Když opouštíme Moskvu, svítí slunce a je příjemně, to samé se ale bohužel nedá říct o Petrohradu. Přistáváme, vítá nás déšť a mraky skoro až na zemi. Vyplétáme se z letištního labyrintu a čekáme na autobus do města. Každých pár minut odtud jezdí linky číslo 39 nebo 39Ex, kde Ex značí expres, které vás hodí za 30 rublů (10 korun) na první stanici metra, tou je zastávka Moskovskaya (Москoвская). Stejný nápad jako máme my, však mají několik desítek dalších lidí, takže o svobodné vůli se zrovna mluvit nedá, jsme vtlačeni do busu a na konečné zase vytlačeni. Jednu výhodu taková tlačenice ale má, člověk se aspoň v autobuse nemusí držet, stejně nemůže spadnout.

Na metru za 35 rublů (12 korun) kupujeme lístek a hned nás čeká jedna místní zajímavost. Část zastávek má totiž dveře, které se otevřou až ve chvíli, kdy ve stanici zastaví vlak. Nikdo tak nemůže spadnout do kolejiště, lidé musí házet odpadky do košů a ne na koleje a sebevrazi se taky musí jít sebevraždit jinam. Když už se člověk nemusí strachovat o bezpečnost, může si v klidu prohlédnout samotnou zastávku. Stejně jako v Moskvě, i v Petrohradu je řada stanic pojata jako umělecké dílo, zvláště na červené lince je pak na co koukat.  Mezi nejkrásnější stanice patří Narvskaya (Нaрвская), Kirovskiy Závod (Кировский завод) a Avtovo (Aвтово).

 

38

Zastávka metra Avtovo
WeChat Image_20190101112059
Najednou nával
33
Svou zastávku tu má i básník Majakovskij

 

5
Mozaika na zastávce Admiralteyskaya

Vystupujeme kousek za Něvským prospektem a jdeme hledat ubytování. Paní Naďa nám všechno podrobně popsala, uměla dokonce s Google překladačem, takže výjimečně nedošlo k nějakému šumu v komunikaci. Už jsme poblíž místa, kde nám mapy ukazují cíl, když na nás začne někdo zpoza keře pokřikovat. Pomalu už vyndáváme imaginární pepřák, ale ukazuje se, že to je naše nová paní domácí. Vede nás do něčeho, co z venku vypadá trochu jako ghetto, ale uvnitř je to příjemný byt s dvěma pokoji předělanými na mini-hotel. Vybavení tak akorát, postele, skříň, stůl, gauč, který smrděl jako by přežil požár, a komáři. Toho posledního bychom se klidně vzdali, ale jak se říká, darovanému koni na zuby nehleď. Paní hostitelka má ráda Česko, takže nás zahrnula spoustou otázek, kromě toho, že její dcera studovala v Poděbradech, jsme se dozvěděli i kam se v Petrohradu vydat, co za to stojí a co zase tolik ne. Jestli jste rádi zavaleni otázkami, máte cestu do Petrohradu a chcete levně bydlet poblíž centra, Номера на Греческом проспекте 29 je dobrá volba.

Chvíli odpočíváme, soutěžíme, kdo za minutu zabije víc komárů, a když mraky (nejen komárů) konečně zmizí z oblohy, vyrážíme do víru města. Jak už zaznělo v nadpisu, Petrohrad je nejseverněji položené velkoměsto (nad milion obyvatel), takže se těšíme na proslulé bílé noci, kdy slunce zapadá až po půlnoci a za pár hodin se zase objevuje na obzoru. Obyvatelé a turisti pak zejména o víkendech nejdou spát, posedávají na nábřeží a sledují postupné otevírání mostů přes řeku Něvu. Ty se každou noc otevírají v přesně stanovený čas, který je napsán na ceduli na mostě. Většinou je to okolo druhé nebo třetí hodiny ranní. My jsme ale navštívili město na konci července, zatímco ideální doba pro návštěvu je od konce května po začátek července, takže jsme se místo s bílými nocemi museli spokojit s nocemi obyčejnými.

21
Každý most má svou otvírací dobu

To ale předbíhám, noc je ještě daleko, my do sebe hážeme pirožky v ukrajinské restauraci na rohu a míříme za první památkou. Tou je katedrála Vzkříšení Ježíše Krista, budova podobná chrámu Vasila Blaženého v Moskvě, jen v zeleno-modré. Byla postavena na konci 19. století na místě, kde byl zavražděn car Alexandr II. Ten je zde také pohřben. Jako obvykle máme štěstí, a tak je chrám zrovna v rekonstrukci. Procházíme se tak aspoň přilehlým parkem, který je domovem všemožných umělců, a necháváme si motat hlavu místními prodejci suvenýrů. Když už je hudby, žonglování a dokonce i suvenýrů dost, přesouváme se dál.

WeChat Image_20190101112046
Katedrála Vzkříšení Ježíše Krista
1
Jako vždycky v rekonstrukci
2
Ještě zblízka
4
Na kanálu najdete i restaurace

Dál je v tomhle případě spíš blíž, protože ujdeme jen pár set metrů, a jsme u Kazaňské katedrály (Казанский кафедральный собор). Katedrála má symbolizovat jednotu mezi pravoslavím a katolickou církví, a tak ji car Pavel I. nechal postavit tak, aby připomínala baziliku sv. Petra ve Vatikánu. Sjednotit dvě církve dohromady se však nikdy nepodařilo a během komunismu bylo v katedrále dokonce zřízeno muzeum ateismu. Někdo měl smysl pro ironii. Cestou domů procházíme Něvský prospekt (Невский проспект) s milionem hotelů, restaurací a barů, ale jediné na co myslíme je horká sprcha a spánek.

WeChat Image_20190101112049.jpg
Kazaňská katedrála
3
Vyfotit katedrálu bez aut a drátů je umění

Ráno se na nás směje modrá obloha, takže neztrácíme čas, nasedáme na metro a vystupujeme kousek od řeky Něvy, konkrétně u katedrály sv. Izáka (Исаакиевский собор). Jelikož je Petrohrad druhým největším ruským městem, tak má i druhý největší kostel v zemi. Tím je právě tato katedrála, která byla vystavěna jako památka vítězství nad Napoleonem. Základní vstupné je stejně jako do katedrály Vzkříšení Ježíše Krista 250 rublů (85 korun), můžete si ale také zakoupit vstupné na jeden z dalších okruhů, ty jsou v nabídce zde.

7
Katedrála sv. Izáka

Od katedrály si to podél jezdecké sochy cara Petra Velikého k nábřeží, z kterého se ozývá ohromný rachot. Brzy nám je jasné proč. Zrovna je letecký den a nám nad hlavou prolétá jedno letadlo s rudou hvězdou na zádi za druhým. Přicházíme ale už trošku s křížkem po funuse, proletělo už jen pár letadel a na další čekáme marně. Na řece kotví ponorka a několik vojenských lodí, tak aspoň něco, to v Česku neuvidíme.

8
Petr Veliký s katedrálou v pozadí
9 Bombardéry nad námi
10
Ponorka před námi
12
A vojenské lodě hned vedle
13
Ještě jedna
14
Pohled na Petropavlovskou pevnost
15
Ruská dovolenka
6
Námořníci mají pohov

Vybíráme další cíl a brzy máme jasno, Zimní palác (Зимний дворец) a Ermitáž (Эрмитaж). Palác sloužil jako zimní sídlo ruských carů a roku 1917 útokem na něj začala Velká říjnová revoluce. Nyní je součástí budov Ermitáže, což je jedno z největších muzeí světa, kde najdete přes 65 tisíc exponátů. Lístek do celého areálu vyjde na 700 rublů (230 korun), pokud sem zavítáte první čtvrtek v měsíci, budete mít vstup zdarma. Děti a studenti mají pak vstup zdarma vždy. V pondělí exponáty potřebují trochu klidu, a tak bývá zavřeno. Palácové náměstí je centrem všeho ruchu, takže kolem nás pobíhají vylodění námořníci, finišuje tu maraton a opodál se asijští turisti hádají s potetovaným mladíkem v kostýmu medvěda. Odcházíme zrovna ve chvíli, když si kluk-medvěd říká o 5000 rublů za fotku.

17
Zimní palác
19
Palácové náměstí
18
Konečně v cíli
20
Dva se perou a děda se směje
16
Kunstkamera, první muzeum v Rusku
22
Photoshootingy
11
Tam za loďmi je náš cíl

Od Zimního paláce se přesouváme k Petropavlovské pevnosti (Петропaвловская крeпость). Jako všude jinde ve městě to tu žije, zrovna se zde konají středověké slavnosti. Můžete si tu zaházet nožem na terč, vystřelit z luku, ukovat podkovu nebo si třeba dát středověký kvas. Ten se od toho současného liší teda jen tím, že má na kelímku napsáno středověký, ale i to se počítá. Kromě slavností se v pevnosti nachází ještě chrám svatého Petra a Pavla s hrobkami ruských vládců, nebo záchod vymyšlený někým, kdo nesnášel lidi. Za pár rublů tu můžete dostat hezké doživotní trauma. Dalších několik řádků je trochu záchodový humor, možná spíš tragikomedie, pokud cítíte, že to není nic pro vás, klidně přeskočte na další odstavec. Celé to začíná tím, že jsou záchody v autobusu. Člověk vejde, zavře se a zjistí, že by si musel uříznout nohy, aby si na záchod mohl sednout. Když už si člověk strčí nohy za krk, zjistí, že za záchodem jsou asi dva metry místa, kam by šel posunout. Zámek tu není, stačí karabina na vrchu dveří. Ta je udělaná tak šikovně, že na ní člověk v sedě nedosáhne a zároveň jí může otevřít kdokoliv z venku. Situace podobná tomu, když v hospodě chybí na dveřích zámek, a člověk tak musí celou dobu držet kliku. Tady ovšem chyběla i ta klika. Když se zadaří a nikdo vám neotevře dveře zrovna v tom nejlepším, ještě je tu jedna vychytávka. Dveře a okolní stěny jsou tak vysoké, abyste na ně nedosáhli vsedě, ale zároveň tak nízké, že když stojí, tak máte dokonalý přehled o tom, kdo je zrovna na záchodech vedle vás a co tam dělá. Dobré načasování je tak základ, rychle dodělat co potřebujete, nekoukat doleva doprava, otevřít karabinu, která se zrovna zasekne, umýt ruce a možná i oči, pokud jste se omylem koukli doleva nebo doprava, a rychle z autobusu ven.

23
Chrám svatého Petra a Pavla
24
Sem nechodit!
26
Stojan na nejmenší foťák v historii
27
Můžete si zaházet nožem
28
Kouřící lektvar a nevěřící Rusově
29
Došlo i na opalování
25
Za pár tisíc rublů se můžete svézt v kousku historie

Po záchodových eskapádách ještě sledujeme start staré sovětské helikoptéry, ve které si za pět tisíc rublů (1800 korun) můžete udělat kolečko nad městem. Pak už je čas jít se podívat tam, kde to všechno začalo. Konkrétně tedy Říjnová revoluce. Loď Aurora vystřelila salvu nábojů, čímž dala signál k útoku na Zimní palác. Přemýšlíme, jestli jít dovnitř nebo ne, to se ale samo vyřešilo, když jsme se podívali na otevírací dobu. Jdeme pozdě, takže se na loď podíváme maximálně tak zvenku. Vstupné je 600 rublů (200 korun), tak jsme aspoň ušetřili na dobrou večeři. To bylo pro zbytek dne vše, druhý den nás čeká výlet za Jantarovou komnatou.

 

30
Odtud to všechno začalo
31
Je to vážně ona!

32

Cestu do Kateřinského paláce a Jantarové komnaty jsme strategicky zvolili na pondělí, je totiž otevřeno o hodinu déle, tudíž i víc času a větší šance se dostat dovnitř. Navíc v úterý je zavřeno a ve středu už odlétáme, takže jiná možnost ani nezbyla. Palác je ve městě Puškin, zhruba 30 kilometrů od Petrohradu, a je jednoduché se k němu dostat. Stačí dojet na zastávku metra Kupchino (Кyпчино), kde už čeká spousta maršrutkářů. Ti vás po zhruba půl hodině jízdy vyhodí uprostřed paneláků, za kterými se už schovává Kateřinský palác s Jantarovou komnatou. Ta byla postavena již na začátku 18. století, ale během druhé světové války ji němečtí vojáci rozebrali a odvezli. Nikdy se nepodařilo najít, kde vlastně komnata skončila, a tak byla v roce 2003 odhalena její přesná kopie. Ve stejném roce byl zrekonstruován také samotný palác. Při výstupu z autobusu se nás ujímají ruští spoluturisté a vedou nás až ke kase. Platíme vstupné (720 rublů +- 240 korun) a kontrolujeme hodinky. Čas máme dobrý, v pondělí je otevřeno od 12 do 20 (ostatní dny jen do 19), jsou teprve dvě odpoledne, to si tu komnatu budeme moct projít několikrát.

Hned jak jsme vešli za bránu nám došlo, že tak jednoduché to asi nebude. Fronta snad až zpátky do Petrohradu a hlavní komnatohlídač vpustí jen 100 lidí najednou, zbytek si musí 15 minut počkat. To by znělo jako celkem fajn číslo, kdyby před námi nestálo asi patnáct autobusů čínských turistů. No nic, vždycky jednoho necháváme v řadě a jdeme se podívat po palácové zahradě. Celé místo sloužilo k letnímu odpočinku carů a jejich rodin a kromě hlavní budovy je zde i řada menších domů a sálů. Po chvíli už jsme měli ale celé okolí prohlédnuté a fronta se posunula maximálně o pár metrů. Co teď? Cítíme se trochu lépe, když víme, že máme ještě pět hodin. Když po dvou hodinách vidíme z dálky začátek fronty, vrací se nám ztracený optimismus. Jako poslední nám dává naději strážník, který nám říká, že to určitě stihneme, i když už zbývá jen hodina. Strážník nestrážník, dveře paláce se zavírají a to před námi stojí ještě spousta lidí. Pár minut ještě čekáme a doufáme, že nás po takové době nakonec přeci jen pustí, Číňani, kteří čekají ještě o hodinu déle než my buší na dveře, ale nikdo neotvírá. Stejný strážník nám říká, že to se mu ještě nestalo, ale kdo ví, jestli tu nepracuje teprve týden. Trochu smutní se vracíme na ubytování a doufáme, že zítra nedopadneme stejně.

WeChat Image_20190101112057
Náš pohled na dalších šest hodin
34
Kateřinský palác
35
Jde se do parku
36
V parku najdete několik dalších domků a zámečků
37
Na věžičkách už se odráží západ slunce
WeChat Image_20190101112030
Lidová tvořivost – kasa z houbičky na nádobí

Ráno se budíme trochu optimističtější, znovu nasedáme na metro, tentokrát ale vystupujeme na stanici Avtovo. Jen co vycházíme ven, celý optimismus nás přechází. Tady je obrovská fronta už i na autobus, jaké to pak bude asi přímo v Petěrgofu? Maršrutkáři naštěstí berou i lidi na stání, to se nikomu moc nechce, nám se to ale líbí víc než čekání ve frontě, a tak už se po pár minutách vezeme. V pondělí a poslední úterý v měsíci je tu vždy zavřeno, takže se tu potkáváme s dalšími čekači ze včerejška, kteří plánovali stejně. Přijíždíme a oddychujeme si. Nejen proto, že v autobuse bylo asi padesát stupňů, ale hlavně kvůli tomu, že fronta na lístky je jen na pár minut. Jsou tu i samoobslužné automaty, které všechno urychlují. Platíme 900 rublů (300 korun), se studentskou slevou se tu nechytáme, zdarma nebo se slevou dovnitř můžou jen držitelé řádu Hrdina Sovětského svazu, lidé ozáření v Černobylu nebo obyvatelé bývalých sovětských republik.

Petěrgof (Петергoф)/Petrodvorec (Петродворец) je palácový komplex s obrovským parkem, který nechal postavit Petr Veliký. Hlavní dominantou je Velký palác, který rozděluje park na horní a dolní část. Do té horní je vstup zdarma, do té dolní, ve které je se nachází většina z více než 170 fontán, stojí lístek již zmíněných 900 rublů. Stejně jako Kateřinský palác, i Petěrgof byl za druhé světové války vážně poničen a až na konci minulého století byl postaven do původního stavu. Procházíme se, objevujeme další a další fontány, pozorujeme Rusy koupající se v Baltském moři a pomalu míříme k Velkému paláci. Ten se skládá ze třiceti sálů, které jsou vyzdobeny rozličnou výzdobou. Jedním z nich je například čínský sál, sál portrétů, nebo sál vyobrazující bitvu o ostrova Chios, rozhodující námořní bitvu rusko-turecké války. Všechno je vykládané zlatem a jen se blýská. Vstupenka dovnitř se musí platit zvlášť a stojí 1000 rublů (330 korun), což bylo pravděpodobně nejvíc, co jsme za celou dobu v Rusku za vstupné platili.

WeChat Image_20190101112102
Ráno máme déja vu, tohle už jsme zažili 
39
Horní zahrada a Velký palác
40
Naštěstí to nebylo ani na hodinu
41
Ruské Versailles
42
Sochy jako živé
43
Ruský car nebyl žádný troškař, zlato je tu všude
44
Celý palác spolu s parkem byl za druhé světové války zničený, teď už po tom není ani stopy
56
Celý park se skládá ze spousty budov a fontán
54
Když váš pes sežere čokoládu a nechce jí vyplivnout
45
Jedna z milionu fontán
55
Šachovnice
47
Od Velkého paláce je vidět až na Baltské moře
WeChat Image_20190101112104
Únava už byla znát
46
Pohoda na pláži
53
Nejen venku, i uvnitř paláce je všechno pozlacené
52
Prostřeno!
51
Sál portrétů, předchůdce Facebooku
50

Car tu měl místo vždy v čele
49
Atomový hřib u ostrova Chios

Zpátky do města odjíždíme už normální příměstskou linkou (lístek za 80 rublů, tedy +- 25 korun). Jdeme na poslední ruskou večeři a balíme se na let zpátky do Česka, který nás další den čeká. Na petrohradské letiště Pulkovo se dostáváme stejně jako před pár dny kombinací metro+autobus, naše malé vrtulové letadýlko na nás už čeká, ještě děláme hodinovou zastávku v Lotyšsku, kde přesedáme a po pár stovkách kilometrů už přistáváme v Praze.

WeChat Image_20190101112106
Tímhle prckem se svezeme domů
WeChat Image_20190101112110
Úsměvy z cest
WeChat Image_20190101112108
Výhled nebyl z těch nejlepších