Probouzíme se, voláme Grab a čeká nás cesta do naší poslední malajské zastávky, městečka Sandakan na východním pobřeží Bornea. Na výběr byly v podstatě dvě možnosti dopravy, zhruba šestihodinová cesta autobusem nebo ani ne půlhodinový přískok letadlem. Jen pro srovnání či zájemce o stejnou cestu, autobus stál 43 ringgitů (236 korun), let pak 90 ringgitů (495 korun). Volíme dražší a míň ekologickou variantu, ale pro leteckého nadšence jako já je to povinnost a Marťa to nějak snese. Lety do ostatních měst v provincii Sabah, do které spadá Kota Kinabalu i Sandakan mají provizorní bezpečnostní kontrolu daleko od ostatních, někde pod eskalátory. Panuje tu pohoda, paní sekuriťačka nám nechává láhev s vodou, vždyť je skoro plná, tak proč bychom ji přeci vyhazovali.

Na samotném letu snad ani není co popisovat, stoupáme do pěti kilometrů, po pravé straně se na nás směje Mount Kinabalu a po pár minutách už začínáme klesat na sandakanské letiště. To je vážně malinké, z letadla jsme u Grab taxíku během dvou minut i s odskočením si na záchod a sebráním batohů z pásu. Centrum města je poměrně daleko, a tak si náš taxikář krátí cestu koukáním na seriál, videohovorem s manželkou a občas dokonce i sledováním cesty. Tentokrát jsme se rozhodli rozmazlit a vybrali hotel Four Points, který je tu nejvyšší budovou, takže je z něj pěkný výhled na moře a celé město a zároveň jsme se těšili, jak odtud budeme sledovat ohňostroje na nový čínský rok. Jediný problém byl v tom, že jsme si spletli data, čínský nový rok se totiž slavil až o týden později.

Je sice teprve 11 ráno, v hotelu mají ale několik volných pokojů, a tak se ubytováváme ještě před obědem. Recepční se s námi loučí otázkou, jestli jsme sem přiletěli nebo se právě vrátili z džungle. Nechápu co tím myslel, vždyť se sprchujeme skoro každý týden a když se mi před pár měsíci rozbil holící strojek, tak přeci hned nebudu kupovat nový, to dá rozum! Pokoj je parádní, výhled skvělý, jen kdyby nebyl na město podobné Chanovu. Sandakan má totiž doby své největší slávy za sebou, spousta domů je zde polorozpadlá nebo notně opotřebovaná. Město nyní vydělává peníze hlavně vývozem palmového oleje a částečně turismem, dřív však bylo významným přístavem, ze kterého se do celé Asie vozilo drahé dřevo a říká se, že v Sandakanu bylo kdysi nejvíce milionářů na počet obyvatel na celém světě a dřevo z místních lesů posloužilo i na stavbu Chrámu Nebes v Pekingu. Za druhé světové války město obsadili Japonci a zřídili zde zajatecký tábor, kde se z přibližně 2700 vězňů dožilo konce války jen pouhých 6 z nich. Sandakan během těchto let zažil také těžké bombardování a byl prakticky srovnán se zemí, spousta obyvatel utekla, cizinci, kteří zde obchodovali se vrátili do svých zemí, dřevo bylo vytěženo, a tak ze slavných dob téměř nic nezbylo.

Město není z největších, takže jeho poznávání ani nezabere moc času. Jako první se vydáváme na místní trh, u kterého kotví rybářské lodě a je tedy jasné, co je zdejší hlavní komoditou. Od ryb se vydáváme k Monumentu Osvobození Sandakanu (Sandakan Liberation Monument), který leží před budovou místního soudu. Pokud se vám moc nechce plánovat předem, stačí si projít Heritage Trail, což je stezka, která člověka provede městem a ukáže mu vše zajímavé. V multikulturní Malajsii se nestane, aby se ve městě dařilo jen jednomu náboženství, a tak nejprve navštěvujeme taoistický Chrám Tří svatých (Sam Sing Kung, Temple of the Three Saints) a na kopci nad ním Kostel svatého Michala a andělů (St. Michaels and All Angels Church), který je zároveň spojen s křesťanskou školou, kde zrovna probíhá přestávka, a tak děti hrají badminton, pingpong a okolo pobíhají malé holky v muslimském hidžábu. Náboženská tolerance v praxi. Jdeme se ještě podívat k opodál stojící Katedrále svaté Marie (St. Mary’s Cathedral), horko a především hlad ale dělají své, a tak po marných pokusech o přivolání taxíka scházíme zpět do města a u místního Inda plníme břicha. U jídla jsme se nějak zapomněli, čas už pokročil, teplo bylo ale pořád stejné, a tak se jen poflakujeme po nábřeží a sledujeme ryby. Najednou jedna ryba vystrkuje hlavičku a začíná syčet. To je divný, ryby přece nesyčí. Když vyleze na břeh a jde směrem k nábřeží zjišťujeme, že je to varan. Tak tady se nekoupeme! V Kota Kinabalu mají medúzy, tady vás při koupeli kousne varan, radši si ani nechceme představovat, co na nás ve vodě čeká ve Vietnamu, jestli se to takhle bude stupňovat. Bohužel tu koupání nebrání jen varani, ale i to, že je tu ve vodě tolik plastových tašek, že by se člověk koupal spíš v nich než ve vodě. Vylekaní se tak vracíme do hotelu, sledujeme západ slunce a brzy jdeme spát, ať jsme čilí na následující den, kdy nás čeká zvířectvo, tedy orangutani a malajští medvědi v místních rezervacích.

WeChat Image_20190430100627
To vysoké uprostřed je hora Kinabalu
WeChat Image_20190430100614
Já, zubící se Marťa a Malajec
WeChat Image_20190430100644
Náš stroj
WeChat Image_20190430100641
 Na letišti v Sandakanu můžete spláchnout své sny, ale nic jiného!
1
Naštvaný varan
2
Sušené ryby jsou tu všude
WeChat Image_20190503052512
Tyhle ryby ještě před hodinou plavaly v moři
WeChat Image_20190503052535
Prodavač na nás mává, nabízí výstavního tuňáka, ale my zůstáváme imunní
WeChat Image_20190503052522
Když padne únava, dá se vyspat i v kolečku

 

3
Řada místních domů má své nejlepší časy dávno za sebou
4
Na promenádě nemůže chybět nápis “I love Sandakan”
5
Varan si měří svou oběť, v tomhle případě nás
6
Hlavní sandakanská třída
7
Oblíbenou zábavou místních je biliár
8
Skromný Památník osvobození Sandakanu
9
Pokud nevíte kudy kam, vydejte se po Heritage Trail
10
Domy tu často stojí na kuřích nožkách
11
Kočku jsme probudili z odpolední siesty, hodila na nás nenávistný pohled
12
Ve dveřích tu místo kasy stojí auto
13
Skromný chrámeček
14
Kostel svatého Michala a andělů, jako bychom se ocitli v Anglii
15
Vpředu vánoční stromeček, vzadu palmy
16
Nespravedlnost světu vládne, místní platí za vstup 5 ringgitů, cizinci dvakrát tolik
17
Skromný příbytek místních křesťanů
18
Dokonce jsme potkali i jednoho VIP muslima!
19
Katedrála svaté Marie má oltář postavený venku ve skále
20
Zbytek katedrály
WeChat Image_20190430102048
Poznali byste v tomhle orangutana?
21
Západ slunce nad zátokou

 

Nastává den D nebo spíše O jako orangutan. Původně jsme se do záchranné stanice Sepilok plánovali dostat minibusem, údaje o čase i místě odjezdu se však na internetu celkem liší, a tak jdeme na jistotu a voláme si Grab. Jedeme něco přes půl hodiny, ale i tak platíme sympatických 23 ringgitů (127 korun). Park s malajskými medvědy, nejmenším druhem medvědů na světě, se nachází hned naproti tomu orangutanímu, má ale výhodu v tom, že je otevřený od 9 do 15:30, zatímco opičáci mají od 11 do 14 hodin pauzu. Je za pár minut 11, a tak je jasné, kam povedou naše další kroky. Za 30 ringgitů (165 korun) kupujeme vstupenku a o pár desítek metrů dál už stojíme tváří tvář medvědům. Tedy jen skoro, celý park je vlastně les, ve kterém mají medvědi několik velikých výběhů a člověk je může sledovat z ochozu, který je vybudovaný nad nimi. Medvědi měří jen zhruba metr a půl, proto si je často místní berou domů jako mazlíčky, drží je ale v klecích a když už se páníčkům omrzí, tak skončí jako slavnostní večeře. Tomu se stanice snaží předcházet, šíří osvětu a o medvědy, kteří byli drženi v zajetí se stará a připravuje je na návrat do divočiny. Kde si je zase někdo chytne a strčí do klece. Před polednem přichází krmení, a s ním vylezou ven nejen všichni medvědi, ale zároveň i ostatní obyvatelé lesa. Z výšky tak vidíme, jak si medvědi pochutnávají na kukuřici, o kterou se je snaží obrat opice, které jsou drzé… no jako opice. Člověk tu na chod stanice může přispět buď koupením suvenýru nebo zaplacením konkrétních výdajů, například můžete medvědům koupit týdenní zásoby kukuřice, novou hračku nebo si rovnou jednoho na rok za 7200 ringgitů (39 600 korun) na dálku adoptovat. Pokud vám však nevadí, že se o medvěda budete dělit i s někým dalším, můžete si za 300 ringgitů (1650 korun) zaplatit sdílenou adopci. To je i náš případ, a tak z parku odcházíme s malým Fulungem v kapse. Tedy jen s plyšákem a certifikátem, ten opravdový se pořád ještě láduje kukuřicí ve svém výběhu.

Přesouváme se jen o pár metrů dál, na orangutany je ještě brzy, a tak zaplouváme do místního bistra, ve kterém nás kupodivu vítají neturistické ceny. O talíř nudlí a dva sendviče později už se pomalu blíží druhá hodina a s ní i otevření našeho druhého dnešního cíle. Vstupné do orangutaního parku je stejné jako u medvědů, tedy 30 ringgitů (165 korun), pokud s sebou ale máte foťák, připlatíte si ještě dalších 10 (55 korun). Park je stejně jako ten medvědí v lese a vedou ním dvě stezky. Neujdeme ani pár kroků, když proti nám jde chlapík a povídá nám, že “na stezku se zhoupnul jeden orangutan, což je sice fajn, ale nedá se dostat na druhou stranu.” Tak na co je v orangutaním parku, když utíká před orangutany? Když už se naskytne taková příležitost, tak toho nemůžeme nevyužít! Opodál vážně stojí orangutanice, kouká na nás, my na ni, pak ji to už ale přestává bavit, a tak se chytá lián a mizí v lese. Paráda! Pokračujeme do části parku, která je nazvaná Nursery, a kde se starají o orangutany, kteří ještě nemohou do volné přírody. Prcci zrovna dostávají svačinu, a tak se i s banány či pomeranči v nohou pohupují z jednoho konce výběhu na druhý. V 10 a 15 hodin však nastává nejzajímavější část programu, a to krmení orangutanů, kteří žijí v okolním pralese a občas si sem přijdou pro jídlo. Deset minut se nic neděje, když v tom přichází orangutaní máma i s juniorem, chvíli krmí sebe, chvíli jí prcek bere jídlo z rukou, posedávají tam tak a je jim úplně jedno, že opodál stojí nějací lidé. Máme prý štěstí, že se nám dnes nějaký orangutan ukázal, přicházejí jen když se jim v přírodě nedaří sehnat dostatek potravy, což je většinou případ právě opic s mládětem, starších nebo zraněných. Platí tedy, že čím míň opic přijde, tím se jim v divočině daří lépe. Najednou slyšíme češtinu, otáčíme se, začínáme mluvit o všem možném, i o Češích, které jsme potkali na cestě. Vykládají nám, jak v Kuchingu potkali mladou Češku. Potetovanou. S růžovýma vlasama. Studující v Číně. To musí být Ála! Svět je vážně malý, můžete jet kamkoliv a stejně potkáte Čechy, kteří narazili na vaše kamarády.

Poslední minibus jede do města prý už ve 4, tak necháváme Čechy Čechy i orangutany orangutany a míříme ven z parku. Náš odvoz už tam čeká, nasedáme a hned vyjíždíme. Jízdné stojí jen 6 ringgitů (33 korun), což se nám teď hodí. Musíme šetřit, když už jsme si pořídili medvěda. Zpět v Sandakanu naše cesta končí u místa, které je na Google mapách označeno jako Milimewa Superstore, ale ve skutečnosti je to jen tržiště s levným oblečením a padělky. Stojí tu ale další řada minibusů i autobusů a právě odsud vyráží každé ráno linka směrem Sepilok. To už je ale pro tento den vše, jdeme se najíst a brzy dáváme městu i všem jeho varanům dobrou noc.

22
Marťa a výřez
23
Rybáři sváží své úlovky na trh
24
Má kukuřici, je spokojený
25
Medvěd podřimuje
27
Trhá kůru stromu a snaží se v něm najít něco dobrého k snědku
28
Ještě poslední medvěd zblízka
29
Nepřišli se ale najíst jen medvědi
30
Z prcka koukají jen oči
WeChat Image_20190503060658
A na všechno zeshora dohlíží majestátní orel
31
V pralese
32
Orangutanice si nás přišla prohlédnout
33
A po chvíli mizí v lese
WeChat Image_20190430102052
Malí a zranění orangutani tu mají své hřiště
36a
Můj oblíbenec, v každé noze banán a ještě se cpe pomerančem
34
Ruce dlouhé jako opičák
35
Tohohle orangutana už se patrně ošetřovatelka nezbaví
37
Pohoda, jídlo, co víc chtít
WeChat Image_20190430102043
Člověk je od opičáků jen na pár metrů
38
Začíná krmení
39
Jako první ale přichází menší opičák, celou pusu špinavou od toho, jak spěchá, aby toho stihnul sníst co nejvíc
40
Orangutanice i s juniorem už se cpou
41
Prcek si prohlíží okolí
42
Máma se zajímá jen o jídlo, zatímco prcek je jako každé dítě neposedný
43
Na hlavě chmýří, no úplně jako děti
44
Náš odvoz už je tu

Poslední den už je vyloženě odpočinkový, jako první nás čeká oběd a pak prohlídka těch dvou zbylých zajímavostí, které jsme ještě nenavštívili. Stejně jako Kota Kinabalu, i Sandakan je městem mořských plodů a to dokonce o poznání levnějších. Místní radí najíst se v jedné z restaurací ve vesničce Sim-sim, jejíž domy leží na vodě, dáváme na jejich rady a vybíráme restauraci Sim-sim Seafood. Menu existuje jen jako plakát na zdech, ale kdo se v tom má vyznat? Ještě k tomu, když jsme ze země, která nemá moře. Všude jsou jen rybáři či odnašeči ze stolů, nakonec se nám však daří najít číšníka, který se schovává za kasou, a tak zanedlouho obědváme sépie v sójové omáčce, nudle laksa a popíjíme teh tarik, což je čaj s mlékem, který najdete snad ve všech restauracích či pouličních stáncích v Malajsii. K jídlu nám hraje neidentifikovatelná hudba ve stylu techna s čínskými slovy, vane mořský vánek a opodál někomu racci kadí na loď, co víc chtít.

Poté se vydáváme na čínský hřbitov, na kterém člověk získá představu, jak se Číňané pohřbívali dřív nebo v současnosti na čínských vesnicích, kam nedosáhne zákon o povinné kremaci. Od smutného tématu ale radši rychle pryč, a tak přecházíme k domu Agnes Keith, americké spisovatelky, která zde žila a napsala dílo “Land Below the Wind”, jež popisovalo život v tehdejším severním Borneu a zároveň se jeho název stal oficiálním sloganem regionu Sabah. Z vyhlídky u domu je krásně vidět celé město, nedaleko už leží Filipíny, stromy jsou tu obsypané fíky, no exotika. Viděli jsme všechno, co jsme chtěli vidět, a tak se za odměnu nakládáme do hotelového bazénu. Se západem slunce přichází i hlad, nám už ale nezbyly téměř žádné ringity, zbytek padne následující den na taxi, a tak nezbývá než najít restauraci s možností platit kartou. Tím vypadávají ze hry všechny malajské restaurace a my tak svůj poslední večer v Malajsii trávíme stylově v KFC. Ani tam se jim moc platba kartou nepozdává, ale nakonec je ukecáme a na stole nám přistává smažené kuře. S ním bohužel dostáváme i porci dětské chudoby, nejsme totiž jediní, kdo čeká na jídlo. Za sklem čekající děti si hned slintají na tričko a jeden odvážlivec k nám jde s prosíkem. Nakonec uspěl a jedno z kuřat mu po chvíli říkalo pane. Lakomec se ale nechce s ostatními podělit a utíká někam za roh. Nakonec se usmívá štěstí i na ostatní, měli jsme velké oči a objednali si toho moc nebo se nám jen z té chudoby smrskly žaludky, a tak nám zbyl ještě jeden velký kousek. Trháme ho a dělíme mezi ostatní děti. Budeme teď pro ně bílí dobráci nebo slaboši? Náladu nám aspoň trochu spravují Číňani, se kterými jedeme v hotelu výtahem. V rukou máme krabičku z KFC, což hned Číňani mezi sebou komentují s tím, že lidi ze západu jí jen pizzy, hamburgery a všechno smažené, že je to hrozné a podobně. Marťu už to očividně moc nebavilo, tak se mezi ně vložila a čínsky odpověděla “Tak se s tim smiřte.” Brady protažené až na zem, ale po chvíli se omlouvají a propadají v smích, který slyšíme ještě když vystupujeme z výtahu a jdeme na pokoj. Den jsme zakončili smíchem, takže konec dobrý, všechno dobré. Zítra ráno už nás čeká jen cesta na letiště a s malou zastávkou v Kuala Lumpur přeletíme až do Ho Či Minova města ve Vietnamu.

45
Rybáři se vrací z lovu
46
Vesnička na vodě vypadá při odlivu poměrně smutně
47
A navíc to všude smrdí!
WeChat Image_20190430100635
Sépie v sójovce
48
Na stráži
49
Čínský hřbitov
50
V Číně už se tak pohřbívat nesmí
51
To vysoké bílé je náš hotel
52
Dům spisovatelky Agnes Keith
53
Poslední západ slunce v Malajsii, teď už nás čeká Vietnam