Se začátkem nového kalendářního roku přichází dvě dlouho očekávané příjemné události: konec školního semestru a Martiny narozeniny. Oslava úspěšně zvládnutých zkoušek je jednoduchá, ale jak a hlavně kde oslavit narozeniny? Peking? Ne, na procházení se po památkách je moc zima. Provincie Yunnan? Tam je sice menší zima, ale zato nikde nemají topení. Tibet? Tam je zima a ještě k tomu nemají topení. Ale co když je právě zima to zajímavé? Kde je v Číně největší zima? No jasně, Heilongjiang (chej-lun’-ťjan’, 黑龙江), nejsevernější čínská provincie, kde se v hlavním městě jménem Harbin (cha-er-pin, 哈尔滨) každoročně koná největší festival soch z ledu a sněhu na světě. Kupuju letenky, dělám z toho trochu překvapení, nechám Marťu myslet si, že jedeme do Macaa a potají na internetu objednávám rukavice, čepice a všechno možné, co aspoň trochu hřeje.

Nastává den H, tedy Harbin. Martě jsem radši pár dní předem prozradil, kam letíme (chtěla si na cestu brát žabky), takže už oba pořádně nabalení vyrážíme na letiště. V Číně jsou nejlevnější letenky brzy ráno a s přestupem, takže letíme brzy ráno a s přestupem. Brzy ráno nejezdí autobus na letiště, metru to ještě chvíli bude trvat (teprve se staví), a tak nezbývá než jet taxíkem. V tom si nedobrovolně zahrajeme “škatulata, hejbejte se”. Nasedáme do jednoho taxíku, ten nás ale vysazuje u mýtné brány, kde na nás čeká další taxík, ještě s jedním spolupasažérem. Po chvíli nás dojíždí další taxi, problikává nás a oba zastavujeme u krajnice. Řidiči pár vteřin debatují, pak vytáhnou našeho ještě před půl minutou se usmívajícího spolucestujícího z auta, oba šoféři si poděkují a my pokračujeme dál v cestě. Na naše překvapené výrazy dostáváme jednoduchou odpověď: “To máte těžký, nezaplatil.” Divoký východ. Taxík nás vyhazuje pohodlně na letišti, zatímco našeho bývalého spolucestujícího, touto dobou možná lehčího o jeden či více orgánů, už asi ne tak pohodlně někde na skládce.

Nastupujeme do letadla a začínáme hrát hru, která se opakuje vždy, když letíme po Číně nebo aspoň s větším počtem Číňanů na palubě. Hra funguje na stejném principu jako automaty. My ji neovlivníme, většinou prohrajeme, úplnou náhodou se však může stát, že trefíme jackpot. Tím nejsou v tomto případě peníze, ale sedadlo, kde několik řad před a za námi nebude sedět Číňan, který nahlas chrchlá, plive na zem, krká, prdí, smrdí, sleduje na mobilu seriál na plné pecky bez sluchátek nebo řve na celé letadlo. Samozřejmě ani tentokrát v naší soukromé hře nevyhráváme a rovnou dostáváme dvojitou dávku. O dvě řady před námi sedí chlapík, který na svého kolegu doslova řve a v přestávkách mezi řvaním si odchrchlává tak nahlas, že to musí slyšet snad i dole na zemi.

Představy o tom, jak se v letadle prospíme vzaly brzy za své, a tak po třech hodinách my a naše rudé oči přistáváme v Harbinu. Letiště není největší, už po pár minutách nastupujeme do letištního autobusu, který nás za 20 yuanů (70 korun) doveze k hlavnímu harbinskému nádraží (cha-er-pin-džan, 哈尔滨站, na většině autobusů pak zkráceně jako 哈站, tedy cha-džan). Jen co vystoupíme z autobusu, mráz a vítr nám dávají rychle vědět, kdo je přes zimu v tomhle městě pánem. Naštěstí náš hotel stojí asi jen dvě minuty chůze od zastávky. Máme vybraný hotel Lavande, který je taková vyšší střední třída za dobrou cenu, dokonce se nám při příchodu do pokoje automaticky roztáhnou rolety. Tomu bohužel na efektu ubírá fakt, že pokoj (tedy jen ten náš) nemá okna. To je v Asii poměrně běžné, výhodou je, že pokoje bez oken bývají levnější, nevýhodou pak to, že se člověk moc neorientuje v čase, což v Harbinu stejně moc nevadí, protože venku vydržíme maximálně pár málo hodin a pak se utíkáme schovat. Pokud byste chtěli pokoj s okny a nebo například “luxusárnu” s výhledem na zamrzlé město, koukněte na booking.

Hodinu necháváme naše unavená tělíčka oddechnout, pak už je ale na čase vyrazit do města. Hned za rohem nám staví autobus číslo 47, který vás za sympatický jeden yuan (3,5 koruny) zaveze na všechna důležitá místa Harbinu. První zastávkou je kostel svaté Sofie (šen’ suo-fej-ja ťjao-tchan’, 圣索菲亚教堂), dále pak park Zhaolin (džao-lin kun’-juen, 兆麟公园), Sluneční ostrov (tchaj-jan’ tao, 太阳岛) a nebo Ledový svět, hlavní atrakce města, prostranství, na kterém se nachází nejvíc soch z ledu a sněhu na světě (pin’-šüe ta-š-ťje, 冰雪大世界). Vystupujeme u svaté Sofie a najednou se ocitáme v Rusku. Kostel je totiž pravoslavný, se všemi kupolemi a kříži, které toto náboženství obnáší. Poté, co byly v Harbinu položeny koleje transsibiřské magistrály, která končila v nedalekém Vladivostoku, rozhodli se Rusové roku 1907 postavit i tento kostel. Dříve žila v Harbinu početná ruská komunita, například v roce 1923 mělo město 300 000 obyvatel, z toho 100 000 tvořili Rusové, proto není divu, že největší pravoslavný kostel na Dálném východě stojí právě zde. Pod čínskou vládou si zažil své, během Velkého skoku a Kulturní revoluce byl uzavřen, později se začal restaurovat a roku 1997 byl přestavěn na muzeum.

V době naší návštěvy se ale na kostele pracovalo, dovnitř se nedostaneme, tak aspoň procházíme krámky okolo, kde se čínské nápisy mísí s těmi ruskými a matrjošky tu stojí vedle sošek Maa. Ruský vliv má ale jednu podstatnou výhodu, která vám přijde vhod, pokud jste v Číně už nějakou dobu nebo vám v téhle zemi prostě jen nechutná. Číňané se tu totiž naučili péct chleba (ten se počínštěně jmenuje dalieba, ta-lje-pa, 大列巴) a udit klobásy (chun’-čchan’, 红肠), obojí je sice s čínskými specifiky, ale je to rozhodně evropštější než sladký chleba nebo sójové párky, které najdete v ostatních provinciích.

1
Zmrzlý prodavač prodává zmrzlé ovoce na špejli
3
Chrám uprostřed paneláků
4
Máme smůlu, dnes se dovnitř nedostaneme
WeChat Image_20190312100612
Já, Sofie a eskymák Marťa
2
Malé Rusko ve velké Číně
8
Na první pohled dokonalé

 

WeChat Image_20190312092044
Chleba jako doma v pekařství
5
Je libo sladkou bramboru?

Jelikož je městský park Zhaolin, ve kterém se nachází spousta soch z ledu, ještě zavřený, pokračujeme jen o kousek dál, na Hlavní ulici (džun’-jan’ ta-ťje, 中央大街). Ta je obklopena nejen ledovými sochami, ale také obchody s ruskými specialitami. Po klobásách, vodce a chlebu je tu kupodivu nejoblíbenější zmrzlina. Dát si zmrzlinu v -20°C zní jako poněkud zvláštní nápad, ale v posledních týdnech se podobná videa stala na internetu hitem, takže teď po celém Harbinu potkáte skupinky Číňanů, kteří se natáčí při lízání zmrzliny.

Hlavní ulice končí u památníku Vítězství nad povodněmi (cha-er-pin ren-min fan’-chun’ šn’-li ťi-njen-tcha, 哈尔滨人民防洪胜利纪念塔), za kterým se nachází mohutná, přes kilometr široká, řeka Songhua (sun’-chua ťjan’, 松花江). Ta během zimy zamrzá a právě zde, kousek od památníku, jsou na ní různé atrakce. Člověk si může jít zabruslit, svézt se na bobu po ledové klouzačce nebo se třeba posadit na nafukovací kruh a nechat se vozit kolem dokola po ledě starým jeepem. O pár kilometrů dál je řeka také zdrojem veškerého ledu pro místní sochy. Nám už ale pomalu umrzají konečky prstů, a tak se pro dnešek loučíme s řekou i všemi klouzajícími se jeepy a jdeme se ohřát a oslavit Marti narozeniny.

7
Číňanka a neidentifikovatelná socha
10
Hlavní harbinská promenáda
11
Celá Čína v jedné soše – uzel, na něm symbol štěstí a vedle toho holčička představující tzv. čínský sen, tedy touhu, že Čína bude brzy opět mocností
12
Nejen Redbull, ale v tomto případě i socha dává křídla
13
Památník Vítězství nad povodněmi
15
Večerní procházka po zmrzlé řece

 

WeChat Image_20190312092053
Hodily by se spíš brusle
14
Zábava v čínském stylu

O den později nás s už o rok starší Marťou budí ruské děti hrající si na schovku. Venku je moc zima, a tak si za provizorní hřiště vybraly několik hotelových pater a výtahy. Není ale čas ztrácet čas bědováním a vzpomínáním na ruské nadávky, dnes nás čeká nabitý program, takže otíráme ospalky a vyrážíme do centra dění. Tím je Sluneční ostrov, na kterém se nachází velký park plný soch ze sněhu. Opět nasedáme na náš autobus 47, přejíždíme řeku Songhua a vystupujeme kousek od parku. Kousek by to tedy byl v létě, teď je hluboko pod nulou a fouká vítr. My jsme ale plni odhodlání a nadšení z toho, že uvidíme něco nového, mráz nás nemůže zastavit a v euforii odmítáme i taxikáře, kteří nám slibují nízké ceny pokud s nimi pojedeme, pokud nepojedeme, tak pak jistojisté umrznutí někde na půli cesty.

Nakonec se ale proroctví harbinských taxikářů nepotvrdila, neumrzli jsme a černé omrzlé prsty se určitě za pár měsíců zahojí. Kromě minusových teplot tu ale zamrazí i z cen, vstupenka do parku stojí 330 yuanů (1000 korun), nás může těšit aspoň to, že jsme studenti a máme to za polovic. Přestože právě dnes je oficiální den zahájení festivalu, na řadě soch se ještě pracuje. Většina soch se v průběhu let mění, některé jsou ale stálice a najdete je tu rok co rok. Takovou sochou je například replika Chrámu nebes (tchjen-tchan’, 天坛), jehož originál se nachází v Pekingu. Za pár dní začíná rok prasete, takže je tu také spousta soch prasat, ale i dalších čínských motivů, jako jsou například draci. Když už je člověku moc zima, může se uchýlit do prosklené restaurace, ze které může pozorovat, jak umělci tesají, návštěvníci blbnou na zamrzlém jezeře, chudáci strážníci stráží a mrznou, a tak dále. Jdeme se taky na chvilku sklouznout, zima ale dokáže rychle unavit, navíc už stejně pomalu zapadá slunce a park je otevřený jen do 6 večer, takže koukneme ještě na pár soch a vracíme se do tepla hotelu.

16
Materiál na další sochy
17
V Číně jsou specialisti na pletení anglických názvů, ale že udělají chybu i v názvu svého města a ještě to všude rozvěsí, to už je i na ně celkem dost
19
Hned u vchodu práce finišují
20
Zbývá jen dotesat tělo
21
Ještě zblízka
22
Hvězda
23
Prase a harmonika
24
Pracuje se buď motorovkou nebo lopatou
25
Chrám nebes jako živý
1
Pekingský originál
WeChat Image_20190312092058
Pózujeme
26
O kousek dál v parku teprve začali
27
Drak už je ale skoro na světě
28
Stejně jako matka s dítětem
29
O kousek dál si může člověk půjčit napůl kolo napůl brusle a blbnout na zamrzlém jezeře
30
Za tmy jsou největší sousoší osvětlená
31
Koho už nebaví sníh a led, může se jít podívat například na naivní medvědy
32
Se sochou kloučka už celkem pokročili
33
Zpět do města
34
V místním obchodu si můžete zažít rýži, ať už to znamená cokoliv

Bez oken se usíná tak nějak snadněji, naštěstí vladivostocké děti, které už zase pobíhají po chodbě, byly účinnější než budík, takže vstáváme včas na zlatý hřeb nejen večera, ale i celého pobytu. Stejně jako dopoledne nasedáme na linku 47 a dokonce vystupujeme i na stejné zastávce, jen naše další kroky vedou na druhou stranu. Podařilo se nám zabloudit, ale o pár temných zákoutí později už vycházíme před hlavní bránou Ledového světa. Nejdřív ale najít kasy. To se daří celkem rychle, na několika zmatených cizincích je sice vidět, že by uvítali víc angličtiny, ale nakonec se dovnitř (snad) dostali všichni. Stejně jako v dopoledním parku i zde je vstupné 330 yuanů (1000 korun), studenti a vojsko za polovic. Rovnou tak pokládáme na kasu studentské průkazy a těšíme se na slevu. Chyba lávky. Prý jestli nám už bylo 25. Já mám štěstí, zbývá mi ještě měsíc, ale Marťa popravdě odpovídá, že už oslavila čtvrtostoletiny. Bohužel, sleva je jen do 24 let. Začíná hra na city. Vždyť věk je jen číslo, navíc Martě bylo 25 teprve včera, to se tak “stará” ještě ani necítí, nemohli byste zamhouřit oči a dát to jako trochu opožděný narozeninový dárek. Paní se směje, vtipkuje s námi a na počítači vyťukává lístek pro dospělého. Tak to nevyšlo.

Už chvíli po vstupu ale musíme uznat, že za ty peníze to stojí. Jedna obří budova z ledu vedle druhé, nemusíme se ani hnout z Číny a najednou stojíme u Kolosea, Big Benu nebo například katedrály svatého Pavla v Macau. Ani umělci sochající ze sněhu nezaháleli, a tak tu najdete například obří buddhistické sochy i s pagodami nebo les s medvědy chytajícími lososy. Na jednom z vyvýšených míst objevujeme spoustu fotografů se stejnou spoustou stativů. Zkusmo taky stavíme stativ, ale fotky z toho o moc lepší nevylezou, tak co blbnou? Jen co sundáváme stativ a chystáme se jít zase o (ledový) dům dál, začíná před námi ohňostroj. Tak proto tak blbnou! Je den zahájení festivalu, na nebi se míhá jeden barevný obrazec za druhým, dokonce i rudou hvězdu vykouzlili. Ohňostroj byl parádní, sochy jsou nádherné, cítíme, že festival je vydařený. Co ale bohužel necítíme jsou naše ruce, a tak zalézáme do restaurace se trochu prohřát. Objednáváme si horkou čokoládu a po chvíli nám dochází, že to nebyl nejlepší nápad. Jednak v Číně moc čokoládu, stejně jako ostatní výrobky s aspoň malou příměsí mléka, neumí, za druhé to byla asi nejdražší čokoláda v našem životě a za třetí jí už někdo požil. Nejen, že tak chutnala, dokonce i kelímek byl okousaný. Další čokoládu si dáme radši až zpátky v Česku. Znechucení, ale ohřátí se vydáváme poznávat další části ledového světa. Kolem ledových pagod a pekingské brány Nebeského klidu přicházíme až k bobové dráze. Na tu vede, ostatně jako všude v Číně, dlouhá fronta, naštěstí to však není to jediné, co se dá dělat v této části parku. Právě odtud je totiž vidět na všechny sochy. V dálce vidíme poštu. Poslat pohled z ledu nebo aspoň z ledové pošty zní jako super nápad, proto tam hned míříme. Z venku ledová, uvnitř už pošta jako každá jiná, pohledy i známky ale mají, dostáváme festivalové razítko, hážeme pohledy do schránky a můžeme na autobus. Ten stojí hned u východu z parku. Jak je v Číně zvykem, tak čekáme až se zaplní i to poslední místo na stání a můžeme jet. Do postele padáme unavení a rychle usínáme.

35
Velkolepý vstup
36
Kasy byly pro nečínsky mluvící označeny ne úplně přátelsky 
37
Tady už jsou všechny sochy hotové, dodělávají se jen detaily
41
Modrota
42
Velký ohňostroj na oficiální zahájení festivalu
43
Došlo i na rudou hvězdu
44
Najdete tu i Koloseum a Big Ben
45
Stejně tak průčelí kostela svatého Pavla v Macau
WeChat Image_20190312092115
S Čínou za zády
38
Pár soch tu patří i sponzorům
39
Medvědí rodinka ze sněhu
40
Medvěd si nese úlovek
46
Jako bychom se najednou ocitli v buddhistické svatyni
47
Dokonce jsme i viděli pár Číňanů se modlit
48
Pohled na (skoro) celý ledový svět shora

 

WeChat Image_20190312092105
My a miniaturní kousek sochy
50
Číňané mají jednoduché pravidlo, hlavně nemít nudnou fotku
51
Ne všechny sochy jsou úplně umělecké
52
Loubení kostela
53
Sochaři si vyhráli i se sklem
54
Ledová pošta, uvnitř naštěstí měli topení
49
Divoká gestikulace k ovoci na špejli
WeChat Image_20190312092236
V hotelovém výtahu každý den měnili koberec, aby každý věděl co je zrovna za den. Představte si, že se páteční mejdan zvrtne, usnete, ráno se vrátíte do hotelu, kde pár dní zapomněli vyměnit koberec, takže si najednou myslíte, že jste pařili až do úterý.

Poslední den už je odpočinkový, v plánu je jen návštěva parku Zhaolin, oběd v restauraci specializující se na místní kuchyni a koupě asi tak pěti tun klobás, po kterých se nám v Xianu stýská. Číňané totiž u uzenin upřednostňují jiné hodnoty než Češi, důležitá není chuť, hlavní je, aby klobásy dlouho vydržely. Jednoduše se tak stane, že vám Číňan pyšně nabídne přes rok starou klobásu a bude se u toho tvářit jako vinař, který vám podává svůj nejlepší ročník. Nikam nespěcháme, a tak na řadu jako první přichází oběd. Vyrážíme na hlavní třídu, kde se proplétáme mezi Číňany a ledovými sochami, a zaplouváme do jedné z bočních uliček, ve které se nachází restaurace “Starý kuchtík” (lao-čchu-ťja, 老厨家). Místo je očividně populární, takže dostáváme číslíčko a čekáme. Netrvá to ani moc dlouho a přichází za námi hosteska, jestli nám nevadí, že budeme sedět s dalšími lidmi, jinak si ještě chvíli počkáme. Kručící břicho dává jasně najevo, jak se máme rozhodnout. Za minutu už sedíme u kulatého stolu s jedním čínským párem a třemi holkami, které se sem vydaly z jihočínského Kantonu. Číňané se rádi socializují, takže když spolu sedí ve vlaku nebo v restauraci, první otázka obvykle je odkud kdo pochází, na to se naváže a může se diskutovat několik hodin. Holky z Kantonu, pár z Pekingu a my z Česka. Tentokrát ani nemusíme vysvětlovat, kde je Česko, všichni to ví, pár se tam dokonce za pár týdnů chystá. Mezitím už se nosí na stůl. Každý z nás si objednal specialitu severo-východní Číny maso obalované v těstíčku (kuo-pao rou, 锅包肉), jako dezert smaženou zmrzlinu (pin’-kun, 冰棍) a k pití kvas. K tomu si každý ještě objednává další jídlo, které se pak nechává kolovat, ať může ochutnat každý.

WeChat Image_20190312092438
Mezi suvenýry nemůže chybět vzpomínka na Sovětský svaz
WeChat Image_20190312092445
Nebo například “Stalinovice”
WeChat Image_20190312092215
Maso v těstíčku, místní specialita
WeChat Image_20190312092219
Lilek v pivním těstíčku
WeChat Image_20190312092210
Smažené zmrzlina

Dojedli jsme a dopili, nedá se nic dělat, musíme znovu do zimy. Vracíme se zpět na hlavní ulici, jen abychom mohli po pár desítkách metrů uhnout do jedné z dalších bočních uliček, která nás dovede k parku Zhaolin. Tentokrát už je otevřený, na internetu tvrdí, že vstup stojí 150 yuanů (500 korun), ve skutečnosti tomu tak není a park je přístupný zdarma. Děti uvnitř na bobech (ty méně majetné na igelitce) sjíždí ledové klouzačky, dospělí se prochází mezi desítkami soch, pár sochařů, často z uměleckých škol, tu ještě pracuje na svých dílech a pomalu se začíná stmívat. Tma tu přichází brzy, již okolo čtvrté odpolední se tak většina soch začíná rozsvěcovat. Chvíli se ještě procházíme mezi sochami, hádáme, co která znamená, mráz a vítr už se do nás ale opět pouští, v obchůdku opodál proto uskutečňujeme poslední část našeho plánu (nákup klobás) a brzy končíme náš ne moc produktivní den zpět na hotelu.

55
Tanečníci
56
Venuše, opak čínské ženy
57
Napravo sochy, nalevo jezírko, na kterém ještě před chvílí bruslily děti
58
Medúza
59
Ledové bloky čekají až z nich bude taky umění
60
Kdo rozluští, co představuje tahle socha, ať mi napíše
61
Každá socha má po boku dva pilíře, do kterých jsou zavrtaná světla
62
Rybařící rybář
63
Včelka Mája

Pár dní před výletem se nám bohužel změnily plány, z lyžovaní v nedalekém zimním středisku Beidahu (pej-ta-hu, 北大湖) schází a my řešíme, co bude dál. Původní letenky šly kupodivu stornovat v plné výši, zbývá jen vyřešit, jak, kdy, odkud a hlavně za kolik se dostat zpět do Xianu (si-an, 西安). Z cen letenek Harbin-Xian po otevření vyhledávače omdlíváme, tudy cesta nepovede. Z míst blízkých i vzdálenějších nakonec padá volba na Shenyang (šen-jan’, 沈阳), město známé výrobou stíhaček a tím, že tu před pár lety byl smog tak hustý, že si lidé neviděli ani na nohy. Cena je lidská, čas taky, v Xianu budeme okolo sedmé večer. Většinou létáme v noci nebo hodně brzy ráno, na tohle nejsme zvyklí. Ulevuje se nám, když kupujeme jízdenky do Shenyangu, nejlevnější jsou v 7 ráno, bereme je a oddychujeme si. Vstávání v 5:00, takže všechno při starém.

Bydlíme sice naproti hlavnímu vlakovému nádraží, z toho to ale nejezdí, proto nasedáme do taxíku a vezeme se na to správné nádraží. Během cesty se nad zmrzlou krajinou rozednívá, celý vlak pospává a po dvou hodinách se probouzí v Shenyangu. Nejzajímavější památkou města je Královský palác (šen-jan’ ku-kun’, 沈阳故宫), ten však jako naschvál v pondělí otevírá brány až v jednu, tedy přesně v dobu kdy už bychom měli být na letišti. Z brzkého vstávání jsme unavení, na žádné velké turistování se necítíme, proto volíme variantu B, podívat se na velikou sochu Mao Ce-tunga na Sunjatsenově náměstí (džun’-šan kuan’-čchan’, 中山广场), najít nějakou dobrou restauraci a na letiště se vydat o něco dřív. Plán nám vyšel, jen z dobré restaurace jsme slevili na KFC. Letiště se nachází nedaleko za městem a dá se k němu dostat jednoduše z autobusového nádraží za 17 yuanů (60 korun) nebo komplikovaněji s přestupem tramvají. Volíme první variantu, na letišti se, stejně jako všude jinde v Číně, dá odbavit podle letecké společnosti a ne jen podle letu, jak je tomu v Česku, můžete tedy přijít o několik hodin dříve a letenku vám vystaví. Potloukáme se po letišti, sledujeme cvrkot, konečně přilétá naše letadlo, nasedáme a z mrazivého severu přilétáme do o něco méně mrazivého Xianu.

64
Mao kyne masám (nebo si chytá taxíka)
65
Revoluční nadšení
66
Sochy Číňané umí
67
Ostatní utíkají a děda si pokuřuje dýmku
WeChat Image_20190312092452
Nadšená Marťa
WeChat Image_20190312092448
Kdyby někdo nevěděl kde je mekáč, tak má 458 nápověd