Na první říjnový týden v Číně připadá svátek založení republiky, kterého většina obyvatel využívá k poznávání vlasti, návštěvě příbuzných nebo nejlépe poznávání vlasti s příbuznými. Ve velkých městech na pobřeží a turistických místech v tuto dobu není k hnutí, ale my přeci jen chceme vidět nějaký zajímavý kus Číny, tak co vybrat? Nakonec na to jdeme od lesa, v našem případě tedy spíš od pouště. V západní části Číny je spousta zajímavých míst a všechno je tak trochu dál od ruchu velkoměst, takže se nemusíme bát davů. Jako první se vydáme do města Dunhuang (tun-chuan’, 敦煌), u kterého začíná poušť Gobi, dále do Zhangye (džan’-je, 张掖), kde zavítáme do Duhových hor, odtud si uděláme výlet na konec (nebo začátek?) Velké čínské zdi v Jiayuguanu (ťiá-jü-kuan, 嘉峪关), a nakonec nás čeká Lanzhou (lan-džou, 兰州), domov čínských nudlí.

Trasu máme naplánovanou, teď se tam ještě dopravit a najít ubytování. Do Dunhuangu sice létají pravidelné linky ze Xianu a Pekingu, ale při pohledu na cenu letenek nám mizí úsměv ze rtů. Letadlem to tedy nebude, zbývá vlak. Ze Xianu, kde studujeme je to pořádná dálka, a to je ještě z těch velkých měst nejblíž. Zjišťujeme, že do Dunhuangu jede jen jeden vlak denně, takže máme celkem jednoduchý výběr. To bohužel znamená, že se do něj budou chtít vejít i všichni ti, co míří na svátky domů. Sedáme k internetu a jdeme rychle kupovat lístky, než nám je vezme nějaký Číňan. První problém nastává, když si nemůžeme vzpomenout na oficiální stránky čínských železnic. Nakonec stránky nalézáme, ale víc nezapamatovatelný název než 12306 snad ani vymyslet nemohli. Druhý fígl byl v tom, že stránky mají otevírací hodiny. Jindy než od 6 ráno do 5 odpoledne si prostě lístky nekoupíte. Naštěstí jsme ještě v Česku, blíží se půlnoc (v Číně je časový posun 6 hodin), takže masírujeme prsty a chystáme se, až webovky otevřou své brány.

V Číně se prodávají lístky na vlak vždy 28 dní předem, takže můžeme počítat s tím, že stránky budou přehlcené, každý bude chtít lístky na stejný termín jako my. Za neustálého mačkání F5 se ale ani ne za 15 minut virtuálně dostáváme k našemu vlaku a jízdenky hážeme do košíku. Až poté co zaplatíme nám dochází, že jsme mohli bez nervů kupovat na ctripu, navíc v angličtině a bez úředních hodin. To by ale zase nebyl ten adrenalin!

Z Česka se přesouváme do Číny, začíná nám škola, stihneme se sotva rozkoukat a už přichází první říjen a s ním naše cesta na západ. Na letišti odchytáváme Álu, ukazujeme jí krásy Xianu, balíme baťůžky, naposledy se vyspíme ve své posteli a vyrážíme. Jako obvykle máme místo v třetí třídě, tedy v kupé bez dveří a se šesti lůžky. Osazenstvo je tři Češi a tři Dunhuangčané, kteří se vrací domů. Cesta příjemně ubíhá, za oknem pole střídá továrny a naopak, a my jdeme vyzkoušet jídelní vůz. Ten je skoro prázdný, a když nám přistává jídlo na stole, chápeme proč. Za hodně peněz málo muziky, ještě že máme v batohu instantní nudle. Po chvíli se opodál připotácejí místní s čínskou pálenkou, což značí jediné, je na čase vrátit se zpátky na naše místa. Tam se stáváme spolu se všemi spolucestujícími terčem kolektivního vzdělávání. Na další zastávku je to daleko, není co hlásit, a tak se strojvůdce rozhodl spustit smyčku s informacemi ze světa jídel. Dozvídáme se tak, že průměrný Španěl sní ročně 40 litrů polévky, Američané mají rádi hamburgery a Korejci zase barbeque. Obohacení uleháme a mírné houpání nás ukolébává. Ráno nás všechny budí rozhlas, který nám přeje krásné ráno. Kdybych reproduktor neměl přímo u hlavy a někdo se nerozhodl dát hlášení na hlasitost sbíječky, bylo by to ráno o něco krásnější. Po více než dvaceti hodinách jsme už ale skoro na místě, takže není čas litovat proražených ušních bubínků, vyhlížíme poušť a těšíme se na čerstvý vzduch.

 

WeChat Image_20190103120401
V Xianu jsou přípravy na svátek založení republiky v plném proudu
WeChat Image_20190103120352
Spíme na třech patrech nad sebou
WeChat Image_20190103120359
Čínská vlaková pohoda
WeChat Image_20190103120411
Na jídle tu jsou jen průvodčí

Vystupujeme uprostřed ničeho, MHD tu není (aspoň si to myslíme), pěšky je to daleko, nezbývá než vložit svoje životy do rukou už z dálky se usmívajícího taxikáře. Vyhazuje nás v centru, kde máme ubytování. Tentokrát se vydáme do vesmíru. Tedy jen vzhledem našich pokojů. Vybrali jsme si hotel s kapslemi, které mají design a osvětlení jako kosmická loď. Plus je, že se můžete v kapsli zavřít a máte úplné soukromí, nevýhoda je, že obal je z plastu, takže slyšíte každé kýchnutí jako by bylo vaše. Na kýchání teď ale není čas, jde se na oběd a pak rychle do pouště.

WeChat Image_20190103120322
Jako v kosmické lodi!

WeChat Image_20190103120339

Naším dnešním cílem je Chrám u srpkovitého jezera v zajetí dun (jue-ja-čuen, 月牙泉). Tam naštěstí MHD jede, a tak jen chvíli čekáme na zastávce a už se s místními školáky pereme o místo v autobusu. Školáků je ale víc, navíc jsou zvyklí na drsnou čínskou konkurenci, a my tak jasně prohráváme. Na poušť se naštěstí nemusí nijak daleko, sotva opouštíme centrum, už vidíme první duny. Po pár minutách řidič hlásí konečnou, prožene se přes nás stádo školáků, a jsme na místě. Hned u prvního stánku kupujeme sáňkovací lopatu (“podprdelník”) za deset yuanů (35 korun) a smějeme se, jak jsme všechny doběhli, uvnitř totiž stojí jedna jízda na půjčených sáňkách hned patnáct yuanů (50 korun). U vstupu zase dobíhají Číňani nás, základní vstupné stojí 120 yuanů (420 korun), studentské polovinu. Hlásíme se samozřejmě o to studentské, ale máme to marné. Postupně zkoušíme ISIC, oranžovou kartičku na vlak Pardubice – Olomouc, dokonce v mobilu vyštracháme i okopírované maturitní vysvědčení, ale není to nic platné, jediné co by nám pomohlo je čínský studentský průkaz, který jsme zapomněli v Xianu, 1700 kilometrů daleko. Za vstupem tak aspoň rebelsky odmítáme obal na boty, který mají všichni okolo. Šetříme tak 15 yuanů, o které jsme předtím přišli na vstupném. A výsledky našeho ekonomického snažení? Lopata nesáňkuje a písek, který vyklepáváme ještě půl roku po výletě, nám udělal na botě žraloka. Číňany zkrátka žádný cizinec nedoběhne.

Chrám a k němu přilehlé duny jsou známou atrakcí, a tak se tu kromě bobování můžete svézt na velbloudovi, proletět se na paraglidu nebo si třeba zastřílet z luku. Chrám byl vybudován již za dynastie Han, tedy zhruba dvě stě let před naším letopočtem, a díky proudům větru, které vanou směrem od něj, ho nikdy nezasypal písek. V ceně vstupenky je možnost navštívit dunu, která “zpívá”, když se do ní opírá vítr. V den naší návštěvy však panuje bezvětří, a my si tak maximálně můžeme zazpívat sami. Nejhezčí pohled na chrám je prý z duny při západu slunce, chceme se o tom přesvědčit na vlastní oči, a tak se spolu s ostatními drápeme na vrch. Písek klouže pod nohama, ale po chvíli se přeci jen dostáváme na vrchol. Do západu slunce zbývá ještě poměrně dost času, tak trochu poleháváme, usínáme a budíme se přesně na západ slunce. Ten hezky osvěcuje chrám pod námi a my se můžeme vydat zpět do města s tím, že jsme viděli všechno, co jsme chtěli. Vstupenka je platná na tři dny, stačí se jen u východu z areálu vyfotit u automatu a další den můžete znovu do dun. Taky se rychle vyfotíme, protože co kdyby nás přepadlo nutkání jít sem znovu, a hledáme autobus, který nás odveze na noční trh.

2
Duny jsou vidět už z dálky
1
“Povedený” nákup
3
Nikde nikdo, celá poušť jen pro nás
4
Karavana jede do pouště
5
Zatímco bráchové se z ní zrovna vrátili
6
Kde je kámen, tam se fotí Číňani
7
Nejede to!
8
Chrám už máme na dosah
9
Chrám už slouží jen jako prodejna suvenýrů
10
Chrámové náměstíčko
11
Číňanka už se veze (na rozdíl od nás)
12
Nebýt žebříku, tak na dunu lezeme ještě teď
13
Z duny máme krásný výhled
14
Tahle bohužel nezpívá
15
Slunce pomalu zapadá
WeChat Image_20190103120346
Do západu slunce zbývá ještě hodina, dost času na milion selfies

WeChat Image_20190103120348

Trh Shazhou (šá-džou š-čchan’, 沙洲市场) nabízí všechno co člověk potřebuje. Restaurace, suvenýry a nesmyslné “anglicky” psané nápisy. Spousta restaurací tu nabízí velbloudí maso, proto pokud chce člověk ochutnat něco typicky místního a nevadí mu sáhnout hlouběji do kapsy, má jednoduchý výběr. My se spokojujeme s čínským barbeque shaokao (šao-kchao, 烧烤), kdy si vyberete buď z menu nebo raději přímo z již připraveného masa a zeleniny napíchaného na tyčkách. To vám pak ogrilují a přinesou na stůl. Hodujeme, ještě chvíli se procházíme kolem suvenýrů a je pomalu čas jít spát.

17
Dvě nejoblíbenější čínské věci v jednom – telefonování a jídlo
18
Paní připravuje jehněčí
19
Kromě vzpomínek si můžete odnést i krajinku
16
Nebo třeba sušené ovoce
WeChat Image_20190103120420
“Anglickým” názvům se tu meze nekladou – Wang Strotters Bubble Up
WeChat Image_20190103120422
Risk je zisk (nebo noc strávená na záchodě)

Ráno se budíme o něco dřív než bychom chtěli díky jednomu ze spolubydlících, který si asi dvacet minut otvíral a zase zapínal zipy na batohu. Už ho začínáme podezřívat, že má Alzheimera, když v tom se konečně zvedá a mizí na východ slunce nad dunami. Cílem pro dnešní den jsou jeskyně Mogao (mo-kao kchú, 莫高窟), které se nacházejí na půli cesty mezi centrem a vlakovým nádražím. Tentokrát už jsme chytřejší a zjišťujeme si cestu předem, není přeci možné, aby tam nic nejelo. Po pár minutách hledání se na nás usmívá štěstí a my nacházíme spojení za pár yuanů. Dnes nás taxikáři neoberou! Vydáváme se odlehlými uličkami už tak odlehlého města, a když už myslíme, že jsme se ztratili, tak stojí přímo před námi. Zelený autobus s nápisem ve znacích a řidičem, který zrovna křičí na skupinku cestujících. Jako poznávací znamení stojí opodál Silk Road Hotel (s-lu í-juen tá-ťjou-tjen, 丝路怡苑大酒店). Nastupujeme, řidič se dokonce usmívá, ale aby si o něm snad někdo nepomyslel, že je dobrák, tak si vybírá náhodnou skupinku čínských turistů a začne jim nadávat. Kromě jeskyň jede autobus ještě na nádraží a letiště, takže už víme, jak se následující den dostat na vlak.

WeChat Image_20190103120413
Čínské šachy v plném proudu
WeChat Image_20190103120344
V odlehlé uličce nás čeká roztomilý psí usměvek
20
O kus dál vážně nacházíme autobus k jeskyním

O pár kilometrů dál nás řidič vyhazuje z autobusu a my můžeme jít znovu zkoušet náš tyjátr se studentskou kartou, kterou nemáme. Paní za přepážkou chvíli vypadá nalomeně, ale nakonec je nám ochotná slevit jen dvacet yuanů (70 korun) s tím, že nám ale dá čínského audioprůvodce. Platíme tak 180 yuanů (630 korun), s anglickým audioprůvodcem bychom to měli za rovných 200 yuanů (700 korun). Prohlídka začíná filmem o celé oblasti s trochu podivným anglickým dabingem. Dabér se místy uchichtne tam, kde to není vhodné, občas zapomene na jednu či dvě věty. Jeskyně byly vytesány ve čtvrtém století našeho letopočtu a to díky mnichovi, který putoval skrz poušť, a právě na tomto místě měl vidiny. V nich se mu zjevily tisíce Buddhů. Spolu s dalšími se proto rozhodl vytesat tisíce soch Buddhů ve stovkách jeskyň. Těch je tu celkem 735 a práce na nich pokračovaly po několik staletí. Je to tak jedna z nejvzácnějších památek na celém území Číny. Téměř všechny jeskyně jsou uzamčené, dostanete se do nich pouze při prohlídce, kdy průvodkyně jeskyni otevře, odvykládá co můžete vidět a jeskyni zase zavře.

Spolu s řadou více či méně buddhisticky založených Číňanů se vydáváme na prohlídku i my. Dostáváme sluchátko a průvodkyně neomylně sype jeden fakt za druhým. Je toho spousta, po chvíli z toho začínám mít zavařený nejen mozek, ale i sluchátko, které rezignuje. Spěchám za průvodkyní, ta se na sluchátko kouká, vypíná, zapíná a když vidí, že si vážně nevymýšlím, tak akorát řekne: “To máš blbý,” a pokračuje ve výkladu. No co, stejně jsem tomu moc nerozuměl a velkou část si domýšlel, tak v tom akorát budu pokračovat. Vstupujeme ještě do pár jeskyň, jdeme se podívat na nejvyšší (téměř 35 metrů) a nejnižší sochu (ani ne 2 centimetry) a prohlídky je konec.

21
Celkem je tu více než 700 jeskyní
22
V jeskyni číslo 148 můžete najít ležícího Buddhu a stovky jeho kamarádů
23
V jeskyni číslo 130 zase odpočívá nejvyšší Buddha ze všech
24
To je ona, zároveň nejhezčeji ozdobená jeskyně ze všech
WeChat Image_20190103120424
Víc zipů už na ten batoh dát nešlo

Nasedáme zpátky do autobusu, tentokrát už s jiným řidičem, který místo nadávek pouští čínsko-arabskou hudbu, a pomalu se proplétá městským provozem. Vystupujeme opět u Silk Road Hotelu a potloukáme se městem. Místní muslimští číšníci na nás pokřikují, ať se stavíme na pivo, ale ani prapodivná kombinace muslim-alkohol nás nedonutí se zastavit. Unavení z horka si akorát dáváme malou večeři a leháme do postele. O pár hodin později nás budí opilí Američani v politicky korektní sestavě (Asiat, běloch, černoch a Ind), nad ránem zase zapínání zipů. Zipař neomylně telepaticky poznává chvíli, kdy už se chystáme vylézt z postele a názorně mu předvést, kam si může ty svoje zipy strčit. Mizí tentokrát bůh ví kam. Po hodině už taky nadobro vstáváme, vytřepeme písek z bot a jdeme k autobusu na nádraží. Tentokrát žádné nadávky ani arabská hudba, a tak dospáváme to, co nám Američani a všechny zipy světa vzaly. Na nádraží kupujeme instantní nudle, které jsou nezbytnou podmínkou každé cesty vlakem v Číně, a po pár minutách už ohlašují náš vlak. Ani ne sedm hodin a budeme u Duhových hor v Zhangye!

WeChat Image_20190103120427
Umění na nádraží