyhlášených restaurací je Grandma’s Home (vaj-pcho-ťja, 外婆家), která je u místních tak oblíbená, že člověk musí počkat i hodinu nebo dvě, než se dostane na řadu. Díky bohu jsou Číňané národ vynalézavý, a tak má restaurace elektronický systém, kde stačí oskenovat QR kód, který na mobilu ukazuje, kolik lidí je ještě před vámi, kolik máte času a nakonec si vás sám zavolá zpět do restaurace. Tam si pak můžete stejně jako my dát například “žebrácké kuře” (ťjao-chua-ťí, 叫花鸡). To je celé kuře upečené ve vrstvě hlíny, která ztvrdne a vaším úkolem je se za pomocí paličky dostat ke kuřeti. No co si budeme povídat, palička létala všude po restauraci, nakonec praskla, ale ke kuřeti se nám stejně nepodařilo dostat. Naštěstí se “krusta” dala otevřít páčkou zespoda, takže jsme hlady neumřeli.

Další den se nic podstatného nestalo, byli jsme líní, nic moc se nám nechtělo, takže znovu Západní jezero a pomalu se připravit na cestu do Šanghaje. Šetříme, a tak volíme cestu pomalým vlakem, nejnižší třídou. Ale zase se musí uznat, že platit si na dvouhodinovou cestu čtyřikrát dražší lůžko, které bychom stejně nevyužili, by byla rozežranost. Cesta na obyčejných sedačkách je ale vždycky zážitek! Když umíte čínsky, tak se dozvíte spoustu věcí, které už jste stejně předtím slyšeli padesátkrát, například Číňany milované “一带一路”, tedy projekt nové hedvábné stezky, ke které vždy sklouzne řeč, ať už se bavíte o čemkoliv. Pokud čínsky neumíte, aspoň si užijete několikahodinové civění na vás z pár milimetrů, “tajné” focení se zapnutým bleskem, pokusy o anglickou konverzaci většinou začínající a zároveň končící pozdravem “hello” a spoustu dalšího. Pro českého patriota však může být návštěva Číny silně frustrujícím zážitkem, Číňané se rádi ptají, odkud jste, když však řeknete, že z Česka, tak na vás koukají s otevřenou pusou a přemýšlí, jestli jste rozuměli otázce, ti více herecky nadaní se pak tváří, že samozřejmě ví, kde to je, načež radši odejdou. Tahle metoda se však špatně aplikuje v uzavřených prostorech, proto je lepší na otázku odpovědět až těsně před rozloučením se, otevřením dveří a v podobných situacích, které umožňují rychlý ústup. V Hangzhou se nám takto podařilo rozzlobit taxikáře:

Taxikář:”…a odkud vlastně jste? Z Ruska, že?”

My:”Nene, z Česka”

Taxikář:”Ptám se odkud jste.”

My:”Z Česka.”

Taxikář nabroušeně:”Vy my nerozumíte! Ptám se odkud jste!”

My:”No z Česka, bývalé Československo! …je to vedle Německa.”

Taxikář:”Jooo, Německo, to je fajn.”

Nasedáme do vlaku a následuje klasický průběh situace. 1) Pár minut zírání, 2) Číňani začínají diskutovat, jakým že jazykem se to spolu asi bavíme, 3) Určitě je to ruština, 4) Čínsky odpovíme, že čeština, 5) Polovina vlaku se otočí, 6) Druhá polovina přijde k našemu sedadlu, 7) Malé děti si na nás chodí ukazovat a se smíchem utíkají pryč, aby se za pár vteřin mohli zase vrátit a strčit nám prst do obličeje, 8) rada Číňanů vybere “starostu”, který se nás zeptá odkud že to tedy jsme, 9) další zírání, tentokrát kvůli tomu, že o Česku nikdo neslyšel, 10) dlouhé ticho, 11)”Slyšeli jste už o nové hedvábné stezce?”

Po chvíli ještě přibíhá malý klouček, sbírá odvahu a ptá se:

Kluk:”Vy jste z televize, že jo?”

My:”No, ne.”

Kluk:”A jaký je život u vás v Americe?”

Naproti nám sedící děda ho opravuje:”Copak neposloucháš? Vždyť to nejsou Američani.”

Kluk:”A odkud teda jsou?”

Děda:”Z ciziny.”

Kluk:”Aha…a kde to je ta cizina? Takovou zemi neznám.”

A tak podobně celou cestu do Šanghaje. Konečně už jsme na místě, a tak hurá nadýchat se smogu velkoměsta! Ubytování máme domluvené u známého přes šestnáct kolen, takže nasednout do metra, projet půlku Šanghaje, vystoupit uprostřed ničeho, snažit se zorientovat podle mapy, která tuhle část města ještě skoro nezná, chvíli bloudit, rezignovaně si sednout a čekat jestli nás něco neozáří. Nakonec to, co nás ozářilo, byla smska s tím, že už si pro nás jdou. Za pár minut už jsme tak seděli spokojeně ve stínu, povídali, až jsme propovídali půlku odpoledne a na nějakou větší návštěvu Šanghaje nebyl čas. Ale když už jsme tady, musíme aspoň na nábřeží s mrakodrapy! Bohužel stejný nápad měla asi celá Čína, takže cestou z metra o tom, kam půjdeme nerozhodujeme my, ale dav všude okolo nás. Nechali jsme se tak dotlačit na promenádu Bund, které dominuje britská koloniální zástavba a přes řeku Huangpu (chuan’-pchu, 黄浦) je krásný výhled na mrakodrapy. Děláme pár fotek, chvíli se snažíme užívat si okamžiku, což se ale dělá špatně, když vám Číňani šlapou na nohy a plivou za krk, a po pár minutách se necháváme dostrkat zpět do metra.

Ráno se probouzíme s jednou dobrou a jednou horší zprávou. Naše dočasné ubytování je jen dvě zastávky metrem od letiště. Ta špatná zpráva je, že dnes odlétáme z letiště druhého, tedy toho, které je přesně na opačné straně města. Nic se neděje, aspoň se projedeme Maglevem, tedy vlakem, který jede ze zastávky metra Longyang Road (lun’-jan’ lu, 龙阳路) na letiště Pudong (pchu-dun’, 浦东) a chvílemi sviští rychlostí až 430 kilometrů za hodinu. My na zastávku rychlovlaku přijíždíme těsně po odjezdu poslední rychlé soupravy, takže nasedáme na první “pomalý” vlak a za deset minut jsme na letišti. Tak zamávat Číně a za pár hodin už nás vítá Rusko, konkrétně město Irkutsk, odkud vyrazíme poznávat Bajkal. Pokud se chystáte na cestu Maglevem a chcete si ho užít v plné rychlosti, přidávám rozpis časů, kdy, jak rychle a jak často jezdí: