Po objevování Novosibirsku a zasloužené sprše nastupujeme do vlaku směr Kazaň. Tentokrát už jako honorace, připlatili jsme si za druhou třídu, nebudeme přeci cestovat s plebsem! Za svoje rubly dostáváme dveře a o dva spolucestující míň než v nejnižší třetí třídě. My jsme jako spolucestující vyfasovali mladou Rusku, která měla problém se zády nebo těžký ruksak, to nám naše polopropustná jazyková bariéra trochu zastřela, každopádně se Naďa držela celou cestu za záda. Cesta probíhala téměř stejně jako ta předchozí, venku jen stromy, na mobilu žádný signál, největší zábava tak byla, když jsme Nadě vyprávěli o Česku. Naštěstí byla moc mladá na to, aby nám mohla vyprávět o tom, že Česko pomáhala před padesáti lety osvobozovat na tanku.
Nevýhodou Kazaně je, že neleží přímo na transsibiřské magistrále, takže tam jezdí celkem málo vlaků, a když už, tak jen takové postarší. Elektřinu jsme si tak museli půjčovat od sousedů, kteří si prozíravě vzali prodlužovačku a obsadili jednu ze dvou zásuvek ve vagónu. Cesta z Novosibirsku trvala něco přes den a za tu dobu vlak projel čtyři časová pásma. Do Kazaně jsme přijížděli o půl šesté ráno, v hlavě jsme se ale cítili na půl desátou, takže vstávání ani nebylo moc drastické. Dostat při větším časovém posunu cestou letadlem jet lag je normální, ale „vlak-lag“ se nám přihodil poprvé až tady.
Město ještě spí, trochu se potloukáme po hlavní pěší třídě, ulici Baumana (улица Баумана), která připomíná evropská města a láká na nedávno skončené mistrovství světa ve fotbale. Po krátkém odpočinku se vydáváme na krátkou procházku ke kazaňskému Kremlu (Казанский кремль). Kreml mělo dřív každé větší město, spousta z nich však nevydržela. V tom kazaňském se nachází mimo jiné modro-bílá mešita Kul Šerif s téměř šedesát metrů vysokými minarety, která byla v šestnáctém století zničena a obnovena teprve v roce 2005. Dále je tam prezidentský palác, chrám Zvěstování, věž Söyembikä nebo bílá Spasská brána. Z Kremlu je výhled na širokou řeku Volhu a další zajímavé stavby v okolí.
Mešita je ale zatím ještě zavřená, hodinu se nám čekat nechce, a tak si jdeme hodit věci, a pokud to bude možné, tak i tělíčka na ubytování. To je sice co by kamenem dohodil od Kremlu, ale majitel tak nějak zapomněl ubytování označit, takže nás menší bloudění stejně nemine. Už na nás začínají vrčet a mlsně se olizovat místní toulaví psi, když konečně potkáváme někoho, kdo ví, kam máme jít. Byli jsme jen pár metrů od místa našeho noclehu, ale jedinou nápovědou byla cedule od zkrachovalého kebabového stánku, z toho by to nevyluštil ani Sherlock.
Zahodit batoh, chvíli odpočinout a může se vyrazit dál. Naším cílem je chrám Všech náboženství (Храм всех религий), který staví místní umělec a filantrop Ildar Khanov. Chrám se skládá z mešity, synagogy, kostela a v budoucnosti má mít 16 kupolí podle 16 náboženství. Vstupné je 50 rublů (20 korun) a slouží k dobudování zbylých částí. Uvnitř najdete řadu obrazů a výjevů nejen z křesťanství, islámu nebo judaismu, ale také z buddhismu nebo „bohyni“ automobilky Kamaz či fotbalistu Lionela Messiho.
Když bylo náboženství učiněno zadost, nasedáme na autobusek a necháváme se vyklopit zpět na ulici Baumana. Naší první zastávkou je muzeum života v Sovětském svazu, kde člověk najde spoustu dobových předmětů připomínajících kosmonauty, sportovce, významné události nebo Sovětský svaz samotný. Hned u vstupu je také prodejna se suvenýry, kde si můžete koupit například tričko s vlkem z pohádky „Jen počkej, zajíci“, hrníček s kolchozníky nebo, pro vyznavače trochu kontroverznějších témat, magnetky oslavující Vladimira Putina jako osvoboditele Krymu.
Vycházíme na ulici, kde to žije. Místní si užívají hezkého dne, restauratéři lákají do svých podniků, pouliční umělci pouličně umělcují a všude je pohoda. Procházíme kolem kostela Zjevení, ve kterém se můžete za 100 rublů (35 korun) podívat až do zvonice, odkud se vám naskytne pohled na celé město. My ale odoláváme a cestou kolem pomníku kočky, kočáru Kateřiny II., nebo třeba zpěváka Fjodora Šaljapina, který má svou hvězdu i na hollywoodském chodníku slávy, míříme neomylně za jídlem.
Celý den na nohách a plné břicho se projevují a my se vracíme na ubytování. Po pár hodinách už se budíme do tmy a deště. Co teď? Nad dalším spánkem nakonec vyhrává zvědavost, a my vyzbrojeni deštníky vycházíme do noční Kazaně. Děláme jen krátkou otočku kolem Kremlu, Paláce zemědělství, krátce se procházíme po nábřeží Volhy a promáčení jdeme zpět do našeho skromného pokojíku. Před spaním se ještě modlíme, aby přestalo pršet a my při cestě na letiště moc nezmokli.
Bohužel jsme zapomněli, že v Tatarstánu platí islám, Ježíšek tu má omezené pravomoce, a nám tak pršelo snad ještě víc než večer. Kazaňské letiště je poměrně malé a dopravu na něj vyřešili Rusové tak nějak po svém. Vlak sem jezdí párkrát denně, přibližně co dvě hodiny, autobus sice každých dvacet minut, ale pro jistotu při své cestě na letiště úplně míjí centrum města a jede po periferii. Jak a odkud se dostat na letiště se dozvíte přímo na stránkách letiště. Nám naštěstí odjezd vlaku časově vyhovuje, takže kdybychom nezaspali a nedoběhli na vlak na poslední chvíli uřícení a promáčení, dalo by se říct, že všechno proběhlo v pohodě. Na letišti stíháme ještě rychlý oběd s výhledem na celá dvě letadla, která na letišti zrovna byla. Zbývá už jen projít security a o pár desítek minut a pár stovek kilometrů později už se ocitáme v Moskvě.
