Po pár hodinách čekání konečně nasedáme do vlaku směr Novosibirsk! Na místech nám nikdo neleží a naši spolucestující nasedají také až v Irkutsku, takže nikoho nebudíme. Jaký vlak ale vlastně vybrat, kde koupit lístky, a jaká místa jsou nejlepší? S internetem je všechno jednodušší, lístky se dají koupit až 90 dní předem přímo na stránkách ruských železnic, které naleznete zde. Stránky jsou v ruštině a angličtině, ale i v anglické verzi na vás vždy odněkud vyskočí ruština, tak se nelekejte.

RZD1
Úvodní stránka ruských železnic

Mezi Vladivostokem a Moskvou sice jezdí několik vlaků denně, ale čekat až na poslední chvíli se nevyplácí. Místa se celkem rychle vyprodávají, takže pokud člověk plánuje cestovat ve skupince, platí pravidlo „čím dřív, tím líp“. Jinak na vás zbyde místo v uličce u záchodu a lidi si do vás budou utírat ruce. To tedy platí v nejnižší (třetí) třídě, takzvaný platskartnyj (Плацкартный), kde jsou v jednom kupé bez dveří vždy čtyři lůžka a naproti nim v uličce jsou další dvě místa nad sebou. Nejlevnější jsou místa poblíž záchodu a v uličce. Lůžka v uličce mají tu nevýhodu, že se dají rozložit do dvou sedátek se stolkem, takže si přes den moc nepoležíte, většinou vás někdo požádá, jestli můžete postel rozložit, a vám nezbývá než se podvolit nebo hrát nemocného upoutaného na lůžko. Druhá třída je luxusnější v tom, že ke kupé dostanete i dveře a zmizí lůžka v uličce. Do první třídy jsme se zatím nedostali, tak snad až umře bohatý strýček v Americe, o kterém ještě nevíme.

RZD2
První krok – vybrat odkud kam a datum
RZD3
Druhý krok – výběr vlaku
RZD4
Třetí krok – výběr místa, pak už stačí jen zadat jména a ostatní údaje

Jaký vybrat vlak? Pravidlo je jednoduché – když má vlak jméno (například Rossiya), pak to bude dobré, pokud se Rusové vlak neobtěžovali pojmenovat, pak můžete čekat, že bude zastavovat v každé vesnici a kupé s vámi budou sdílet i kozy a ovce.

K jízdence se vyplatí za pár korun (100 rublů = 30 korun) přikoupit i povlečení, na což se vás na webových stránkách automaticky zeptají. Po zaplacení vám do mailu přijde jízdenka s čárovým kódem, který si pak před nástupem do vlaku průvodčí oskenuje. To, zda máte v ceně i povlečení, se dozvíte nejen vy, ale i průvodčí právě z tohoto papíru. I když umíte rusky jen pozdravit, a i to špatně, nemusíte mít strach, že se povlečení budete muset nějak domáhat, po zaklapnutí dveří průvodčí projde kupé a porozdává, co komu patří. Malý chyták je ještě v tom, že časy všech odjezdů i příjezdů jsou v moskevském čase, takže pozor, ať nepřijdete na nádraží a vlak už není pryč.

WeChat Image_20181125102749.jpg
Vlevo dole místní čas, vpravo moskevský, všechny odjezdy vlaků jsou v tom moskevském

Když jsme u zařizování, rychle shrnu žádost o víza. Pokud člověk nechce vyřizovat vše sám, pak v Česku funguje řada agentur, které žádost o vízum vyřídí za vás. Nejjednodušší je obrátit se přímo na vízovém oddělení, které za poplatek (2300Kč) vše vyřídí za vás. To sídlí nejen v Praze, ale také v Brně. K žádosti o vízum je potřeba vyplněný formulář, zamluvené ubytování, pojištění a průkazová fotka s bílým pozadím, s tím vším vám tu ale pomůžou. Doba vyřízení je pak přibližně dva týdny. My neprozřetelně vložili naše naděje (a hlavně pasy) do rukou soukromníka. Hezky vypadající webovka, žádné důležité údaje nechyběly, co víc může člověk chtít. Po pár dnech webovka už tak hezky nevypadala, když přes celou stránku svítilo, že majitel neplatí své dluhy a jeho čas se krátí. Doufali jsme, že se jeho čas ukrátí až po tom, co nám vyřídí víza, ale přeci jen jsme se raději se svými pasy podvědomě rozloučili. Naštěstí po pár dnech přichází telefonát s tím, že je vše vyřízené a máme si přijít. Naše židovské srdíčko se za tu ušetřenou sto korunu raduje, probděné noci a vypadané vlasy za to už ale asi nestály.

Zpět ale k naší cestě. Vzhledem k tomu, že odjezd je o půl čtvrté ráno, je o program na následujících pár hodin postaráno. Probouzí nás až cinkání lžiček, když si naši spolucestující dělají čaj. Samovary s horkou vodou jsou tu vždy na konci kupé, o hrníček si můžete říct průvodčí/mu, takže není divu, že brzy usrkává čaj polovina vlaku. Mimo to tu je i jídelní vůz, ceny jsou ale celkem vysoké, navíc jsme si správně po česku nakoupili zásoby, jen paštika chybí. Tu tady nahrazuje všudypřítomný kopr. Je v každém pečivu, ke každému jídlu, pomalu se bojíme oloupat banán, aby na nás z něj nevypadl kopr.

WeChat Image_20181125093539
Naše třetí třída
WeChat Image_20181125093541
“Kupé”
WeChat Image_20181125093523
Lůžka v uličce

Jak vypadá taková cesta přes Sibiř? Výhled z okna moc zábavy neskýtá, několik (desítek) hodin výhledu na břízy a louky, které vypadají všechny úplně stejně, jednou za čas je protne vesnička plná starých dřevěných domků. O menší rozruch se tak aspoň stará pár starších grilovaných spoluobčanů, kteří se hádají s nově přistoupivšími a pak i s průvodčím nejdřív o tom, že mají jízdenky na stejná místa, pak o tom, že si tam už lehli, tak ať je nechají, a pak se jim jízdenky záhadně ztrácí. Signál tu většinou je jen, když zastavujeme ve městech, takže vždycky když se blížíme, hrajeme hru „kdo bude mít jako první signál“, necháme si načíst různé internetové stránky, a pak máme na dalších pár minut někdy i hodin co číst. Po nějaké době ale upoutáváme pozornost našeho spolucestujícího, jednozubého dědy. Marně se snaží přijít na to, jakým mluvíme jazykem, nakonec to nevydrží a ptá se. Na rozdíl od Číny tu zná Česko skoro každý, takže se po naší odpovědi spouští lavina otázek.

Co víme, to odpovíme, zbytek se navždy ztratil v jazykové bariéře. Pán je ale rodilý Novosibiřičitan, takže se dozvídáme, co musíme určitě vidět, co radši nevidět a jak se kam dostat. Pán je vytrvalý a ani to, že naše ruština se skládá jen ze slovíček „da, charašo a ně charašo“, nám nebrání ve skvělé konverzaci. Ze vzrušené debaty nás vytrhuje zastávka. Vlak musí doplnit vodu (vlastně to mohlo být cokoliv, jen jsme nerozuměli), takže jsme měli dvacet minut na protáhnutí a nadýchání se čerstvého vzduchu. Toho okamžitě využili místní báby a prodavačky jahod v jedné osobě. Než je průvodčí stihl vyhnat, už jsme měli taky jednu bedničku jahod za nekřesťanské peníze.

WeChat Image_20181125093550
V pustině
WeChat Image_20181125093548
Nejdražší jahody v historii Ruska
WeChat Image_20181125093551
“Náš” děda a romantika u jahod

Další břízy, louky, dřevěné domky a už se pomalu blíží čas jít spát. Celý vlak usíná zhruba ve stejnou dobu, takže se člověk nemusí bát, že by se nevyspal. Jedinou vadou na kráse bylo, když si děda, který za celý den nic nesnědl, začal o půl třetí ráno loupat vajíčka a připravovat večeři na naší posteli. Po dvou vajíčkách jsme se mu jemným kopnutím do ledvin snažili napovědět, ať si jde na svoji postel.

Během naší služby se už ve vlaku nic podstatného nestalo, a tak se ještě celí od skořápek vyloďujeme v Novosobirsku. Batohy necháváme v úschovně (tu má většina ruských nádraží) a vyrážíme do centra velkoměsta. To má sice milion a půl obyvatel, ale zajímavostí je tu poskrovnu. To nám nevadí, naším hlavním cílem je muzeum Sovětského svazu. Brzy se však ukazuje, jak důležité je předem si věci zjistit, muzeum má totiž v neděli zavřeno. Nastává čas na plán B. Ten zní jednoduše, toulat se městem.

1
Po třiceti hodinách konečně v cíli
2
Novosibirské nádraží
3
Netradiční barvy
4
Kvas je stejně jako kopr v Rusku na každém kroku
WeChat Image_20181125093615
Na muzeum budeme muset přijet ještě jednou

Jako první míříme na Leninovo náměstí. To je centrem města, samozřejmostí je socha Lenina, tentokráte obklopen svými druhy ve zbrani. Za ním se pak nachází opera, která je dokonce největší v celém Rusku. Má 2000 míst na sezení a údajně by se do ní vešlo celé moskevské „Velké divadlo“ (Большой театр).

15
Vojáci na straně jedné
16
Dělníci a zemědělci na straně druhé, vzadu pak stojí městská opera

Na kulturu jsme ale dorazili ve špatný čas, je teprve poledne, a tak pokračujeme po hlavním Rudém prospektu dále. U kaple svatého Mikuláše děláme menší odbočku a jdeme se podívat na divadlo Globus (театр «Глобус») zajímavé svým tvarem, ten má připomínat plachtící loď. Odtud už je to pak jen kousek k Chrámu svatého Alexandra Něvského, což je nejznámější kostel města. Byl postaven na počest Alexandra III., který se zasadil o vybudování Transsibiřské magistrály. Dostavěn byl již roku 1899 a stal se první stavbou novobyzantského stylu v tehdejším Novosibirsku.

7
Kaple svatého Mikuláše
WeChat Image_20181125093607
Kaplička uprostřed křižovatky
8
Divadlo Globus
11
Chrám Alexandra Něvského

Město je zajímavé i tím, že zde najdete řadu „zvláštních“ soch a muzeí. Poblíž Chrámu svatého Alexandra Něvského například stojí památník prvnímu semaforu. Jinde ve městě najdete například pomník „prvního rande“, „laboratorní myši“ nebo „elektrikáře“, z muzeí stojí za to zmínit muzeum slunce a muzeum štěstí.

6
Pohoda a hodiny
9
Uprostřed Rudého prospektu jsou památníky válečným letcům
10
Mozaika letadla
WeChat Image_20181125093623
Na konci je památník velké vlastenecké války
12
A kousek od něj památník prvnímu semaforu

Prohlížíme si sochu vyjeveného policisty a přemýšlíme, kam zajdeme na jídlo, nakonec vyhrává restaurace Baranžar (Баранжар), kde si dáváme skvělý jehněčí šašlik a polévku. Zbývá vymyslet, kam dál. Jsou dvě možnosti, Akademgorodok (Академгородок) – místo, kde se nachází veliký vědecko-technologický park, a kde se toho člověk může dozvědět spoustu o vědě, nebo aquapark Akvamir (АКВАМИР), tam bychom se aspoň osprchovali po cestě z Bajkalu a dvou dnech ve vlaku. Těžkou volbu nakonec rozsekl číšník slovy: „Dneska je všechno v Akademgorodoku zavřený, jděte se radši vykoupat.“.

WeChat Image_20181125093613
Jehněčí šašlik

Nasedáme do autobusu, kupujeme u průvodčí jízdenku a po krátké cestě vystupujeme za řekou Ob, která městem protéká. Koupě lístku do akvaparku nakonec byla stejně složitá jako vyřídit si nový pas a papírování bylo možná ještě o něco více. Přišli jsme, slečna zjistila, že nejsme Rusové, chvíle paniky, pokus o angličtinu, který začal a skončil slovy „hello akvamir“, mluvíme česko-rusky, slečna vytahuje první lejstra, fotí si pasy, dává nám podepsat papír v ruštině, vrací nám pasy, jen aby si je vzala po chvíli vzala zpět, máme napsat svá jména, dodává, že v azbuce, bere nám papíry a snaží se naše jména napsat sama, vybere od nás zálohu, dává nám podepsat další papír, dává nám čip, se kterým můžeme dovnitř, dává nám podepsat papír, že jsme si převzali čip, platíme. Netrvalo to ani půl hodiny a můžeme se jít převlíkat. Kromě vysokého vstupného (1600 rublů +- 500 korun) je tu zajímavá ještě jedna věc, totiž tobogán s názvem Kamikaze. Člověk si stoupne dovnitř tobogánu a po pár vteřinách se pod ním propadne podlaha. Co si budeme povídat, ten hnědý flek na plavkách jsem ještě chvíli drhnul.

13
Ulice “Sovětskaja”, tady se na Sovětský svaz vzpomíná ještě v dobrém
14
Barák na odstřel
WeChat Image_20181125093617
Po třech dnech konečně do sprchy

Vysaunovaní, vykoupaní a znavení opouštíme akvapark, slečna recepční na nás mává dalšími lejstry, tak radši utíkáme a zastavujeme se až u supermarketu. Nakoupit zásoby (řízky bohužel nemají), vyzvednout batohy a čeká nás další den ve vlaku, tentokrát na cestě do Kazaně.

WeChat Image_20181125093553
Za 800 rublů si můžete koupit sadu s tímhle sympaťákem
WeChat Image_20181125093604
Na nádraží ještě potkáváme Lasagnu Del Rey