V Dunhuangu (tun-chuan‘, 敦煌) se skládáme do vlaku a vyrážíme směr Zhangye (džan‘-je, 张掖), kde jsou naším hlavním cílem Duhové hory. Chvíli po odjezdu zjišťujeme, že jsme za pouhý měsíc v Číně stihli poměrně dost počínštět. Do kupé vedle nás si přisedla (nebo spíš přilehla, protože kupé je lůžkové) francouzská rodinka se dvěma dětmi. Stejně jako Číňani koukáme vyjeveně co tady dělá někdo bílý. Co je zaválo do tak zapomenutého kraje? Ještě k tomu vlakem? A kam jedou? A proč? Číňani byli o dost méně ostýchaví než my, a tak se na všechny naše otázky začali postupně ptát. Problém byl v tom, že jako jediný z Francouzů uměl čínsky jen jejich asi pětiletý syn a toho zajímalo, jak si ze žebříku uvnitř vlaku udělat prolézačku, nějací Číňani mu byli ukradení. Ti se ale nevzdávali a my díky tomu měli na několik hodin klid.

Jenže rodinka vystupuje o dvě zastávky dřív než my, a tak přichází řada na nás. Odkud jsme? Kde to je to Česko? Mluví se u vás německy nebo francouzsky? Máte čínský mobil? Proč nemáte čínský mobil? Ála má Huawei, vemte si z ní příklad, tak to má být! Když máš čínský mobil, máš i čínského přítele? Proč nemáš čínského přítele? Hlavně ne čínského Mongola, ti mají moc tmavou pleť! Po chvíli zjišťujeme, že se na nás zpovzdálí někdo usmívá. Když si ho všímáme, ptá se nás, jestli si ho pamatujeme. Číňanů je moc a zážitků za posledních pár dní ještě víc, takže přiznáváme, že ne. Prý nám při cestě do Dunhuangu na zastávce uprostřed cesty rozměňoval drobné do automatu a celou cestu seděl vedle nás. Má pravdu, už si vzpomínáme! Z tolika Číňanů, z tolika vlaků a ještě k tomu z tolika vagónů se najde člověk, který si vylosuje stejná místa a ve stejné časy jako my, teď už můžeme začít sázet sportku, ta má snad větší pravděpodobnost.

wechat image_20190115112237
Tentokrát máme kupé jen sami pro sebe
1
Provincie Gansu je hornatá, na některých kopcích se sníh drží celý rok

Pomalu přibržďujeme a už vidíme naši zastávku Zhangye. S malým městem přichází i malé nádraží, nemusíme se prodírat přes davy lidí ani nemusíme jít kilometry k východu, tentokrát jsme od vlaku pryč z nádraží asi za minutu. Nastupujeme do autobusu a po dvaceti minutách přijíždíme do centra. Je hezky, lidi se usmívají, procházíme uličkami a hledáme naše ubytování. To není kupodivu vůbec složité, stačí odbočit z hlavní ulice a už vidíme poutač. Ubytování jsme vybírali na bookingu, bylo jedno z nejlevnějších, ale zároveň hezké, to nějak nesedělo. A taky že ne! Prý se omlouvají, ale cena, kterou na bookingu mají je za jednoho člověka a ne za tři, pokud chceme zůstat, musíme zaplatit třikrát víc. Chvíli se radíme a jako skoro vždy vyhrává a rozhoduje naše šetřivá duše. Jde se jinam. Ale kam? Všechno ostatní na bookingu bylo drahé nebo by se člověk bál, že tam umře. Je čas zkusit čínské stránky. Nacházíme něco levného s poměrně hezkýma fotkama, je to poblíž, tak to zkusíme.

Přicházíme na recepci, paní zrovna (jako snad všichni Číňani v zaměstnání) kouká na seriál na mobilu. Když jí říkáme, že se chceme ubytovat, tváří se trochu rozpačitě. Prý to tam nemají zrovna nejhezčí, tak ať se nelekneme. Radši nám ukáže pokoj, abychom si to ještě mohli rozmyslet. Na první pohled všechno v pořádku, čekali jsme to horší. Bereme! Paní se ptá, jestli budeme platit jednu noc. Odpovídáme, že tu chceme strávit čtyři noci. Říká, že to ví, ale ptá se, jestli chceme platit každou noc zvlášť. Když kolem nás prochází čínští “gastarbeiteři”, rázem chápeme, že nejsme zrovna v nejluxusnějším hotelu. Platíme jako honorace celý pobyt najednou a jdeme si odpočinout. Po peripetiích s prvním ubytováním máme radost, a tak rovnou skáčeme do postele. Hned zjišťujeme, že to nebyl nejlepší nápad, matrace má asi tak pět milimetrů a pod ní je jen dřevěná deska. Foukáme si odřené boky a začínáme se chystat na večeři.

Pro tu si vybíráme hlavní ulici města, cizince tu mají rádi, do centra města jich moc nezavítá, a tak jsme vítané zpestření. Majitelé restaurací se usmívají a lámanou angličtinou nebo jen slovy jako eat, restaurant nebo cola nás lákají do svých podniků. Zalézáme do jednoho z nich a dáváme si vepřové kousky v pekingské omáčce (ťin’-ťjan’ rou-s, 京酱肉丝). To se podává s plackami z tofu, do kterého se zabalí maso spolu s jarní cibulkou a okurkou. Moc dobrá věc! Jídlo dojezeno, pivo dopito, jde se spát. Trochu jsme podcenili místní počasí. Zatímco v Dunhuangu bylo i v noci okolo dvaceti, v Zhangye se po setmění rychle ochlazuje a je ani ne 10 stupňů. Na ubytování není topení, takže kdo se pořádně nezabalí, ten umrzne.

wechat image_20190115112119
Vepřové kousky v pekingské omáčce
wechat image_20190115112228
Jídlo a pivo, co víc si přát?
wechat image_20190115112138
Climbing the potatoes a Dry friend pork zní slibně
wechat image_20190115112235
Na ubytování se hlavně zabalit až ke krku a rychle usnout

Dobře to dopadlo, ráno se budíme všichni tři živí a bez omrzlin. Kromě toho, že si člověk zvykne na život v nepohodlí, má naše ubytování ještě jednu výhodu a to, že autobusové nádraží je jen pár metrů od nás. Dáváme si typicky čínskou snídani, tedy knedlíčky plněné masem a zeleninou (pao-dz, 包子) a přesouváme se pár kroků dále do nádražního terminálu. Lístky z našeho západního autobusového nádraží (či-čch sí-džan, 汽车西站) do Duhových hor (čí-cchaj tan-sja, 七彩丹霞) stojí jen 15 yuanů (52 korun). Najít autobus, kterým má člověk jet je pro nemístního trochu složitější. Nikde žádné značení, jen chlapík, který čas od času vykřikuje různé názvy. Naštěstí se nás ujímá čínský student, který stejně jako my jede poznávat krásy přírody, a tak už po pár minutách míříme k autobusu. Po cestě se nic zajímavého neděje, naše zastávka je první a zároveň poslední, a tak aspoň víme, že nepřejedeme.

Duhové hory jsou seskupení skal a kopců různých tvarů a barev. Bůh, příroda, vrchní Číňan nebo kdo to tu vlastně stvořil, použil snad celou paletu barev, nejvýrazněji zastoupená tu však je červená, žlutá a zelená. Vstup do parku je 54 yuanů + povinných 20 yuanů za autobus, dohromady tedy 74 yuanů (260 korun). Po parku se nemůže člověk pohybovat, jak se mu zachce, musí vždy nasednout na autobus, který ho zaveze na jednu ze čtyř vyhlídkových plošin. Ty jsou celkem rozlehlé, přejít od jednoho konce na druhý trvá zhruba čtvrt hodiny. Jak se říká sto lidí sto chutí, ale podle nás je nejhezčí poslední vyhlídka, kde se barev střídá asi nejvíce. Nejfotogeničtější jsou hory se západem slunce, ten je o půl sedmé, ale nám jede poslední autobus už po čtvrté. Jak to logisticky a logicky vyřešit, abychom stihli krásně vybarvené hory a zároveň nemuseli jít 40 kilometrů pěšky? Procházíme internety a diskuze a konečně nám svítá naděje. Hezké světlo je prý už po třetí hodině. A vážně! Chytáme hezké záběry a chvíli po nich zároveň i poslední autobus zpátky do Zhangye. Řidič je pravděpodobně vysloužilý závodník rallye, a tak místo spánku dostáváme porci adrenalinu, když se s polorozpadlým autobusem řítíme protisměrem a okolní auta po obou stranách míjíme jen o milimetry.

2
První odstíny barev
3
Kdo nefotí s námi, fotí proti nám
4
Při západu slunce začnou hrát hory všemi barvami
10
Hory kam se podíváš
11
A uprostřed se vine silnice
12
Výhledy
13
Mravenečkové na vyhlídce
14
Můžete si tu také pořídit fotku v kroji místního etnika
15
Na hory jako by někdo rýsoval
7
Lidé na zvonečky píší přání a pak je nechají vlát ve větru
6
Chvíli už tu nepršelo
16
Skály zas a znova
5
O Duhové hory je zájem, míří sem jeden autobus za druhým
8
Pokud se nechcete s ostatními tlačit v buse, můžete se s nimi tlačit v helikoptéře
17
Poslední vyhlídka je aspoň podle počtu lidí nejoblíbenější
wechat image_20190115112233
Hlava na hlavě, Číňan na Číňanovi
wechat image_20190115112213
Selfie nemůže chybět
18
Slunce začíná pomalu klesat a barvy jsou najednou sytější
19
Spousty kopců a spousty barev
wechat image_20190115112218
Ať tu nejsou samé fotky kopců
wechat image_20190115112231
Rodinná chvilka

K večeři s ještě trochu rozklepanýma rukama z cesty tentokrát volíme hotpot (chuo-kuo, 火锅). Základem je kotlík s vroucí “polívkou” uprostřed stolu, pak si každý z nedaleké ledničky vybere na co má chuť, postupně vhazuje jídlo do kotlíku a čeká až se uvaří. S nacpanými břichy se vracíme do naší jeskyně a těšíme se na další den. Čeká nás Ledové údolí Binggou (pin’-kou tan-sja, 冰沟丹霞), které se sice nachází jen pár kilometrů od Duhových hor, ale vypadá úplně odlišně.

wechat image_20190115112220
Hotpot je skvělé jídlo na způsob udělej si sám

Ráno se stejně jako o den dříve přesouváme na autobusové nádraží a kupujeme lístky. Zase žádné značení, ale tentokrát se nás nikdo neujímá. Náš autobus pořád nikde a čas utíká. Nakonec nás někdo vyzvedává a strká do autobusu. Ten má ale na sobě úplně jiný název než to, kam chceme jet. Trochu nervózní to říkáme průvodčí, ta nám ale jen odvětí, ať jsme v klidu. Jakou jinou odpověď taky čekat od Číňanů, kteří by byli stoicky klidní, i kdyby začala válka a někdo po nich střílel. Brzy však poznáváme cestu, kterou jsme jeli včera, a tak dáváme paní za pravdu. Projíždíme kolem Duhových hor, což znamená, že už jen posledních pár minut a jsme v cíli. V poli naproti informačnímu centru vystupujeme jako jediní. Průvodčí na nás už z jedoucího autobusu s otevřenými dveřmi křičí, ať tam čekáme v 15:10 nebo o hodinu později, jindy to zpátky nejede. Široko daleko žádná zastávka nebo značka, natožpak jízdní řád. Neumět ani slovo čínsky, tak asi jdeme pěšky.

Před vstupem potkáváme jen dva další turisty, jinak nikde nikdo, tohle má být ta nejturističtější turistická sezóna? Vstupné je tu ještě o trochu nižší než v Duhových horách, platíme 40 yuanů (140 korun) za vstup a 20 yuanů (70 korun) za autobus, který nás veze několik kilometrům k samotným skalám. Odtud už ale musíme po svých. Vydáváme se na dvě vyhlídky, ze kterých máme celou krajinu i se všemi skalami jako na dlani. Každá ze skal má svůj název, jedny jsou pojmenovány celkem trefně, u jiných musí člověk použít trochu víc představivosti. Samostatnou kapitolu představují názvy, jimž překlad do angličtiny dodal nádech abstraktna. Co si třeba představit pod takovým názvem “God camel welcome”?

Výhledy jsou hezké, mohli bychom se kochat donekonečna, ale hodiny ubíhají a je čas jít zpět na autobus. Stejně jako dopoledne jsme na improvizované zastávce sami, kolem prochází jen pasák se stádem ovcí. 15:09 a v zatáčce se vážně objevuje autobus! Přesní jako hodinky. Paní průvodčí i pan řidič se na nás smějí a vypadají, že jsou rádi, že nás znovu vidí, asi tomu moc nevěřili. Cesta do města rychle utíká, o zábavu na palubě se stará chlapík o tři řady před námi, který buď nikdy neslyšel o sluchátkách nebo chce, aby ze seriálu, na který zrovna kouká na mobilu, měli něco i ostatní spolucestující. Kulturně obohacení se vracíme na ubytování a plánujeme následující den.

20
I samotný vstup je ve tvaru skal
21
“God camel welcome” vážně vypadá jako velbloud
22
Postupně se objevují první skály
23
Wifinu tu sice mají, ale s pro normálního člověka nevyluštitelným heslem 
25
V celé své kráse
26
Jen pár kilometrů od Duhových hor a přece úplně odlišné
27
V areálu je několik vyhlídek, ze kterých je vidět na široké okolí
24
Co tím chtěl básník asi říci?
28
Jsme tu skoro sami

 

29
Z kopce do kopce
30
Skála s názvem “Louvre”
31
Cesta se ztrácí mezi skalami
32
Na parkovišti potkáváme jednoho žebráka

Chystáme se do města Jiayuguan (ťjá-jü-kuan, 嘉峪关), u kterého leží nejzápadnější pevnost Velké čínské zdi. Samotné město je sice v polovině cesty mezi Dunhuangem a Zhangye, ale ubytování tam bylo spíš nic než moc, takže se ještě jednou vracíme na cestu, po které už jsme jeli.

Ráno ještě v polokomatu nastupujeme do vlaku, vedle nás ale přisedá několik “dealerek” Herbalife, které se očividně a ušislyšně dlouho neviděli, a tak máme po spánku, který jsme plánovali dohnat. Po hodině a půl vystupujeme z vlaku, a když vidíme, kolik lidí nastupuje do autobusu, raději rovnou máváme na taxík. Ještěže ty jsou v Číně levné. Pan taxikář nás vyhazuje kousek u vstupu a my zjišťujeme, že dnes je náš šťastný den. Je státní svátek, a tak je vstup za polovic, ještě k tomu dostáváme studentskou slevu, takže místo standartních 150 yuanů (525 korun) platíme jen 50 (175 korun). S tím se jde za poznáním hned o něco líp. Pevnost byla vybudována za dynastie Ming jako nejzápadnější část Velké čínské zdi a váže se k ní zajímavý příběh. Její hlavní stavitel byl dotázán, kolik cihel bude potřeba. Odpověděl, že 99 999. Úředníkovi zodpovědnému za stavbu se to nezdálo, a tak se zeptal, jestli to nebude málo. Stavitel tedy jednu cihlu přidal. Nakonec se ale opravdu použilo přesně 99 999 cihel a ta jedna zbylá je v pevnosti vystavená dodnes. Jiayuguan bylo zároveň poslední místo, které lidé odsouzení k vyhnanství viděli než byli odvedeni do pouště.

Teď je ale Jiayuguan místo spojené s radostí, ne se strastmi. Pokud by totiž jednomu pevnost byla málo, může si tu vybrat ze spousty aktivit. Číňani se rádi fotí v dobovém oblečení, takže hned u vstupu najdete půjčovny oblečení a opodál šermující nebo pyšně si vykračující turisty v uniformách vojáků z období dynastie Ming. Můžete se tu také zdokonalit v lukostřelbě nebo se projet na velbloudu a cítit se jako starodávní kupci, kteří Jiayuguanem procházeli během cesty po Hedvábné stezce. Mimo to si tu můžete vyfoukat zvířátko z cukru, nechat vylít karamel do tvaru populární čínské postavičky opičího krále nebo si můžete užít kukátkové divadlo, u kterého vám paní vyprávěčka i zazpívá. Až vás všechno lidová tvořivost přestane bavit, poblíž východu z areálu je muzeum, ve kterém se dozvíte, jak se pevnost a zeď stavěla, co je původní a co naopak nové, proč zrovna tady a spoustu dalšího. A až vás přestane bavit i to, můžete se autobusem číslo 4 vydat zpět do centra města nebo rovnou na vlakové nádraží.

Pokud chcete vidět ještě něco, můžete se stejně jako my vydat o pár kilometrů dál na “Převislou” část Velké čínské zdi (süen-pí čchan’-čchen’, 悬臂长城). Převislá, protože byla vystavěna do kopce a z dálky vypadá jako by visela z útesu. K ní už žádný pravidelný autobus nejezdí, a tak zbývá taxi. Nasedáme do jednoho z nich a náš řidič se jen směje, když už je potřeba něco vysvětlit, tak gestikuluje rukama. Po chvíli se ho na něco ptáme a odpovídá nám s takovým přízvukem, že chápeme, proč před námi radši mlčel. Asi jako když člověk přijede na jižní Moravu, čeká, že se občas v dialektu trochu ztratí, ale místo toho na něj rovnou někdo začne mluvit maďarsky. Ztraceni v překladu po pár minutách dorážíme na místo. Řidič nám za pomoci hodinek vysvětluje, že na nás počká, ale maximálně hodinu, do té to musíme zvládnout.

Trochu si zanadáváme na toho, kdo postavil zeď v kopcích a ne na rovině, která se rozkládá všude kolem, funíme, ale ani ne po dvaceti minutách už si užíváme výhledu. Z výšky je hezky vidět zeď vinoucí se jako had po okolních kopcích. Kolik to muselo dát práce! Dále se nám skýtá pohled na město, které je ale taková bývalá Ostrava, občas tu vysvitne nějaká ta pagoda, zbytek jsou však jen továrny a komíny. Při pohledu na úplně opačnou stranu je zase pustá suchá krajina, kam až člověk dohlédne. Pomalu scházíme dolů a k taxíku přicházíme s pětiminutovou rezervou. Náš řidič si ještě v klidu dojídá svačinu, což nám, nebo spíš našim žaludkům připomíná, že jsme ještě neobědvali a už je po čtvrté. Necháváme se dovézt zpět k pevnosti, přestupujeme na autobus a rychle do centra na jídlo. Naše nadšení bohužel nesdílí řidič autobusu, který jede tak pomalu, že nás předjíždí i cyklisti. Nakonec přeci jen přijíždíme, vcházíme do první restaurace a po půl hodině odcházíme s pupky tak plnými, že o pár minut později ve vlaku dokonale usínáme.

34
Lidé z města neznají přírodu, a tak je každé pole hned v obležení
36
První malý voják
37
Odhodlaný výraz nasazen, může se fotit
38
První brány
39
Do každé budovy se můžete podívat, uvnitř však skoro nic není
40
“První a nejskvělejší brána pod nebesy”
41
Nejsme jediní, kdo fotí
43
Věže v celé své kráse
45
Zdánlivě uprostřed lesů
44
Lukostřelba je tu populární
46
Někdo se dokonce ani nemusí dívat, kam střílí
42
Osamělá pagoda uprostřed ocelového města
47
Karamel ve tvaru opičího krále
48
Marťa zkoumá divadlo
49
Můžete si tu také z cukru vyfoukat zvířátko
50
Nebo se projet na jednom z velbloudů
51
Celou Hedvábnou stezku neprojdete, ale aspoň kousek
52
Čeká nás výšlap
54
Zeď se táhne i po okolní kopcích
55
Už jsme skoro na vrchu!
56
Kdo si nepřicvakne zámeček jako by tu vůbec nebyl
57
Připomínka Hedvábné stezky

Následující den nás čeká přejezd do Lanzhou (lan-džou, 兰州), města, odkud pocházejí nejznámější čínské nudle. Dobrá zpráva je ta, že jedeme rychlovlakem, horší pak ta, že nezbyla žádná místa na sezení, a tak si bezmála čtyři hodiny postojíme. Poposedáváme si, kde se dá, čas rychle utíká, pomalu si ani nestíháme zalít instantní nudle, které má v Číně ve vlaku snad každý, a už vystupujeme. Ve městě jsme spíš jen na přestup, ale když už tu jsme, byla by škoda toho nevyužít. Jasné je, že musíme zkusit místní tahané nudle s hovězím masem (njou-rou la-mjen, 牛肉拉面). U hlavního vlakového nádraží je jedna “nudlárna” vedle druhé, řada z nich vyhlášených, my vybíráme tu s názvem Mazilu (ma-dz-lu njou-rou la-mjen, 马子禄牛肉拉面). Nudle jsou skvělé, je vidět, že tady jsou doma.

Abychom jen nejedli, vyrážíme i za památkami. Po prvním mostě přes Žlutou řeku přicházíme do parku Bílé pagody (paj-tcha-šan kun’-juen, 白塔山公园). Hlavní dominantou parku je bílá pagoda, která se nachází na kopci, a pokud se člověk rozhodne vyrazit až k ní, naskytne se mu výhled nejen na Žlutou řeku, ale také na celé město. Po západu slunce se vydáváme zpět na hotel. Jako menší nevýhoda se ukázalo to, že máme hotel v budově obchodního centra. Nákupní vozíky a pípání zboží ze supermarketu pod námi slyšet nebylo, horší to však bylo s kinem asi tři patra nad naším pokojem. Když začal film, okamžitě jsme byli v centru dění. Ať už zrovna brečela hlavní hrdinka romantické komedie nad svým osudem nebo Bruce Willis kosil jednoho padoucha za druhým, byli jsme u toho. Naštěstí ani v Číně nepromítají kina non-stop. Aby toho klidu najednou nebylo moc, rozhodli se kino vystřídat popíjející spoluhosté. Při pití se většinou hrají hry, kdo prohraje, ten pije. Okolí ho v tom vždycky hlasitě podporuje. V Číně skoro nikdo nezná Míru, takže zábava často končí poměrně rychle. Ani teď tomu není jinak, hlasité povzbuzování přerušuje zvuk, který jasně dává najevo, že daný sice panáka vypil, ale tomu se uvnitř bříška rozhodně zůstat nechtělo. Je ticho a my jdeme spát. Ráno už nás čeká jen cesta zpět do Xi’anu (si-an, 西安). Tentokrát na nás místenky zbyly, takže ve vlaku prospáváme tři hodiny. Odpočatí končíme naši cestu po západní Číně tam, kde jsme jí před týdnem začali.

58
Je libo pronájem bytu?
wechat image_20190115112241
Nudle přímo z jejich rodiště
wechat image_20190115112225
Jídlo dobré, všechno dobré
60
Úplně zeshora se na nás směje Bílá pagoda
61
Pan muslim a jeho chleby
62
Za pár korun si tu můžete nechat vyrobit umělecký nebo třeba nezfalšovatelný podpis
63
Západ slunce nad paneláky