Doprava z centra na singapurské letiště je vlastně jednoduchá, jedinou přijatelnou variantou je taxi. Ne že by tu nebylo MHD, ale je drahé a člověk musí přestupovat, což s kufry není úplně nejpohodlnější. A tak přes Grab přivoláváme taxi, které nás za 17,5 singapurských dolarů (280 korun) veze na nejlepší letiště světě. Bohužel na ten nejhorší terminál. Míříme sice na čtyřku, což je terminál z většiny určený low-cost přepravcům, není tu bazén ani vodopád jako na terminálu 1, ale i tak je poznat, že letiště nevyhrálo všechna ta ocenění jen tak pro nic za nic. Všechno voňavé a čisté, letenky si vytisknete v automatu, zavazadlo sami dáte na pás, nalepíte “baggage tag” a už se o nic nemusíte starat, s kufrem se (snad) znovu shledáte až v cílové destinaci. Po terminálu jsou rozmístěné sochy a umělecké instalace a jako závan nové doby se na celém letišti nesmí používat brčka.

Od gatů je výhled na vzlétající a přistávající letadla, po chvíli konečně přilétá i to naše, což znamená jen jediné. Vyhnat pasažéry, rychle natankovat, nahnat nové pasažéry a může se letět dál. Tentokrát se vydáváme na Borneo, konkrétně do Kita Kinabalu, města pláží a skvělých mořských plodů. Tam se naše cesty o pár dní později rozdělí a my s Marťou už budeme jen ve dvou pokračovat dál do městečka Sandakan, kde na nás čekají orangutani a malajští medvědi, o těch ale až příště. Malé airbusy společnosti AirAsia jsou celkem sardinkárny, celou dobu přemýšlím, kam si strčit nohy a tvaruji se do roztodivných poloh, místa totiž zrovna moc není. Aspoň, že přibližně půl metru vysoká Marťa tohle nemusí řešit. Letíme s klasickou nízkonákladovkou, a tak se cokoliv nad rámec dopravení z bodu A do bodu B musí platit. Kromě dvou kufrů tak přiobjednáváme ještě jídlo, konkrétně pečené kuře se smetanovou pesto omáčkou (Roast chicken with pesto cream sauce), k čemuž dostáváme ještě bramborový salát, muffin a vodu. Jídlo stálo jen zhruba 20 ringgitů (110 korun) a bylo asi to nejlepší, co jsme kdy v letadle jedli. Po dvou hodinách nad mořem konečně vidíme pevninu a za pár minut už přistáváme v Kota Kinabalu, které nás vítá deštěm a velkou frontou na imigračním. Co se dá dělat, Číňany, kteří přiletěli chvíli před námi, se nám předehnat nepodařilo, a tak stojíme hodinu ve frontě a čekáme, až každému před námi zkontrolují vízum, letenky, hotely a vše ostatní, co potřebují pro vstup do Malajsie. My naproti tomu jen podáváme pas, o pár vteřin později dostáváme razítko a můžeme zpátky do Malajsie. Jaká je to výhoda mít český pas!

Další výhodou je pak to, že letiště se v Kota Kinabalu nachází jen pár kilometrů od centra, a tak mohou spořivé duše vyrazit i pěšky. Autobus do města stojí 5 ringgitů (28 korun), Grab taxi pak 10-12 ringgitů (55-66 korun), což dělá z Kota Kinabalu jedno z mála měst, kde se vám vyplatí vzít si z/na letiště taxi už ve dvou lidech. My jsme rovnou čtyři, a tak není o čem přemýšlet. Jedeme busem. Dělám si srandu, vezeme se pohodlně taxíkem a mezitím debatujeme s řidičem o počasí, tedy spíš o nečasu, který tu zrovna vládne. Předpověď slibuje bouřky a déšť i na zbytek našeho pobytu, vyjasnit se má samozřejmě až v neděli, tedy v den kdy odlétáme pryč. Trochu nás uklidňuje taxikář, když tvrdí, že tady stejně nemá smysl sledovat předpověď, počasí se totiž mění rychle a nepředvídatelně, takže nejde dopředu odhadnout. Konverzace příjemně ubíhá, a tak ani nestíháme vysvětlit, kde že to Česko je, a už vystupujeme u našeho ubytování na následujících pár dnů. Před vchodem nás čeká majitel apartmánu a vede nás dovnitř. Dostáváme slevu (“Když to na bookingu stornujete, tak vám to dám levněji, protože nebudu muset platit poplatky.”) a s ní i příjemný apartmán s výhledem na ghetto. Polorozpadlé domky na kůlech uprostřed bažiny. Aspoň už víme, jak bydlí kotakinabalistická chudina. Pokud se vám výhled na slum nezamlouvá, nebo prostě jen necestujete ve stádu a chtěli byste něco menšího, koukněte i na další nabídky na bookingu, je z čeho vybírat.

Pomalu se blíží večer a s ním i čas vyrazit ulovit něco k jídlu. V tomto případě téměř doslova, vybíráme totiž restauraci se zvláštním, ale všeříkajícím názvem “Welcome Seafood Restaurant”, kde mají servírovat jedny z nejlepších mořských plodů ve městě a jejichž webovka welcomeseafoodrestaurant.com může směle kandidovat na nejdelší název webu, minimálně v Malajsii. Objednávání mořských plodů v restauraci plné místních a Číňanů je na poprvé celkem zážitek. Je jen jeden hlavní číšník, na kterého křičí jeden člověk přes druhého, když už se konečně dostanete nebo spíš dokřiknete na řadu, musíte přesně vědět co chcete, jinak číšník automaticky přejde na dalšího křičícího. Až poté, co si objednáváme nám dochází, že číšník vlastně mluvil anglicky, jen měl takový přízvuk, že nebylo poznat, jakým jazykem to vlastně mluví. Poroučíme si kraba, rybu a mušle a jsme zvědaví, co z toho vyleze. Nakonec z toho vážně vylezl krab, ryba a mušle, všechno bylo vynikající, takže jsme spokojení a s plnými pupky se odebíráme zpět na ubytování.

Druhý den nikam nespěcháme a budíme se až kolem poledne. Taxikář nelhal, předpověď počasí naštěstí ano, je hezky slunečno, a tak rovnou vyrážíme k nejznámější pláži města, jíž je Tanjung Aru (Pantai Tanjung Aru). Ta je několik kilometrů dlouhá a k našemu překvapení téměř prázdná, jen pár Číňanů se opodál plácá na mělčině. Natěšení jdeme do moře, když v tom se kolem nás najednou začíná objevovat čím dál tím víc plastových sáčků, a když jeden z nich Marťu žahá a klube se z něj medúza, je nám najednou jasné, proč se nikdo z místních nekoupe. Tak aspoň posedáváme na mělčině a užíváme si, že jsme konečně u moře. Později se nám na pláži plní sen, když si sami rozbíjíme kokos (myšleno plod, ne hlavu) a když už ani ráchání a kokosy nestačí, jdeme se projít až k místnímu letišti, kde se dá z hráze sledovat přistávající a vzlétající letadla. Večerní déšť nás zahání do restaurace Lucy’s, kde pohodlně od stolu sledujeme západ slunce, na který se na pláži schází snad celé město.

WeChat Image_20190421162359
Sami si vytisknete letenku, sami si odbavíte zavazadlo, brzy si člověk i sám odpilotuje letadlo
WeChat Image_20190421162412
Část letiště je ve stylu jedné ze singapurských čtvrtí
WeChat Image_20190421162416
AirAsia jasně dominuje
1
Tímhle za chvíli poletíme
WeChat Image_20190421162425
Ještě selfie před cestou a může se letět
WeChat Image_20190421162430
Kuře, kaše, muffin, bramborový salát a voda, co víc za stovku chtít
2
Náš výhled z apartmánu byl trochu mrzutý
3
Bylo nás pět
4
Velké prádlo ve slumu
5
Dvířka do ráje (kdyby tam nebylo tolik medúz)
6
Nikde nikdo
7
A to ani tady
WeChat Image_20190421164639
Tak tahle malá igelitka žahla Marťu
WeChat Image_20190421164645
Restauraci Lucy’s jsme si oblíbili hlavně kvůli výhledu
WeChat Image_20190421162449
Během západu slunce se pláž začíná zalidňovat
WeChat Image_20190421162452
V Malajsii zapadá slunce, v Česku se jde na oběd a v Americe teprve vstávají
WeChat Image_20190421162454
Mraky jako namalované

Večer zjišťujeme, že jsme tak spálení a červení, až se bojíme, aby si nás ve Welcome seafood nespletli s rakem, který jim utekl. Pro příště aspoň víme, že české tělíčko není dělané na opalování se v lednu. Za zvuků svolávání muezína do mešity a letadel létajících nízko nad městem usínáme a doufáme, že zítra nás nebude všechno pálit a bude líp. Není. Spálení unavuje, takže celý den jen poleháváme, jedinou výjimku tvoří jídlo. Na obědě vedle nás v restauraci čůrá dítě, můžete tipovat národnost. Abych parafrázoval jedno přísloví: “Když nemůže Mohamed do Číny, musí Čína k němu.” Večer už si zkušeně (tedy jen z našeho pohledu) objednáváme ve Welcome Seafood langustu, číšník nám jí s radostí loví, strká do rukou a fotí, abychom měli nějakou památku. Po jídle se nám dělá trochu líp, a tak vyrážíme na místní noční trh. Ten je přímo na nábřeží, takže pár metrů od nás kotví rybářské lodě, vzdýmají se oblaka kouře z grilovaných křidýlek, někde v dáli smrdí durian a mezi jednotlivými stánky pobíhají myšky.

Ráno výjimečně vstáváme brzy, lijeme na sebe litry opalovacího krému a přesouváme se do přístavu, konkrétně na molo Jesselton (Jesselton Pier), kde už nás odchytávají zaměstnanci jednotlivých lodních společností a lákají, ať jedeme na ostrovy právě s nimi. Nakonec vybíráme jednu z mnoha společností, kupujeme lístky na menší ostrov Mamutik a větší Manukan a jdeme se převléknout do záchranných vest. Celý Národní park Tunku Abdul Rahman (Taman Negara Tunku Abdul Rahman) se skládá z pěti ostrovů zhruba osm kilometrů od pobřeží Kota Kinabalu. Kromě Mamutiku a Manukanu jsou to ještě ostrovy Gaya, Sulug a Sapi. Pokud si chcete užít pláže téměř jen sami pro sebe, rozhodně se na jednom z ostrovů ubytujte přes noc. Poslední turistická loď totiž odjíždí ve čtyři odpoledne, poté na ostrovech zavládne klid a mír, a vy se budete moci cítit jako Robinsoni (tedy nebýt těch moderních chatek a ostatních spoluobyvatel). Ubytování není mnoho, tak vybírejte rychle, než vám ho někdo sebere před nosem. Vybírat můžete zde. Cena jízdenky záleží na tom, kolik ostrovů plánujete navštívit. Za jeden ostrov zaplatíte 23 ringgitů (127 korun), za dva 33 ringgitů (182 korun), za tři 43 (237 korun) a tak dále. K tomu si ještě připočtěte 7 ringgitů (39 korun) jako daň a dalších dvacet (110 korun) při příjezdu na první ostrov jako konzervační poplatek parku.

Dost ale o poplatcích, nasedáme na loď a vyrážíme vstříc našemu prvnímu ostrovu, jímž je Mamutik. Nejmenší z ostrovů má dvě velké písečné pláže, my vybíráme jednu z nich a pokládáme ručníky co možná nejdál od davů hledajících nejlepší možné místo pro selfie. Naše původní představa, jak si budeme užívat liduprázdné pláže vzala brzy za své, v některých částech moře plaveme spíš v Číňanech než ve vodě, ale nakonec se nám daří najít jedno místečko, kde nikdo okolo nás není. Když tedy počítáme okruh pěti milimetrů. I přes návaly turistů tu však aspoň trocha přírody zůstala. Kousek od břehu na nás kouká velká perlorodka, která jako by vypadla z televizního dokumentu. Dokonce i dýchá, tedy se zavírá a otvírá. Další překvapení na nás čeká na břehu. Naši deku obestoupil zástup Asiatů a z tašky koukal ocásek. To je zvláštní, žádný jsme tam ráno nedávali. Najednou vykoukla i hlavička a my viděli, že se nám v tašce uvelebil malý varan. Ten byl stejně vylekaný jako my a než jsme stačili vymyslet, jestli si ho vezmeme domů jako suvenýr, vzal nohy na ramena a zmizel do keřů.

Po hodině a půl pro nás již přijíždí loď a veze nás o kousek dál, tedy na ostrov Manukan. Ten je podstatně větší a kromě ubytování se na něm nachází i několik restaurací. Tam vedou právě i naše první kroky, kupodivu berou i karty, takže se podle hesla “když ty peníze nevidíš, tak tě to utrácení nebolí” rozšoupáváme a přejedení se jdeme natáhnout na pláž. Ve stínu palmy se odpočívá víc než příjemně, škoda jen, že nás ze snů o tom, jaké by to bylo vlastnit ostrov, budí budík, který nám připomíná, že za pár minut přijede loď a odveze nás do města. Sedáme si dozadu, kapitán za to bere, a tak Stáňa, který sedí nejvíc na kraji, během pár minut polyká asi polovinu Jihočínského moře. Naštěstí jeho utrpení netrvá dlouho a my zastavujeme. Bohužel však ne v přístavu, ale uprostřed moře, došel nám totiž benzín. To nám sice náš řidič neřekl, ale jazykovou bariéru prolomil jednoduše a jasně tak, že začal kopat do prázdného kanystru. Kolem projíždí druhá loď, na palubu přetahuje “naše” Číňany a vesele odjíždí. Aspoň je vidět, kdo je v téhle části světa pánem. Další loď nás už ale nenechá v nesnázích, našemu vzteklému kapitánovi hází kanystr se zbytky benzínu, který nám stačí na cestu zpět do přístavu. Na ubytování nás pak veze grabista, jemuž naštěstí benzín nedošel, a vypráví nám, kam se podívat poblíž Kota Kinabalu. Rozhodně stojí za to si vyšlápnout na horu Kinabalu (Mount Kinabalu), zajet na pláže Mantanani a Mengalum, či si prohlédnout krokodýlí farmu. Tyhle rady pro nás přichází trochu pozdě, když už další den odjíždíme, ale kdo ví, třeba příště.

Náš poslední den na Kota Kinabalu je zároveň posledním dnem naší společné malajské dovolené. Marti mamka a brácha odlétají pozdě odpoledne do Kualy, nás čeká ještě jedno přenocování a pak cesta dál, do městečka Sandakan. Jak už to u takových odletů bývá, nic většího nestíháme, zároveň ale zbývá ještě dost času, takže se celý den dost vleče. Konečně voláme Grab, čekání nám zkracuje celkem jednoznačný souboj švába s vrabcem a po pár minutách se objevuje naše taxi. Usměvavý senior jménem Junior nám vypráví o Malajsii a nabízí svoje služby. My už je asi nevyužijeme, ale dávám do placu, kdybyste náhodou plánovali cestu po okolí Kota Kinabalu a potřebovali řidiče nebo sháněli několik tun palmového oleje, jehož je Junior certifikovaným prodejcem. Můžete se mu ozvat na mobil +6012-8339133 nebo mu napište itinerář a poptejte se na cenu přes mail ahchongt@gmail.com, bude mít radost. Společnost AirAsia, kterou se vydává zpět domů první půlka naší výpravy, má jednu velkou výhodu. Na většině letišť v Malajsii, Thajsku, Indonésii a na tom jediném, které je v Singapuru, má takzvaný self-checkin, což znamená, že na rozdíl od evropských Ryanairů, Wizzairů a dalších, nemusíte tisknout boarding pass, tedy palubní vstupenku, doma nebo složitě na dovolené, ale stačí na kiosku na letišti zadat číslo pasu a vše vám jednoduše vytiskne stroj. Palubní vstupenky vytištěny, kufry odbaveny, zbývá už jen nejtěžší část, loučení. S vidinou toho, že se za pár měsíců zase uvidíme ani moc slz neukáplo, mamka s bráchou mizí v útrobách letiště a my nasedáme do taxíku, jenž nás veze zpět do města, tentokráte do Monaco Boutique Hotelu. Ten sice nebyl ani boutique, ani jsme se v něm necítili jako v Monaku, ale na jednu noc byl úplně akorát. Hlad zabíjíme v indické restauraci naproti, kde dostáváme kuřecí stehýnko s omáčkou a plackou stejnou, jakou dělají každodenně naši pakistánští spolužáci v Xianu. Cítíme se jako doma. To už je ale pro dnešek všechno, je čas si jít odpočinout na přesun do Sandakanu, který nás čeká následující den.

WeChat Image_20190421162435
Mušle, langusty, raci, ryby, zkrátka na co si jen vzpomenete
WeChat Image_20190421162503
Na téhle mám nejen langustu, ale i pupek
WeChat Image_20190421162507
Langusta o pár minut později
8
Mango, mango, mango
9
Přes noc se pracuje, přes den odpočívá
10
Ryby vám tu klidně na počkání připraví
11
Chvíli myslíme, že jsme se ocitli v pekle, ale to se jen grilují kuřecí křidýlka
12
Aspoň zdálky poznáte, kde na trhu najdete grilované kuřecí
WeChat Image_20190421162457
Těžce exotické ovoce
WeChat Image_20190421162510
Kdo by si z dovolené nechtěl přivézt žábu na provázku?
13
Jdeme se nalodit
WeChat Image_20190421162515
Neprůstřelné vesty
WeChat Image_20190421162518
To jsme ještě měli benzín a bylo nám do smíchu
14
Jako z katalogu cestovek
15
Palmy, pláž, průzračná voda a fotící se Číňani
16
Na pláži bylo celkem plno
17
Další část ostrova od nás dělily kameny
18
A když se nudíte, můžete přímo z ostrova sledovat letadla
19
Na ostrově se to jen hemží varany
20
Zpět na molo a pokračujeme dál
21
Stisknutím zavoláte Jana Rosáka (asi)
22
Průzračná voda
23
Na Manukanu jsme měli pláž skoro sami pro sebe
24
I tady se válčilo
25
Kokosová předpověď počasí je účinnější než ta televizní
26
Ve stínu palem by se dalo ležet pořád
27
Nedá se nic dělat, musíme zpět do města
28
Tak aspoň poslední pohled na moře a pláž
29
A už jen zamávat z lodi