Začátkem ledna končí v Číně zimní školní semestr a s tím nastávají dva měsíce volna, kdy se čínští studenti vydávají domů, aby oslavili lunární nový rok se svými rodinami. I před námi stojí rozhodnutí, zda zůstat ve smogem přikrytém Xianu (si-an, ), či se vydat někam na cesty. Vzhledem k tomu, že v období chvíli před a po čínském novém roce je cestování po Číně jen pro dobrodruhy, všude plno lidí, jízdenky na vlak jsou v mžiku vyprodané a letenky zase několikrát dražší než obvykle, rozhodujeme se tomu všemu včas utéct a na 18. ledna kupujeme letenku do Malajsie. Z našeho velkoměstečka to do Kuala Lumpur létá přímo, cena je skoro ryanairovská, tak není co řešit.

Dny rychle utíkají, odlet se nezadržitelně blíží a s ním i radost, že utečeme z teploty pod nulou rovnou do tropů. Nízká cena letenky si vybírá svou daň v podobě času letu. Odlet o půl jedné ráno, přílet o pět a půl hodiny později. Ani vidina skoro bezesné noci nás ale nemůže odradit, jen v mikině a tenké bundě vyrážíme do chladné noci a nastupujeme na poslední autobus, který jede z města na letiště. Místo oblečení nás hřeje pocit, že za pár hodin nám bude vedro už jen při dýchání. Na letiště přijíždíme více než dvě hodiny před odletem, což se nakonec ukazuje jako úplně akorát. Zaměstnanci na přepážce kontrolují platnost dokladů, ptají se na ubytování a znovu kontrolují víza. To se u nás trochu protahuje, protože Česko nikdo moc nezná, takže samozřejmě ani neví, jestli můžeme nebo nemůžeme letět bez víz. Naštěstí vše řeší jen pár telefonátů, nakonec se totiž na druhém konci sluchátka našel někdo, kdo má před sebou seznam států a jejich vízové povinnosti.

Při pohledu na frontu za námi to vypadalo nereálně, ale nakonec se všichni nasoukáme do letadla a odlétáme načas. Sedadlová loterie nám nalosovala místa poměrně daleko od sebe, připlácet se nám nechtělo, zkusili jsme risknout to, že se najdou nějaká volná místa, kam si přesedneme, a na celý systém tak vyzrajeme. Chyba lávky, letadlo je plné, žádné sedadlo nezůstalo volné. Společnost AirAsia, která již několik let prohlašuje, že zahájí linku Praha – Bangkok, je sice nejlepší nízkonákladová aerolinka světa, to jí ale nebránilo v tom, aby do každé řady nacpala o jedno sedadlo navíc (normálně sedadla 2-4-2, zde 3-3-3). Sedadla jsou tak celkem úzká a hrozí, že pokud budete sedět s někým prostorově výraznějším, tak bude přetékat až do poloviny vašeho místa. Já i Marťa naštěstí sedíme vedle typicky asijsky skladného páru, navíc jsou schoulení do sebe navzájem, takže to nakonec takový problém nebyl. Na nohy AirAsiati nabízí prostoru dost, k tomu polohovatelnou opěrku hlavy, takže se spí celkem pohodlně. Vodu, natož jídlo, člověk nedostane, za vše si musíte zaplatit, naštěstí za rozumnou cenu, menu teplé jídlo, zákusek a voda vyjde na 20 malajských ringgitů (110 korun). Snažíme se urvat trochu spánku, naštěstí nikdo z čínských spolucestujících nechrchlá ani nekrká, tak to jde celkem jednoduše.

Po třech hodinách letadlového polospánku nás budí hlášení kapitána, že za pár minut přistáváme v Malajsii. Bohužel jsme se na letišti ocitli v době ranní špičky, na imigračním nás tak předběhla asi polovina Indie. Čekání se celkem táhne, což ale stejně ničemu nevadí, na hotel můžeme až za několik hodin. Letiště je celkem rozlehlé, chvíli se po něm ještě poflakujeme a u místního operátora U Mobile kupujeme sim kartu s neomezenými daty za 38,5 ringgitu (210 korun). Co bychom za to dali v Česku! Únava dělá svoje, už skoro usínáme ve stoje, je na čase dostat se do města a zkusit ochotu místních hoteliérů ubytovat nás dříve. Jak se dostat z KLIA (Kuala Lumpur International Airport) či KLIA2 (jeho low-cost brácha) do města? Jsou v zásadě tři způsoby. Nejlevnější a nejpomalejší je autobus, který vás za 12 ringgitů (66 korun) doveze na KL Sentral, což je hlavní vlakové i autobusové nádraží a zároveň zastávka metra. Nejrychlejší, ale o něco dražší, je vlak KLexpress, který vás za 55 ringgitů hodí na stejné místo jako autobus, ovšem v polovičním čase. Poslední možností je pak taxi či Grab, což je Uber jiho-východní Asie. Taxi je drahé, za cestu Grabem však zaplatíte jen něco okolo 90 ringgitů (495 korun), což se při více pasažérech vyplatí, navíc vás zaveze až ke dveřím hotelu. Platit jde předem kartou, ale i přímo u řidiče hotovostí. Pokud se potřebujete z jednoho terminálu letiště dostat na druhý, v tomto odkazu máte všechno dopodrobna vysvětleno. My nikam nespěcháme, takže ulevíme peněžence a volíme autobus.

WeChat Image_20190327152248
Můžeme letět!
WeChat Image_20190327152257
Je libo výlet do Sdyney?

Nejdřív nás trochu vyleká, že řidič vjíždí na levou stranu silnice, když si ale všímáme, že tak jedou všichni, trochu se uklidníme a něco přes hodinu trvající cesta už utíká v poklidu. Z KL Sentral přejíždíme nadzemkou za ringgit šedesát (ani ne 9 korun) o dvě stanice dál, na zastávku Masjid Jamek, u které se nachází jednak stejnojmenná mešita, ale zároveň i náš hotel. Malajsie je směs národností a kultur, my si nevědomky rezervujeme ubytování v indické ulici (neplést s indickou čtvrtí), kde zrovna probíhá hinduistický festival, a tak je vše nazdobené a na nás snad odevšad reproduktory chrlí na plný výkon indickou hudbu. V hotelu Ahyu pracuje milá indická recepční, náš pokoj ještě není úplně uklizený, hotovo ale prý bude dřív než řekneš Tiruvanantapuram, jméno jejího rodného města. V hotelu pak platí dvě zásadní pravidla, nekouřit a nenosit si na pokoj durian. Jestli se ocitnete v Asii a ucítíte vůni nebo spíš smrad durianu, pochopíte, proč by hoteliéři radši povolili ve svých pokojích kouření než toto ovoce. Milovníci durianu tu konec konců mají těžký život, s durianem nesmíte ani do metra, autobusů nebo výtahů, nezbývá vám tedy, než chodit pěšky nebo si intoxikovat vlastní auto. Když slíbíme, že si žádný durian na pokoj vážně nosit nebudeme, dostáváme kartu od pokoje. Na něm bohužel přicházíme na další pozůstatek po britských kolonizátorech. Jízdu nalevo bychom skousli, vlastně je nám úplně jedno, ale s britskou zásuvkou jsme nepočítali. No nic, jde se spát, ostatní se vyřeší večer.

1
Cestou na hotel poprvé vidíme budovu bývalé britské správy
2
Stejně jako Menara Tower a o trochu dál i Petronas Towers
3
Ve městě platí zákaz lásky
4
V naší indické uličce
WeChat Image_20190327152300
Hlavně žádné duriany

O pár hodin později nás budí kručící prázdný žaludek a my zjišťujeme, že už je tma. Hlad zaháníme v indické restauraci Anjappar, která má pobočky nejen po celém městě, ale i po celé Malajsii, touhu poznat aspoň trochu nové město zase ukájíme cestou k mešitě (Masjid Jamek), která je v noci osvícená.  Ve tmě však bohužel zůstává budova Sultána Abdula Samada (Bangunan Sultan Abdul Samad), která sloužila britské koloniální správě. Naproti ní se pak nachází náměstí Nezávislosti (Dataran Merdeka), kde byla v roce 1957 poprvé vyvěšena vlajka Malajsie. Její novější verze se zde na 95 metrů vysokém stožáru nachází pořád. Víc už toho však dnes nestihneme, žaludek nám dává jasně najevo, že čínská kuchyně se s tou indickou moc nemusí, a tak se svižným krokem vracíme na ubytování.

WeChat Image_20190327152302
Vypadá to jako bláto, ale chutnalo to o něco líp
5
Mešita v noci

Druhý den se nese ve znamení velkého příletu, na malajskou dovolenou se k nám totiž připojí Marti mamka a brácha. Přilétají ale až odpoledne, takže máme čas prohlédnout si to, o co jsme večer přišli. Procházíme koloniální střed města a v KL City Gallery se dozvídáme něco málo o historii. V jedné z místností galerie se nachází model města a každých pět minut probíhá světelná show. Popravdě, není moc o co stát, lépe uděláte, když v kavárně v přízemí ochutnáte jeden z mnoha zákusků z durianu nebo aspoň zákusek ve tvaru tohoto zvláštního ovoce. Po chvíli dalšího procházení zaplouváme poblíž ulice Pataling (Jalan Pataling) do barmské restaurace jménem Gantawin. Ještěže je v Malajsii úředním jazykem (mimo jiné) angličtina, menu v barmštině bychom luštili asi ještě teď. Barmánci jsou očividně podnikavý národ, a tak se můžete přímo v restauraci nechat i ostříhat a potetovat. Tři mouchy jednou ranou. Hodiny utíkají, je na čase vyrazit na letiště. Tentokrát na Terminál 1, tedy ten “pro boháče”. Při nástupu do autobusu se ještě od jedné slečny cestovatelky učíme trik jak ochránit peníze před zloději, peníze si totiž strkala do kalhotek. A my si za drahé peníze kupovali ledvinku! Zbytek cesty přemýšlím nad hygieničností toho, když si někdo strká peníze, které mělo v ruce několik set neznámých lidí, na místo, které bych nechtěl, aby mělo v ruce několik set neznámých lidí. Z úvah mě ruší až rýsující se budova letiště. Letadlo přistává skoro ve stejné chvíli, kdy my vystupujeme z autobusu. Chvíli trpělivě čekáme, pak už trochu netrpělivě, ale konečně dochází na radostné vítání.

6
Každý autobus má svého “verbíře”
7
Mešita zas a znova
8
Royal Selangor Club, kde se hraje kriket
WeChat Image_20190327152305
Fronta na Kualu
WeChat Image_20190327152307
Malé duriany

Vzhledem k tomu, že jsme čtyři a v Kuala Lumpur je více než dost hezkých apartmánů za příjemnou cenu, dali jsme hlavy dohromady a nakonec vybrali tento. Ani ne 500 metrů od KL Sentral, veliký tak, že se v něm téměř ztrácíme, a i hezky čistý. Jeden z taxikářů, jehož kamarádka studovala v Olomouc zubařinu (svět je vážně malý!), nám později doporučuje ještě toto ubytování s nekonečným bazénem a výhledem na panorama města, ale už bylo pozdě měnit, navíc jsme byli spokojení, takže ani nebylo proč. V Kuala Lumpur si přijdete na své, ať už hledáte ubytování za pár korun, opravdový luxus nebo zlatý střed, často ještě s bazénem na střeše. Stačí kouknout na booking a chvíli vybírat.

Když se vybalujeme a dostáváme se konečně ven, je už tma. Na žádné velké turistování to není, jdeme se alespoň podívat na jídelní uličku Jalan Alor. Ta nabízí vše, co je pro Malajsii typické. Durian, grilovaná kuřecí křidýlka, mořské plody, ale i vlivy čínské a indické kuchyně. Sedáme si k jednomu z milionu stolků, objednáváme si satay (grilované kousky masa na špejli), křidýlka, k pití kokos a pivo. Malajsie je muslimská země, což z ní dělá zemi ne zrovna zaslíbenou pivařům, i v supermarketu tu pivo stojí minimálně 15 ringgitů (80 korun), takže není složité uhodnout, že jsme za celý pobyt piv moc neměli. Stejně jako předchozí den, ani tento se toho už moc dalšího nestalo.

9
Pan prodavač durianu čeká na zákazníky
10
Jedna restaurace se tu přelívá do druhé
11
Špejle jako v Číně
12
Můžete si tu dát i chobotnici
13
Křidýlka se tu grilují na každém kroku
14
Pokud se nebudete grilařům líbit, dostanete špejle ze země
WeChat Image_20190327152309
Jídelní lístek mělo v ruce už pár tisíců lidí

Druhý den vstáváme tak, jak se na pořádný jetlag sluší a patří a teprve okolo oběda se vydáváme do města. Jako první se zastavujeme u indického chrámu Sri Mahamariamman, který je zajímavý hlavně svým vchodem sestávajícím z barevných soch zobrazujících různá hinduistická božstva. Právě odsud se během každého svátku zvaného Thaipusam vydává procesí s dary k jeskyním Batu (Batu Caves), které se nachází kousek za městem. Jen o pár metrů dále se nachází další chrám (Kuan Ti), tentokráte taoistický. Blíží se nový čínský rok, v chrámu se tedy řada lidí modlí, zapaluje vonné tyčinky a obětuje božstvu. Jestliže rádi nakupujete a umíte smlouvat, přijdete si na své hned u chrámu, na ulici Petaling (Jalan Petaling). Spousta stánků s ještě větší spoustou suvenýrů a (padělků) oblečení. Prodejci to rádi zkouší, cenu nadsadí, je jen na vás, na kolik jí zvládnete snížit. Občas je to adrenalinový sport, ale stojí to za to. Z jednoho trhu se přesouváme na druhý, na o ulici dál nacházející se hlavní trh (Central Market). Nákupy pokračují a bankovní účty chudnou. Najdete tu hezčí suvenýry než na ulici Petaling, ale zároveň také o něco dražší.

15
Chrám do chrámu
16
Sošky zblízka
17
Taoistický chrám jen o pár metrů vedle
18
Ke stropu se zavěšují svíčky s přáníčky
19
Jen doufám, že bůh má rád pomeranče
20
Modlí se mladí i staří
21
Místní architektura
22
Cestou na trh
23
Peněženky budou litovat
24
Je libo tradiční čínský úbor?
25
Nebo snad jeden z řady muslimských suvenýrů?

Venku se znova stmívá, tentokrát za to však může bouřka. Běžíme se ukrýt do mešity, a to ne ledajaké, přímo do té národní (Masjid Negara). Tedy neschovali jsme se úplně dovnitř, jako nemuslimům nám musel stačit stín pod střechou. Mešita tu stojí od roku 1965, kdy nahradila kostel, který zde byl původně. Vejde se do ní 15 tisíc věřících a je ve tvaru šestnácticípé hvězdy s modrou střechou. Turisté se mohou podívat dovnitř, na nás už ale bylo za jeden den těch náboženských míst až moc, tak jsme se radši uchýlili do stánku s občerstvením a hecovali se, kdo zkusí durianovou zmrzlinu. Nakonec si dali všichni a špatné to kupodivu nebylo. Začíná znova mírně pršet, nehrajeme si na hrdiny a bereme taxíka, což se nakonec ukazuje jako nejšťastnější volba dne. Indický taxikář se totiž rozhodl ze svého vozu udělat jezdící muzeum cetek, nesmyslů a dalších kýčovin. Po celém vnitřku auta má nalepené různé hračky, mince, papírové peníze, hodiny, zrcadýlka, berušky, mini disco koule a na předním skle u spolujezdce dokonce ptačí budku. Místo spolujezdce bohužel připadá na mě, z čelního skla zbývá průrva jako z tanku, takže se jen modlím, abychom nenabourali. Nerad bych, aby mi hlavu prorazila hračka Hello Kitty. Naštěstí jedeme jen kousek, u parkoviště ale stejně málem srazíme dvě turistky. Chlapík si z toho však nic nedělá, vypadá, že je zvyklý. Místo toho se na rozloučenou ještě chlubí článkem, který o něm vyšel v místních novinách. Potřetí za tři dny si prohlížíme náměstí Nezávislosti, u mešity nasedáme na metro a jedeme si domů odpočinout a připravit se na večer.

26
Nad Tatrou sa blýská
27
Mešita alespoň zvenku
WeChat Image_20190327152313
Obě žeru
WeChat Image_20190327153412
Jako v tanku kdyby si ho zařizoval kolotočář
WeChat Image_20190327153633
Hrdý majitel
WeChat Image_20190327154020
U Daniela Nekonečného v obýváku
28
Budova Sultána Abdula Samada

Smýváme ze sebe špínu ulic a fintíme se, aby nás nevyhodili. Chystáme se totiž na údajně nejhezčí výhled na Petronas Towers, nejznámější mrakodrap Kuala Lumpur, který je ze Skybaru v Traders Hotel. Pokud se člověk v hotelu neubytuje, není to žádný problém, místo u okna si lze zamluvit předem nebo přijít na blind. Většinou bývá volno, občas dají podmínku, že musíte utratit aspoň tolik a tolik, jinak si můžete sednout akorát tak doprostřed místnosti. To je také náš případ, dostáváme podmínku, naštěstí jsme čtyři, ještě k tomu hladoví, takže si objednáváme jídlo a pití a do minimální částky se brzy vejdeme. Hlavní chod tu stojí okolo 50-60 ringgitů (275-330 korun), což sice není nejlevnější večeře, kterou jsme kdy měli, zároveň to ale není žádná šílenost. Mrakodrap je krásně nasvícený, ve fontáně pod ním navíc probíhá malá světelná show, takže nikam nespěcháme, posedáváme a jen se kocháme výhledem. Čas však nemilosrdně utíká, sjíždíme z 33. patra zpět do reality, procházíme park a voláme Grab. Grabisty se ještě po cestě ptáme, jestli neví o nějaké dobré restauraci či restauracích s tradičním malajským jídlem. Indického jídla už jsme totiž měli víc než kdybychom se vydali do Indie, chtělo by to zkusit něco místního. Odpovídá, že samozřejmě, hned pár desítek metrů jižně od našeho ubytování je čtvrť plná místních restaurací a obchůdků. Paráda!

29
Konečně u Petronas
30
Výhled ze Skybaru stojí za to
WeChat Image_20190327154052
Nejnekvalitnější fotka roku, ale je na ní všechno důležité
WeChat Image_20190327154027
Nacpat do fotky všechny čtyři i mrakodrapem byl téměř nadlidský úkol

Čtvrtý den v Kuala Lumpur máme v plánu pouze sníst něco dobrého k obědu a pak se vydat prozkoumat jeskyně Batu. Nejprve jdeme tedy na místo, které nám doporučil grabista. Po pár desítkách, maximálně stovkách metrů se ocitáme…ano, kde jinde než…v malé Indii. Přemýšlíme, jestli tam vyrostla přes noc, nebo tam náš pán taxikář pár (desítek) let nebyl, ale stejně jako všechny ostatní dny se ocitáme na indickém poloostrově. Dokonce před námi stojí i ta stejná restaurace, Anjappar. Je to tedy jen další z poboček, ale i tak je to z deště pod okap. Usedáme a sledujeme, který z číšníků si nás vybere. Nakonec si nás vybírají dva, jeden s tikem, vždy škubne hlavou tak, že to vypadá jako znamení “Ne, to si nedávejte!”, druhý zase neschopný zapamatovat si objednávku, kterou si před půl vteřinou zapsal. Vždy jsme mu řekli, co chceme, ukázali v menu, dvakrát se zeptal, jestli si vážně dáme to, co si dáme, aby stejně nakonec za čtvrt hodiny přinesl něco úplně jiného. Tikař má tiky i u jiných stolů, je to dobré, nebylo to nic osobního. Jídlo si můžete sníst jako místní z banánového listu nebo jako cizinci z talíře. Na nás je trochu poznat, že nejsme místní, ani se tak neptají a rovnou nám na stůl hází talíře. Jídlo ale bylo dobré, i když ne všichni dostali zrovna to, co si objednali.

S plným břichem se přesouváme nadchodem na stanici KL Sentral, ze které jezdí zhruba každých 40 minut příměstský vlak až k Batu Caves. Jízdenka stojí 3 ringity (16 korun) + stejnou částku jako zálohu za kartu, tu pak ale můžete vrátit a peníze dostanete zpět. Vlak před tou naší obrazil již pár zastávek, a tak všechna dobrá i nedobrá místa jsou zabraná, postojíme si, což ale na zhruba půl hodiny není nic, co by člověk nezvládl. Právě probíhá jeden z hinduistických svátků, hned po vystoupení z vlaku tak začínáme potkávat věřící s “kasičkou” plnou mincí, které později obětují božstvům v jednom z chrámů. Ocitáme se opět v malé Indii, tentokrát pocitově, ne názvem čtvrti. Spousta vůní, ale zároveň i spousta smradů, desítky stánků, každý ze stánkařů má navíc jiného oblíbeného interpreta, který hraje z reproduktorů tak nahlas, aby přehlušil toho od sousedů, ideálně všechny dohromady, okolo všude poházené odpadky a jako bonus opice, které nepozorným turistům kradou svačiny. Ty jsou však spíš milým zpestřením. Batu Caves jsou soustavou několika jeskyní, které dřív obýval kmen Temuanů, a na konci 19. století se začaly stávat jedním z významných hinduistických modlitebních míst. U vchodu stojí nepřehlédnutelná, téměř 43 metrů vysoká, socha jednoho z božstev, Murugana. K hlavní jeskyni vede od sochy přesně 272 schodů, každý natřený do jiné barvy. V jeskyni se pak nachází chrám, do kterého se věřící vydávají pomodlit a obětovat božstvům. Poté, co tak učiní, si na zem hodí kus lepenkové krabice a začnou meditovat. My ale věřící nejsme, krabici jsme si taky zapomněli, takže nezbývá než se rozloučit a jet domů. Volíme Grab, který nás za 19 ringgitů (100 korun) veze až ke dveřím ubytování. Další možností by pak byl autobus BC2, který jede z/na Pasar Seni poblíž Národní mešity. Tentokrát se raději nikoho na dobrou místní restauraci neptáme a večeři si sháníme v supermarketu.

31
Pokud jste exhibicionisti, můžete se tu před davem lidí nechat potetovat
32
Očividně se tu řídí pravidlem “Radši víc, než míň.”
33
Od každého tu mají něco a na své si přijdou dokonce i neonacisti
34
Chrám hraje všemi barvami
35
Mít máslo na hlavě tu dostává jiný rozměr
36
Batu Caves v celé své kráse
37
Od srpna 2018 má každý schod svou barvu
38
Hinduisté si na sošky a barvy potrpí
39
Své žabky už tu po návštěvě chrámu rozhodně nenajdete
40
Opičák sleduje své poddané
41
Jeden z turistů už je o svačinu lehčí
42
Už skoro na vrcholu
43
Věřící s pokladničkami
44
Chrám uvnitř jeskyně
45
Další z milionu sošek
46
Obětinky vedle odpadků
WeChat Image_20190327154035
Po výšlapu
WeChat Image_20190327154038
Odpočinek v jeskyni
WeChat Image_20190327154033
Opice není nadšená
47
Tuny cukrové třtiny

Pátý a zároveň i náš poslední den v Kuala Lumpur začínáme obědem v dlouho předem vyhlédnuté restauraci. Žádná indická, barmská, ale konečně pravá malajská kuchyně. Café Old Market Square se nám za dobu našeho pobytu úspěšně vyhýbalo, v sobotu a neděli mají zavřeno, ostatní dny jen do pěti a jindy jsme byli zase moc daleko. Poslední den máme ale štěstí, a tak si dáváme Nasi lemak, nejmalajštější z malajských jídel, a k tomu ledovou kávu. Nasi lemak se skládá z rýže vařené s kokosovým mlékem, chilli omáčky sambal, sušených ančoviček, buráků, vajíčka natvrdo a kousku kuřete. No nemá to chybu!

WeChat Image_20190327153125
Čím jednodušeji to vypadá, tím líp to chutná
WeChat Image_20190327153130
Vývařovna

S plnými pupky se vydáváme prozkoumat budovu, kterou jsme doteď viděli jen z venku, tedy Petronas Towers. V pondělí mají zavřeno, všechny ostatní dny si však můžete na internetu předem vybrat z časů, které vám vyhovují. To platí pouze více než 24 hodin před plánovanou návštěvou, pak budete muset ke kasám přímo na místě. Tím se vám však naskytne více možností a časů, kdy mrakodrap navštívit, prohlídky totiž začínají každou čtvrt hodinu, na internetu si však můžete zarezervovat jen ty, které začínají v celou, či čtvrt hodiny poté. Nestane se tak, že by si všechny lístky zarezervovali lidé na internetu a na vás se pak nedostalo. Jeden lístek stojí 80 ringgitů (440 korun), pro studenta 64 (350 korun). Nejdříve nás výtah vyváží k mostu, který v 41. patře spojuje obě budovy. O pár minut a pár desítek fotek později se přesouváme do 88. patra, které je zároveň nejvyšším patrem přístupným veřejnosti. Z budovy, která byla mezi lety 1998 až 2004 nejvyšší na světě, se naskýtají skvělé výhledy a bez problému přehlédnete celé město. Díváme se na mravenečky pod námi a o jednu rychlou jízdu výtahem později už se opět stáváme jedněmi z nich.

Na chvíli ještě posedáváme v parku KLCC (Taman KLCC), který se rozprostírá u mrakodrapů a obdivujeme tu výšku. Pak už si jen jdeme dát něco malého k jídlu do přilehlého obchoďáku, který je plný malajských restaurací, a vracíme se na ubytování sbalit a dobře se vyspat na cestu do Malakky. O té ale zase až v příštím článku.

48
Za pár minut už budeme tam nahoře
49
Výhled z mostu
50
Kam až oko dohlédne
51
Celé město jako na dlani
52
Chvilka oddychu
WeChat Image_20190327154041
Vyšplhali jsme (výtahem) až nahoru!
53
Druhá věž a Menara Tower
54
Pohled z parku KLCC
55
A na závěr selfie u vodotrysku