Skok ze Šanghaje do Irkutsku by se dal popsat asi jako cesta z metropole na pole. V Šanghaji nás ještě čeká poslední oběd a už se soukáme do letadla společnosti Juneyao. Ta se zřejmě nemohla rozhodnout, jestli zvolit anglický nebo čínský název, tak vše vyřešila šalamounsky, první část jména je v angličtině, druhá v čínštině. Cesta probíhala příjemně, dokonce i na jídlo došlo, chvíli pospáváme a probouzíme se až nad Sibiří. Děláme ještě krátký vyhlídkový let nad naším cílem, jezerem Bajkal, a po chvíli už přistáváme v zemi, kde je o hodinu víc, ale o třicet let míň. Irkutské letiště je rájem pro milovníky létání a starých časů, všude okolo jsou odstaveny stará sovětská letadla, takže hned po přistání je na co se dívat.
Bajkal a Irkutsk jako vstupní brána k němu se v posledních letech stává čím dál tím oblíbenější destinací asijských turistů, takže chvíli před námi přiletělo ještě jedno čínské letadlo, a pár minut po nás Korejci. Rychle se prodíráme k pasové kontrole, naštěstí se nám daří zabrat jedno z prvních míst, protože s Číňany je to vždycky na dlouho a jinak bychom tam stáli ještě dnes. Jednu slečnu před námi do Ruska nepustili, nás naštěstí ano, a tak může naše dobrodružství začít! Jako první nás vítá reklama na luxusní hodinky značky Cartier, která do prostředí místního letiště, připomínajícího nádražní čekárnu v České Třebové, poněkud nezapadá. Jako druhý nás vítá náš kamarád Davča, který přilétl o pár hodin dříve. Ten se svou pět let neholenou tváří zapadá o něco více.
Irkutské letiště je prakticky v centru města, pro nás naštěstí, pro lidi, kterým se v roce 1997 chvíli po vzletu zřítil vojenský Antonov na panelák už bohužel tolik ne. Díky tomu, že je letiště jen pár kilometrů od centra města, ho obsluhuje několik linek MHD a řada maršrutek. Během pár minut se tak za zhruba 30 rublů (10 korun) dostanete do samého středu Irkutsku. My se ubytováváme v hostelu Eighth floor, kde máme pokoj jen pro nás tři a snídani za 100 rublů (35 korun). Po krátkém zkulturnění se vydáváme na obhlídku města. Naší ulici chybí chodník, je tu jen štěrk a roztrhané kusy asfaltu a okolo postávají původní dřevěné domy. Některé jsou tu už pořádně dlouho, to je vidět zejména na tom, že mají okna skoro ve stejné úrovni, jako je nyní silnice. Dříve měly okna normálně vysoko, ale s každou novou vrstvou silnice se okna “posouvala” níž a níž.
Naší první zastávkou je Kazanský chrám (Казанская церковь). Ten je zajímavý svou modro-červenou barvou, bohatým zdobením a také miniaturní zoo v zahradě. Odtud se pak vydáváme na poměrně dlouhou procházku, nejdříve se však zastavujeme v restauraci, kde mají mimo jiné burjatské speciality. Burjaté jsou menšina žijící právě zde v Zabajkalském kraji, tak proč od nich něco nezkusit. Nakonec padá volba na knedlíčky s názvem buzi, které jsou plněné masem. Samozřejmě, jako k jakémukoliv jinému jídlu v Rusku, nemůže chybět ani kopr.
S Leninem, který se schovával v zahradě před restaurací
Naším dalším cílem je nábřeží řeky Angary, kde se nachází Chrám zjevení (Собор Богоявления) a kousek od něj pak Moskevská brána. Ta byla v první polovině 19. století postavena k 10. výročí nástupu císaře Alexandra I. na trůn, v roce 1928 však byla jako symbol starého režimu odstřelena, před několika lety zde pak byla postavena její kopie. Chrám, který je zároveň druhou nejstarší kamennou stavbou ve městě, naštěstí srovnán se zemí nebyl, i když k tomu také neměl daleko. Po velké říjnové revoluci byly jeho prostory předělány na pekárnu, v šedesátých letech se stal národní kulturní památkou a začala jeho rekonstrukce zpět na chrám. Naproti chrámu se pak ještě nachází pomník Jakovu Pochabovovi, muži, který v 17. století město založil.
Už se začalo stmívat, a tak je čas vrátit se na ubytování. Cestou ještě míjíme mimo jiné Spasský chrám (Спасская церковь), což je jediný chrám na Sibiři, který má nástěnné malby i zvenku. Pak už jen zahnout kolem cirkusu a parčíku s odstavenými tanky a raketami na správnou ulici a můžeme jít spát.
Dva z tanku, jen bez psa
Druhý den máme v plánu prozkoumat další části města a hlavně zařídit jízdenky na ostrov Olchon, který leží na Bajkale. Z irkutského autobusového nádraží tam sice jezdí každý den spoj, ale zatím jsme nebyli Ruskem otrkaní a naše ruština byla téměř na úrovni němého, takže jsme chtěli mít trochu jistotu, že si omylem nekoupíme třeba jízdenku do Ulaanbaataru. Cestu na ostrov tu zajišťuje téměř každý hostel, jde jen o to najít tu správnou cenu. V našem hostelu nasazují cenu 1500 rublů (500 korun) za jednu cestu, ze které nechtějí slevit, a tak vyrážíme do hostelu Baikaler, o kterém se zmiňují i na internetu s tím, že by měl být spolehlivý. Stačilo pár minut a už se nám tisknou jízdenky, po chvíli se sice rozbíjí tiskárna, takže dostáváme ručně psané jízdenky, ale vypadá to, že tady se stejně zná každý s každým, takže je to vše spíš jen pro formu. Jízdenky jsme nakonec pořídili za 800 rublů (250 korun) za jednu cestu na osobu.
To by bylo, je na čase vydat se dál do města. Jako první se vydáváme k městskému trhu, který se nachází hned vedle staré požární stanice. Od všeho tu něco najdete, od oblečení přes kaviár a sušené ryby z Bajkalu až po štěňátka. Nechybělo málo a kromě magnetek s Putinem s námi dál putoval i malý uštěkaný Alexej. Další zastávkou na naší cestě byl chrám Povýšení kříže (Крестовоздвиженская церковь), který je postaven ve stylu sibiřského baroka, to znamená, že na jeho zdech najdete i buddhistické ornamenty. Většina místních se sice kloní ke křesťanství, stále zde však bydlí řada obyvatel, zejména Burjatů, kteří jsou právě buddhisté. Stačí sejít pár metrů a uvidíte místní symbol, zvláštní zvíře pojmenované Babr. To bylo dříve místní jméno pro sibiřského tygra, který se zde však pomalu přestal vyskytovat. Když později úředníci kontrolovali znaky jednotlivých měst, jméno babr je zmátlo. Mysleli si tak, že má jít o bobra a znaku přidali plochý ocas a další bobří znaky. Po letech se ale podoba tak vžila, že si na ní místní zvykli a divného tygra mají ve znaku dodnes.
Hned pár metrů od sochy se nachází distrikt 130, který je plný rekonstruovaných dřevěných domků. Těch je ale všude po městě spousta, tak si akorát dáváme “tradiční” ruský trdelník a scházíme na nábřeží. Je hezký den, a tak se chvíli kocháme pohledem na řeku, ruské kolo (vzhledem k tomu, že jsme v Rusku, tak asi jen kolo), děti hrající si na odpadní rouře a racky kadící Gagarinově soše na hlavu. Prostě idyla. Po chvíli nacházíme ulici pojmenovanou po jednom českém rodákovi. “Spisovatel a komunista”, jak je psáno na tabuli u vstupu do ulice, Jaroslav Hašek, po první světové válce v Irkutsku nějakou dobu pobýval, a byl zde váženou osobou, neboť jednak působil v městské radě, ale hlavně pomohl místním Burjatům vytvořit jejich vlastní abecedu.
U komunismu ještě chvíli zůstaneme, protože jedna z našich posledních zastávek dne je na Leninově náměstí. Nejdůležitější revolucionář je v Rusku pořád vysoce váženou osobou a hlavní náměstí každého správného ruského města nese právě jeho jméno. Irkutsk není výjimkou, tak se chvíli fotíme pod Leninovou sochou, pozorujeme okolní ruch a nabíráme síly na cestu na ubytování.
Večer procházíme celý dlouhý bulvár vedoucí až k tanku z druhé světové války, abychom zjistili, že nejlepší (a skoro jedinou) restauraci stejně najdeme pár metrů od našeho ubytování. Rada: jakmile najdete restauraci, která vypadá jakžtakž lidsky, držte se jí zuby nehty.
Je ráno a s ním zároveň nastává den D nebo možná spíš den B jako Bajkal. Eva, slečna, u které jsme kupovali jízdenky nás vyprovází s tím, že řidič přijede mezi devátou a desátou, pokud by se neukazoval ani tak, máme jí zavolat a ona ho eufemisticky řečeno popožene. Z hostelu vycházíme v 8:55 s tím, že na nás řidič už možná čeká. Snad nejdeme pozdě. Jak naivní jsme byli…V 10 voláme Evě, ta nám odpovídá, že je všechno v pořádku, řidič je na cestě…v 11 voláme znova, řidič je prý pořád na cestě a hned u nás…pět minut před dvanáctou se u nás zastavuje chlapík s tím, jestli nechceme hodit na letiště. Odpovídáme, že na Bajkal. Chlapík někam pár minut volá. Znovu se nás ptá, jestli nechceme na letiště. Znovu odpovídáme, že na Bajkal. Chlapík odpovídá, že tam jede přeci taky a žene nás do autobusu se slovy, že jsme mu to měli říct před pěti minutami, takhle budeme mít zpoždění…
Na letiště nakonec stejně nikdo nejel, ale aspoň víme, co řidičovi trvalo tak dlouho. Za cestu na Bajkal asi nedostal pořádně zaplaceno, tak předtím rozvážel lidi kam potřebovali, aby si něco přivydělal. Další hodinu jsme strávili vyhlídkovou jízdou po Irkutsku, kdy jsme nabírali další členy výpravy. My už ale spokojeně sedíme, a tak nám cestu nemůže nic zkazit. Tedy skoro nic, chrchlající a plivající Korejec za námi se o to celkem úspěšně pokoušel. Šestihodinová cesta ale poměrně rychle utíká, na chvíli se zastavujeme na jídlo, krmíme vyhublého psa, který nám párek ukousne málem i s rukou, jako snad všude na světě potkáváme Čechy, a už se naloďujeme na trajekt, který nás veze na ostrov Olchon (Ольхон), ten je naším cílem.
Blížíme se k městečku, nebo tedy spíše vesničce Chužir (Хужир) a už pomalu vyhlížíme naše ubytování vybrané stylem “zarezervuj to nejlevnější, však něco vydržíme”. Nejdřív nás zrazují Google mapy. Podle nich už jsme ubytování skoro přejeli, a tak křičíme “zděs”. Už po pár vteřinách venku se ukazuje, že to “zděs” rozhodně není. Řidič nás bere na milost, házíme baťůžky zpátky do minibusu a jedeme dál. Vyklopuje nás u správného čísla domu, otevíráme branku, před námi napůl postavený dům a svačící rodinka. Těžko říci, kdo se tvářil více překvapeně. Tak tentokrát nás zradil Booking. Naštěstí se opodál stojící burjatská rodina chopí iniciativy a volá za nás do ubytování. To je na začátku vesnice, kudy jsme projížděli tak před hodinou…Naštěstí se znovu zjevil náš anděl strážný v podobě věčně naštvaného řidiče a bere nás k prvnímu ubytování ve vesnici. Tam o našem zamluveném kempu Zara nic nevědí, ale aspoň ochotně volají. Následující konverzace nám však nedávala tušit ty nejradostnější chvilky:
Recepční: “Mám tady tři cizince, co s nima?”
Zara: “Tak ať sem přijdou”
Recepční: “A kde jste?”
Zara: “No tady v lese.”
Recepční: “Aha, a nemůžete pro ně přijet?”
Zara: “Nemáme auto.”
Recepční: “Aha, tak já vám je tu nechám a nějak si je vyzvedněte.”
Ani to moc dlouho netrvalo a odněkud z lesa se vážně vynořil chlapík společně s dvěma vlčáky. Ujal se nás a za pár minut už jsme zmizeli v lese taky. Nakonec se ukázalo, že naše ubytování bylo o něco víc outdoor, než jsme si představovali. Stany, polní kuchyně, záchod, který byl vlastně jen chybějící pryčna v podlaze, sprcha, která nebyla osvětlená, navíc byla pokrytá vojenskou plachtou, která nepropouštěla světlo, takže umývání byla kovbojka a celkem lehce se mohlo stát, že se člověk ze sprchy vrátí špinavější, než do ní vlezl, nebo že omylem umyje někoho jiného. Pan majitel a paní majitelka byli ale milí a pohostinní lidé. Paní nám vysvětlovala, co a jak funguje, vykládala o Bajkalu, ale to, že jsme jí rozuměli akorát slova jako Rusko, jezero, Bajkal nebo rubl, bylo vlastně všem úplně jedno. Když jsme něco potřebovali, vždycky jsme to nějak dali dohromady kombinací češtiny, slovenštiny, praslovanštiny, polštiny a možná nakonec i čínštiny. Lingvista by z toho sice asi dostal záchvat, ale fungovalo to, kromě těch pár případů, kdy jsme dostali něco úplně jiného, než jsme si mysleli, ale to sem nepatří. My jsme měli “apartmá deluxe”, to znamená, že jsme nespali ve stanu, ale v nově smontované budově z dřevotřísky, kde měla zeď šířku asi půl milimetru. Výhodu tak měl ten, kdo rád poslouchá cizí rozhovory, ale nechce být u toho viděn. Nevýhoda pak byla to, že když někomu v noci spadl špendlík, probudilo to celý “hotel”. Posledním zajímavým prvkem bylo, že člověk mohl rozhodovat o večerce lidí nad sebou. Jediný zdroj elektřiny pro pokoje v druhém patře byla rozdvojka, která byla zapojena do zásuvky na pokojích v patře prvním. Pokud se tak člověku zdálo, že v pokoji nad ním ponocují, mohl jim jednoduše vypnout světlo a nabíječky, aniž by vycházel z pohodlí vlastního pokoje.
Dost ale o ubytování, je na čase napsat něco o Bajkale. Střediskem ostrova Olchon je vesnička Chužir, kterou jsme navštívili i my. Olchon je se svými 730 kilometry čtverečními zdaleka největším ostrovem Bajkalu, žije na něm ale jen něco přes patnáct set obyvatel. Kousek od východní strany ostrova se nachází nejhlubší bod Bajkalu, člověk se však na tuto stranu ostrova může vydat jen se skupinou či povolením. Celý Chužir je na západní straně ostrova a s ním i patrně nejznámější místo Bajkalu, skála Šamanka. Do té se podle pověstí schovali zlí duchové Bajkalu, a místní se tak bojí chodit blíže ke skále. Přímo na skálu nebo do jeskyně v ní je vstup zakázán, neboť je to posvátné místo a mohli byste probudit zlé duchy.
Pokud sejdete na pláž a vydáte se po ní několik kilometrů dále, můžete narazit na zbytky gulagu, který tu byl v 30. letech vystavěn. Najdete tu zbytky ubytování, cesty a molo. Vězni zde chytali a zpracovávali ryby s tím, že ani nebyli moc hlídaní. V létě se nebylo jak z ostrova dostat a v zimě by pravděpodobně umrzli dřív, než by se stihli dostat do civilizace. Naším hlavním cílem byla koupel v Bajkalu, takže jsme tak daleko ani nedošli a utábořili jsme se na pláži kousek od Šamanky. Koupání trvalo krásných 10 vteřin, pak nám začaly omrzat kusy těla. Není se čemu divit, vzduch na Olchonu má v nejteplejším létě jen něco kolem 20 stupňů, takže se voda ani nemá jak ohřát. Cíl jsme ale splnili, takže jsme ze sebe otrhali rampouchy a mohli se už jen kochat pohledem na jezero.
Na ostrově sice není vodovod ani kanalizace a elektřina sem doputovala až v roce 2006, ostatní výdobytky civilizace tu však najdete bez problémů. Například několik restaurací nebo spíše bister, kde se sice nedá čekat nějaká závratná gastronomie, ale najíte se dosyta. Většina podniků má na jídelním lístku šašlik, čeburek (smažená pečivo plněné masem nebo sýrem) nebo burjatské plněné knedlíčky buzi. Obchodů tu také pár je, největší z nich je hned za památníkem obětí druhé světové války a uvítají vás v něm typicky rusky ochotné (čti naštvané) prodavačky. Pokud chcete něco autentického, je tu i několik obchůdků, kde si můžete koupit sušené ryby z Bajkalu. Kdybyste cítili, že na vás něco leze, je tu i lékárna, případně se můžete svěřit do rukou tradiční medicíny a koupit si zde například medvědí žluč. Najdete tu i půjčovnu kol nebo čtyřkolek, kde se však musí počítat s kolísavou cenou. To znamená, že vždycky dostanete jinou cenu, záleží na tom, jak moc vás zrovna chtějí natáhnout. Byly jsme se zeptat třikrát a vždy jsme odcházeli s jinou cenou než minule. To ale neznamená, že by Olchon byl drahý, právě naopak, ubytování, jídlo i vše ostatní je tu za rozumné ceny a pořád je zde co dělat, můžete se toulat po ostrově nebo například nasednout na loď a jet pozorovat sibiřské tuleně.
Po dvou dnech poflakování přišel čas odjezdu. Ve smluvených deset dopoledne tak čekáme na určeném místě a opravdu, ani ne za hodinu, je tu náš odvoz. Jsme v minibusu teprve druzí, což znamená, že ještě musíme nabrat ostatní. Na tom by nebylo nic nenormálního, jenže ani to tu nemá logiku. Nenabírají se lidi tak, aby to bylo po cestě, ale tak, jak jsou v pořadí na řidičově papíru. Jezdíme tak z jednoho konce vesnice na druhý, až po chvíli zastavujeme úplně. Řidič vystupuje a jde si zakouřit. Ptáme se, co se děje, že z venku toho asi moc neodřídí. Prý čekáme ještě na zbytek osazenstva. Ptáme se, jestli ví, kde jsou. Řidič se usmívá a odpovídá, že se vracejí z výpravy, takže to nebude trvat ani ne dvě hodiny a budou tu. No nic, vlak do Novosibirsku nám jede stejně až ve tři ráno, takže všechno, co nám ukrátí čekání na nádraží vítáme. V bistru opodál si dáváme poslední čeburek a čekáme. Konečně nabíráme i poslední cestující a rychlostí chodce se zlomenou nohou se vydáváme vstříc trajektu. Silnice na Olchonu jsou sice jen uježděné bahno a místy to celkem drncá, ale to, že nás předjížděli i cyklisti, už řidič neukecá.
Tentokrát nám žádní Korejci nechrchlají za krk, takže cesta ubíhá celkem příjemně, absolvujeme jen jednu občerstvovací přestávku a už nás řidič vyhazuje před irkutským vlakovým nádražím. Je teprve osm večer, takže máme ještě pět hodin. Prošli jsme se tak ještě do centra a zpátky, chvíli poseděli u řeky, dlouho poseděli v bistru, kde měli otevřeno non-stop a už se blížil čas k nástupu do vlaku. Probouzíme spící Marťu, bereme saky paky a vydáváme se do mlhy, která mezitím stihla zaplavit celé město. Další zastávka Novosibirsk!
