Probouzíme se do posledního rána v Kuala Lumpur, snídáme, vracíme klíče od apartmánu a pomalu utíkáme na nádraží KL Sentral, kde nasedáme na vlak KLIA transit a za 6 ringgitů (33 korun) se necháváme dovézt na autobusové nádraží BTS (Bandar Tesik Selatan), ze kterého vyráží většina autobusů do ostatních malajských měst a Singapuru. Nás odsud čeká cesta do Malakky, bývalého koloniálního města, které bylo pod správou hned tří evropských mocností, Portugalska, Holandska a nakonec Velké Británie. Autobusy mezi Malakkou a Kuala Lumpur jezdí každých 15 až 30 minut, lístků je vždy dost, není tedy třeba nic řešit předem, jízdenku stačí koupit až na místě. Stejně tak to děláme i my, u kasy platíme deset a půl ringgitu (ani ne 60 korun) a jdeme si sednout do čekárny. Původně jsme čekali, že autobusové nádraží někde na okraji hlavního města bude divočina, ale je tomu právě naopak. Všechno čisté, nové, hezky značené, prostě se tu člověk nemusí bát, že ho v temném rohu někdo pobodá a okrade jako například na Černém mostě.

Po chvíli přijíždí náš autobus, čistý stejně jako celé nádraží a my začínáme svou dvouhodinovou cestu na jih. Z ní vnímáme ale jen úplný začátek, kdy si prokličkováváme cestu z města, brzy poté usínáme a budíme se až v Malacce. Z ruchu velkoměsta se najednou ocitáme na “venkově”. Město má sice téměř 500 tisíc obyvatel, oproti Kuale a zejména Číně tu ale vládne klid a mír. Díky bohu za Grab, díky kterému se dostáváme na několik kilometrů vzdálené ubytování za pouhých 8 ringgitů (44 korun). Jezdí zde sice i MHD, ale nemístní člověk se v ní nemá šanci vyznat, Google mapy se v ní také moc neorientují, a tak jí radši vůbec neukazují. Naši jednu malacckou noc jsme se rozhodli strávit v hotelu Imperial heritage, který je poblíž všeho zajímavého, jsou v něm skvělé snídaně a jediným nedostatkem pak je, že postele jsou designované pro Asiaty, lidem nelidských velikostí jako jsem já tak při spaní trochu čouhají nohy. Ve městě se nachází ale i spousta hotelů s delšími postelemi, stačí kouknout na booking.

Po obědě v restauraci naproti (vznešenější název pro bistro v obchoďáku) vyrážíme poznat město. Jako první se zastavujeme u A Famosy, což je bývalá portugalská pevnost a zároveň jedna z nejstarších dochovaných budov, které v Jihovýchodní Asii po Evropanech zbyly. Hned na kopci nad pevností se nachází kostel svatého Pavla, který byl postaven již v roce 1521 a je tak nejstarším kostelem v Malajsii i celé JV Asii. Pravda, z kostela zbyly už jen obvodové zdi, ale je odsud výhled na celé město, navíc se zde neplatí vstupné, takže není co řešit, jdeme se kouknout a trochu zchladit do stínu. Když už z nás neteče pot po kýblech, ale jen po malých potůčkách, je čas popojít o kousek dál. Scházíme z kopce a dostáváme se k bývalé radnici (Bangunan Stadthuys) a kostelu Krista (Christ Church). Obojí je postaveno v holandském koloniálním stylu a natřeno do červené cihlové barvy. V kostele si děláme další ochlazovací pauzu, prohlížíme náhrobní kameny starých kolonizátorů a po zchladnutí na normální provozní teplotu pokračujeme dále. Procházíme se podél řeky, děláme další zastávku, tentokrát picí, a potkáváme další kostel, tentokrát svatého Františka Xavera (Church of St. Francis Xavier). Přes most Chan Koon Cheng, ze kterého je hezký výhled na řeku, pokračujeme dál do města, kde se naplno projevuje fakt, že Malajsie je mix kultur a náboženství. V jedné ulici, jen pár metrů od sebe tu stojí mešita, hinduistický i taoistický chrám. Nikdo to nijak neřeší a vypadá to, že se ještě nepozabíjeli.

Procházíme kolem mauzolea místního hrdiny, který dal mimo jiné vzniknout jedné z oblíbených slovenských nadávek, jmenoval se totiž Hang Jebat. Je zde po něm pojmenována celá řada míst a pokud jste vášnivý slovakista nebo vás hlouběji zajímá malajská historie, vyplatí se do mauzolea zavítat. Naší poslední zastávkou na této straně řeky je pak “Street art wall”, krátká ulička s pár malůvkami na zdech. Výhodou Malakky je mimo jiné i to, že je kapesní, všechna zajímavá místa jsou tu jen pár minut chůze od sebe, jedinou vzdálenější atrakcí je mešita Malacké úžiny (Melaka Straits Mosque nebo Masjid Selat Melaka), ke které se vydáváme zanedlouho. Ještě předtím se však vracíme ke staré radnici a jdeme se podívat na námořní muzeum, které ukazuje slavné koloniální časy tohoto města. O těch se toho ale moc nedozvíme, neboť muzeum je zavřené a tak musíme vzít zavděk aspoň replikou portugalské lodi Flor de la Mar, jejíž originál se mimo jiné podílel na dobytí Malakky a potopil se, když s ukořistěnými poklady mířil zpět do Evropy.

Ještě než si voláme Grab, potkáváme zajímavou postarší trvale opálenou Američanku. Cestuje po Asii bez mobilu, se jmény hotelů v notýsku a bez místní měny. S místním taxikářem se zrovna snaží směnit dolary za ringgity, ale nerozumí mu, což je trochu s podivem, když mluví oba anglicky (i když taxikář se silným indickým přízvukem). Američanka to nakonec vzdává, navigujeme jí směrem, kam si myslíme, že má jít (což nemusel být nutně správně a ona tak možná dodnes spí někde v Malajsii pod mostem) a necháváme se odvézt k mešitě. Nevěříme ale v islámského, ani žádného jiného boha, a tak obdivujeme budovu jen z venku, opodál je z navezených kamenů postavená hráz, kde rybáři rybaří a my sledujeme velké nákladní lodě a tipujeme, která kam jede. Teplo ale dělá svoje, jsme celkem unavení, takže volíme taktický ústup zpět do hotelu. Dál se bude pokračovat až večer.

Dál už ale stejně není moc kam, všechno to málo, co tu je, už jsme viděli přes den, jdeme se tak podívat akorát na nasvícené kostely a do středu města, abychom zjistili, že Jonker Street, která má být centrem života se spoustou restaurací a barů, je stejně opuštěná jako přes den a několik rikšařů, kteří zde čekají na kšeft, pravděpodobně domů nepřinese zrovna tučný výdělek. Později nám taxikář říká, že abychom viděli ulici vážně tepat životem, musíme přijet během víkendu nebo prázdnin nebo nejlépe během obojího. Tak dlouho tu ale nebudeme, čeká nás jen jedna noc s nohama vyčuhujícíma z postele, snídaně a přesun zpět na autobusové nádraží, ze kterého se vydáme zase o kousek dále, tentokrát přes hranice do Singapuru.

1
Pohled na maloměsto z hotelu
2
Výtah pro teroristy
3
Nejužitečnější turniket na světě
5
Z A Famosy, zbyla už jen poslední část
7
Abyste viděli, že nelžu
6
Na kopci nad městem stojí kostel svatého Pavla
8
Stejně jako z A Famosy, ani z něj toho moc nezbylo
9
Náhrobní kameny z dob dávno minulých
11
Ještě poslední pohled na kostel a jde se zase dolů
12
Rikšař má očividně rád Pokemony
15a
Typické mísntí panorama, kostel, radnice a rikšaři
15
Bývalá radnice
13
A kostel Krista hned o pár metrů vedle
14
Kdo nemá přezdobenou rikšu, nemá šanci na úspěch
16
Malacká promenáda
17
Kostel svatého Xavera
18
S takovým příjmením by v Česku a na Slovensku rozhodně uspěl
19
Nápisy na domech a sloupech naznačují, že se blížíme k čínské čtvrti
20
Napsat to sice správně neumí, ale ve svém názoru na “ancisty” má jasno
21
Taoistický chrám
22
Hned vedle hinduistický, tentokrát není ani přezdobený
23
A aby to bylo kompletní, mešita
24
Čínská čtvrť nás vítá lampiony
25
První umění na zdi
26
Kluk prohání obruč a nad ní se v kapradí třese jelínek
27
Vodní buvol jako živý
28
Na rohu tu skotačí orangutani
29
Skoro na konec potkáváme muslimskou slečnu
30
Chameleon unášen zeměkoulí
31
Klid a mír na Jonker Street
34
Replika lodi, která odvezla z Malakky všechno bohatství
35
Mešita na moři
36
Při přílivu mešita “plave” na vodě
WeChat Image_20190406162257
Kdo by stál o hezkou fotku
WeChat Image_20190406162221
Nakonec máme ale i jednu lidskou
4
“Jsi můj humřík”, místní mají zkrátka jiná láskyplná označení než my