Nastává naše poslední ráno v Malajsii, a jak už to tak bývá, spíme až do poslední chvíle, přesně tak, abychom se pak strachovali, jestli stíháme odlet do Kuala Lumpur. Naštěstí se nás hned ujímá Grab taxíkář (něco jako Uber) a za patnáct minut a patnáct ringgitů (83 korun) už jsme na letišti. Tam jde všechno rychle, dostáváme letenky, na security nám nechávají vodu, ať máme při čekání na letadlo co pít, procházíme imigračním, kde nikdo není, usazujeme se a sledujeme ranní zprávy. Jediná škoda, že jsou v malajštině. Začíná se tvořit fronta na náš let, my se ale nikam neženeme, místa nám nikdo zasednout nemůže, tak kam se cpát. Na kontrolu letenek tak jdeme až mezi posledními. Kontrolor si prohlíží naše letenky a hned nám říká, že potřebujeme razítko z imigračního. Z jakého? Vždyť tam nikdo nebyl! Otáčíme se a zjišťujeme, že úředníci se konečně probudili, přišli do práce a teď je u nich fronta. Naštěstí se na malém letišti zná každý s každým, dostáváme protekci, předbíháme frontu a spolu s last-callem vstupujeme do letadla.

Let je příjemný, okýnko sice špinavé, ale proč koukat ven, když se člověk může koukat na televizi! K jídlu, které chutná lépe, než vypadá, nám masochisticky hraje Trosečník s Tomem Hanksem. Naštěstí končíme líp než on a po zhruba dvou hodinách přistáváme na hlavním kualalumpurském letišti. Před následujícím letem do Ho Či Minova města (Hồ Chí Minh nebo také Sài Gòn) se na nás usmálo štěstí, dostali jsme upgrade do business třídy! Bohužel ne zadarmo. Pár dní po zakoupení letenek mi v mailu přistává zpráva od Malaysian Airlines o možnosti upgradu. Ten je řešen formou aukce, aerolinky si stanoví minimální částku, kterou je možné přihodit, a když nikdo nepřihodí víc, je business třída vaše. Podle instrukcí na internetu přihazuji tak málo, jak jen to jde, a dva dny před odletem dostávám email s tím, že jsem byl úspěšný. V Kuala Lumpur máme několikahodinový přestup, a tak první věc, co děláme je, že zaplouváme do salonku. Ten je honosný, s velikým výběrem jídla, výhledem na letadla, jediným záporem je indická rodina, která křičí tak, jako by se snažila dokřičet až do Indie. Blíží se čas odletu, a tak se přesouváme ke gatu a brzy nastupujeme. Indická rodina za námi, naštěstí však pokračují dál do části pro plebs a my se uvelebujeme v něčem, co připomíná spíš gauč, než klasické sedadlo. Brzy po vzletu míjíme pobřeží Malajsie, pokračujeme nad mořem a na stůl nám přistávají lasagne, po kterých se oblizujeme ještě při výstupu z letadla.

Ve Vietnamu pro Čechy pořád platí vízová povinnost, naštěstí pokud přilétáte na jedno z vietnamských mezinárodních letišť, stačí si požádat o tzv. visa upon arrival, tedy víza při příletu. O ta se dá dopředu požádat přímo na vládních stránkách, na ty se nám ale ani na několik pokusů nepodařilo vyzrát, takže došlo na druhou možnost. Tou je zažádat si u jedné z řady agentur o zvací dopis. Za 6 dolarů (140 korun) vám vystaví dopis, který pak odevzdáte spolu s fotkou a vyplněným formulářem. Ten najdete buď na internetu nebo přímo u přepážky před imigračním. My jsme vše řešili s touto agenturou a nebyl nejmenší problém, všechno šlo rychle a dopis přišel do mailu hned druhý den. To, že je v něm uvedeno i několik dalších jmen, je normální, nikdo to neřeší. Pokud byste se chystali do Vietnamu přijet vlakem, autobusem, lodí nebo ještě nějak jinak, nezbyde vám nic jiného, než zajít na vietnamskou ambasádu a víza si vyřídit tam. Vyplňujeme formulář, přidáváme fotku a dopis, a za čtvrt hodiny už nám podávají náš pas s čerstvým vietnamským vízem. Fronta na pasovku je sice poměrně dlouhá, úředníci se s tím ale nepářou, a tak je za pár minut člověk na druhé straně a může začít prozkoumávat vietnamskou metropoli. Už tak krátké čekání v hadu si ještě krátíme u improvizované prodejny místního operátora. Vyskládané simky na stolečku sice nepůsobí zrovna nejdůvěryhodněji, ale prodavač se usmívá a navíc si říkáme, že kdyby lidi podváděl, tak ho tu přece nenechají. Což si ale ostatně řekne i cizinec o směnárnách v Praze. Simka stojí jen 200,000 dongů (200 korun) na měsíc, má dvě giga internetu na den a skutečně funguje po celou dobu našeho pobytu v zemi.

Aby se ten luxus příletu v businessu nějak vyrovnal, vycházíme z letištní haly a pro cestu do města volí autobus číslo 152 za 5000 dongů (5 korun). Na výběr je ještě oficiální letištní autobus číslo 109 za 20,000 dongů (20 korun) nebo cesta Grabem za 100,000 dongů (100 korun) či pro odvážnější Grab skútr za zhruba 50,000 dongů (50 korun). Vystupujeme na zastávce Park 23/9, která je konečnou a zároveň je poblíž všeho důležitého v Ho Či Minově městě. Stačilo vyjet z letiště, aby člověk zjistil, že pokud Malajsie byla zemí autistickou (myšleno s převahou aut), pak je Vietnam rozhodně zemí skútrů. První dobrodružství je už jen přejití silnice. Skútry jsou jako jednolitý proud, člověk musí opatrně vstoupit a motorky ho začnou pomalu objíždět. Občas je to na milimetry, takže se o slabší povahy může pokusit menší infarkt, ale člověk si brzy zvykne a při takovém osmisetšedesátémsedmém přecházení silnice už se bude cítit jako místní. Je den před novým lunárním rokem, což je pro Vietnam a celou jihovýchodní Asii největší ze všech svátků. Z parku, u kterého jsme vystoupili, se stal obří trh s keři kumquatu a dalších citrusů (ty mají přinést bohatství), v okolních ulicích se prodává všechno možné, nejčastěji ovoce, zelenina a potraviny, ze kterých se bude vařit zítřejší novoroční večeře. Jak pokračujeme dál k našemu ubytování, vidíme čím dále tím více lidí, kteří uklízí a zametají dům, což má vyhnat zlé duchy. Ani všechno uklízení ale nemění nic na tom, že je všude strašný binec. Všechny obaly, listy, zbytky a bůh ví co ještě se válí na ulici, do toho jezdí miliony skútrů a všude je strašný ruch. Mezi tím vším se snažíme najít naše ubytování Megustas homestay, což se nám tak úplně nedaří. Naštěstí máme přítele na telefonu v podobě paní domácí, která si nás po chvíli odchytává a odvádí k sobě domů. Byt se nachází v jedné z postranních uliček, pokoj je hezky útulný, sprcha nad záchodem nám dává vzpomenout na Čínu, jediný problém tak spočívá v tom, že je tu všechno slyšet. Když si soused vedle kýchne, je to jako by nám kýchal u ucha. To dnes zase tolik nevadí, unavení jsme dost, takže ještě zbývá zajít na večeři a usneme jako zabití i přes všechno kýchání světa. Pokud by vám to ale při cestě do vietnamské metropole vadilo, stačí kouknout na booking, kde je celá řada ubytování všech cenových relací. Spolu s únavou na nás padá i hlad, je na čase se jít porozhlédnout po něčem k snědku. Všude okolo je spousta restaurací, a tak vybíráme jednu, kde si zrovna děti paní majitelky dělají úkoly, a dáváme si první vietnamské pho. V okolí je také řada stánků s ovocem, necháme si nakrájet celý ananas a rozbít kokos (ten plod), za což dáváme dohromady jen 25,000 dongů (25 korun) a plni vitamínů jdeme spát.

WeChat Image_20190524151151
Chutnalo to mnohem líp, než to vypadá!
WeChat Image_20190524151216
Děda za námi už to zaříznul
WeChat Image_20190524153747
Obžerství
WeChat Image_20190524151218
Je tohle vůbec ještě sedadlo v letadle nebo už gauč?
WeChat Image_20190524151220
Marťa má před sebou jídlo, Marťa je spokojená
WeChat Image_20190524151222
Malajské obláčky
WeChat Image_20190524151224
Přelétáme malajské pobřeží, za pár minut už nás čeká Vietnam
WeChat Image_20190524151226
Letiště v Ho Či Minu je skoro v centru
1
Je libo meloun?
2
Jedni z milionu trhovců
3
Na ulici se zvesela griluje
4
Kachna jako z Pekingu
5
Rej motorkářů, takhle to vypadá na každém přechodu
6
Stejně jako trhovce, i improvizované stánky s jídlem tu najdete na každém metru
7
Čerstvé ovoce za pár korun? Tady se nám líbí!
WeChat Image_20190524151228
První pho bylo sice veganské, ale i tak to byla dobrota
WeChat Image_20190524151240
První večer jsme zkusili použít překladač z vietnamštiny do češtiny, vypadl nám úplný nesmysl. Aspoň doufám…
WeChat Image_20190524151229
Tak tady bydlíme

Druhý den je naší první zastávkou válečný trh Dan Sinh (Chợ Dân Sinh, Dan Sinh Market). Válečný proto, že tam můžete narazit na spoustu artefaktů z vietnamské války, jako jsou například psí známky padlých amerických vojáků, staré zbraně a podobně. Hodně z nich je falešných, to ale bohužel nemáme šanci posoudit. Je totiž zavřeno, prý to máme zkusit za pár dní, až se místní vrátí z oslav nového roku do práce. Pokračujeme dál, opět na trh, tentokrát rovnou ten nejznámější a tím pádem také nejturističtější. Stejně jako Dan Sinh je ale i trh Ben Thanh (Chợ Bến Thành, Ben Thanh Market) zavřený, tentokrát dokonce vyhání poslední turisty a zamykají bránu přímo před našima očima. Po celém městě je však trhů dost, navíc autentičtějších, takže vlastně ani nelitujeme a rovnou se vydáváme dál. Kolem muzea Ho Či Minova města, které je taky zavřené (což nám nevadí, stejně nebylo v plánu), jdeme na malé náměstí s hned dvěma zajímavostmi. Jednou je hlavní pošta, kterou navrhoval sám Gustav Eiffel, druhou katedrála Notre Dame (Vương cung thánh đường Chính tòa Đức Bà Sài Gòn, Saigon Notre Dame Cathedral), kterou tu postavili francouzští kolonialisté. V první jmenované všemu vévodí velký obraz Ho Či Mina, z nejdůležitější pošty města se však stala spíše prodejna suvenýru, dopisy a pohledy se odtud ale pořád dají poslat, čehož využíváme i my. Tedy jen kupujeme pohledy a známky, které se nám stejně nakonec daří ztratit někde v půli cesty Vietnamem.

Přesouváme se k Paláci Nezávislosti (Dinh Độc Lập, Independence Palace), který je z období války a sídlily v něm úřady a velící stanoviště tehdejšího Jižního Vietnamu. Nakukujeme přes plot, u něhož stojí starý tank, který roku 1975 prorazil bránu paláce a tím ukončil vietnamskou válku. Na prohlídku Paláce nejdeme, místo toho pokračujeme o dvě ulice dál, na místo, kde leží Muzeum války (Bảo tàng chứng tích chiến tranh, War Remnants Museum). Za vstupné 40,000 dongů (40 korun) se tu přesvědčíte o hrůzách vietnamsko-americké války. V přízemí je výstava mapující odsouzení války ostatními státy, v dalších patrech pak jsou již názornější ukázky toho, jak válka probíhala. Kromě zbraní a fotek zničeného Vietnamu tu najdete i expozici věnovanou chemikálii zvané “Agent Orange”, jež měla za příčinu to, že se po následujících několik desítek let ve Vietnamu, ale i v Americe rodily silně postižené děti. Před budovou pak stojí letadla, tanky a spousta bomb, které spadly během války na Vietnam.

Odtud se pomalu vracíme na ubytování, z posledního dne roku zbývá už jen pár hodin, ulice se tak vylidňují a zůstává jen pár stánků s jídlem. U jednoho z nich si dáváme hodně jednoduchou novoroční večeři a jdeme se prospat. Z okolních domů se začíná ozývat modlení, což značí jediné, je čas vyrazit do ulic. Nad řekou Saigon (Sông Sài Gòn) má být slavnostní ohňostroj a čím blíže jsme, tím více lidí, skútrů a dokonce i karaoke zpívajících ladyboyů potkáváme. Nakonec se s jedním Němcem a dvěma Nizozemkami spojujeme v jednu malou evropskou pátrací skupinu a vyrážíme hledat nejlepší místo ke sledování ohňostroje. To nalézáme u Thu Ngu Flagpole, kde si sedáme mezi desítky místních, kupujeme pivo a za pár minut to začíná. Ohňostroj odpalují z mostu Thu Thiem (Cầu Thủ Thiêm), který leží jen asi dva kilometry od nás, takže máme ideální výhled. Celá show trvá přesně čtvrt hodiny, žádná choreografie se nekonala (nebo byla aspoň hodně skrytá), ale zato nebe svítilo všemi barvami. Dopíjíme pivo, loučíme se s ostatními a vracíme se domů. Cestou potkáváme desítky místních, kteří se jdou pomodlit do chrámu nebo na ulici pálí obětinky za své zemřelé blízké. V zapadlé ulici ještě potkáváme ztracené Slováky (konverzace:”Where are you from?” “Slovakia” “Ty vole, čau!”), směrujeme je někam trochu blíž civilizaci a jdeme spát.

8
Psík stráží páníčkův skútr
9
Je to jako s českými Vánoci, posledních pár dní se lidi snaží dohnat to, na co měli několik týdnů
10
Na nový rok lidé uklízí jako diví, na ulici už ale nezbyl čas
11
Ruch, zmatek a skútry
12
Šťastný nový rok!
13
Stejně jako samotní Vietnamci, i jejich zásahové vozidlo je mikroskopické
14
Pálení obětin za zemřelé
15
Z parků se před novým rokem stávají trhy s keřy a květinami
16
Naložit na skútr a hurá domů
17
Nejznamější trh Saigonu, Ben Thanh
18
Socialismus je ve Vietnamu vidět spíš jen na plakátech
19
Jako v Evropě
20
Hlavní saigonská pošta
21
Kde na vše shlíží Ho Či Min
WeChat Image_20190524151231
Nový prodavač kokosů přišel do města!
22
Palác Nezávislosti
23
Muzeum války
24
Uvnitř najdete fotky protestů proti vietnamské válce, tady konkrétně na Náměstí Nebeského klidu v Pekingu
25
Venku se pak můžete podívat, s čím sem přijeli nebo spíš přiletěli Američané
26
Tanky, buldozery a vše ostatní na jednom místě
27
Americké stíhačky a ostatní letadla
28
Několik z milionů bomb, které spadly na Vietnam
29
Hlídač na střeše
30
Pouliční kadeřníci čekají na kšeft
31
Hlavní turistická třída Bui Vien
WeChat Image_20190524151237
Nový rok je tu a s ním i ohňostroj
WeChat Image_20190524151238
Na ohňostroji se rozhodně nešetřilo
WeChat Image_20190524154251
Novoroční selfie
33
Jdeme do finále
34
Všude konfety, balonky a hlavně hrací karty
35
Chrámy mají po půlnoci narváno
36
Kromě pálení svíček a vonných tyčinek v chrámu se pálí i na ulicích

Třetí den v Ho Či Minově městě (alias Saigonu, jak zní jeho původní jméno a jak mu velké množství Vietnamců stále říká) vstáváme brzy a vydáváme se do liduprázdných ulic. Včera jsme byli v Muzeu války, dnes se podíváme na její pozůstatky, konkrétně na tunely Cu Chi (Củ Chi), ve kterých se příslušníci Viet Congu ukrývali před Američany. Na autobusovém nádraží u parku 23/9 (na Google mapách označeno jako Ga HKXB Sai Gon-CV 23/9 Le Lai) nastupujeme do autobusu číslo 13, který končí ve čtvrti Cu Chi a jízdenka na něj stojí 10,000 dongů (10 korun). Autobus má už něco za sebou, řadu sedaček drží pohromadě lepicí páska, některým nestačí ani to a drží jen silou vůle. Po městě jen pomalu popojíždíme a hledáme další cestující, na předměstí si pak řidič ještě kupuje typickou vietnamskou bagetu banh mi, po snídani už ale šlape na plyn a my tak za chvíli zastavujeme na konečné. Konečná ale bohužel není naše konečná, takže nastupujeme do dalšího autobusu, tentokrát čísla 79, opět za 10,000 dongů (10 korun), a jedeme vstříc tunelům. Krajina se mění z prodejen, půjčoven a opraven motorek v přírodu, a my tak sledujeme krávy a buvoly polehávající pod palmami. Bus nás vyhazuje kus od vchodu do části tunelů jménem Ben Duoc (Bến Dược), nikde nikdo, my u osamělé pokladny platíme 90,000 dongů (90 korun) a pokračujeme dovnitř. Kromě části Ben Duoc je veřejnosti přístupná ještě pasáž jménem Ben Dinh, jež má být ale turističtější, proto jsme zvolili tak, jak jsme zvolili. Nikde žádné davy, turistů je nás tu dohromady jen na prstech obou rukou. Opodál místní slaví nový rok, připíjí si, po chvíli se jeden z nich jen neochotně zvedá a jde nám dělat průvodce. Prý dovnitř nepouští opilé turisty, ale o opilých průvodcích se nikdo nezmiňuje. Pouští nám film, poté začíná svůj výklad průvodce. Tunely měly tři patra – bojové, odpočinkové a kryt před bombami. V okolí bylo celkem 250 kilometrů tunelů, z nichž některé měly přímý přístup do řeky Mekong, kam v případě nouze vojáci skočili a odplavali do bezpečí. V podzemí probíhal čilý ruch, uvnitř byly improvizované nemocnice, velitelské štáby a v jedné z horních místností se i vařilo, většinou ale jen ráno, aby kouř z vaření vypadal jako ranní mlha. V naší skupině naštěstí nejsou žádní Američané, a tak se jim průvodce začíná vysmívat. Prý byli tak tlustí, že se do tunelů nevešli, a když už se jim to podařilo, tak na ně uvnitř čekala řada pastí, mezi nejoblíbenější patřila padací podlaha s nabroušeným ostřím bambusu. Když nespadli do bambusu, čekal na ně v průchodu vietnamský voják s kulometem. A pokud chtěli před palbou uhnout do rohu, spadli do dalších bodáků. Během prohlídky procházíme několika tunely, řada z nich není uprostřed lesa vůbec vidět, ten zbytek je odkrytý jen pro turisty. Nejdelší z přístupných tunelů měří 30 metrů, což by se na zemi zdálo v pohodě, tady je to ale nejdelších 30 metrů v našem životě. Už chápeme, proč tady Američani nevyhráli. Tunely rozhodně nejsou nic pro klaustrofobiky, do těch nejmenších se mi nějak nedaří nasoukat, takže to vzdávám a jdu radši horem. Nakonec nás čeká oběd ve stylu vojáků severovietnamské armády. Ten představuje vařený kořen tapioky. Není to špatné, ale není divu, že po tom Vietnamci zrovna nevyrostli. Končíme a jdeme do suvenýrů. Kromě těžítka v podobě miniatury tanku si tu může člověk pořídit také celkem nevšední zážitek. Poblíž je totiž střílna, kde si můžete zastřílet z všemožných zbraní. Jeden náboj vyjde průměrně na 50,000 dongů (50 korun), takže vás tahle zábava vyjde poměrně draho vzhledem k tomu, že většina zbraní jsou kulomety. Doplňujeme tekutiny a jdeme zpátky na křižovatku, ke které se během chvíle pomalým tempem přiřítí náš autobus. Je nový rok, a tak hoří vonné tyčinky a svíčky i v něm. Po příjezdu spíme, večer jen skočíme na pho a to je vše.

37
Autobus už na nás čeká
WeChat Image_20190524153816
Lístky se tu kupují u průvodčí, ta tu má svoje improvizované bidýlko
38
Skromný vstup do skromných tunelů
39
Hned vedle tunelů mají chrám
40
A sbírku toho, co jim tu zůstalo
41
Trochu to schytal
42
Vstup do tunelu vybudovaný pro turisty
43
Tenhle už je opravdový, Marťa Viet Cong
WeChat Image_20190524153754
O pár vteřin později jsem se zasekl
44
Váhově nehendikepovaný Francouz skáče do tunelu
45
Nedivím se, že Američani nemohli Vietnamce najít
46
Marťa pod kořeny
47
Kořen toho, co drží průvodce zrovna jíme
48
Po válce se z tanků a letadel staly prolézačky
49
Vietnamská busová pohoda
50
Zpátky v ruchu velkoměsta
51
Nebožtík rád kouřil, tak mu k oltářku zapálili cigarety
52
Všude se prodávají novoroční drobnosti

Budíme se do dalšího dne a s ním přichází i naše krátká cesta na jih. Vracíme klíče a vyrážíme do městečka Can Tho (Cần Thơ), kde se na řece Mekong každé ráno konají pověstné trhy (Cai Rang Floating Market). Nejdřív ale něco k tomu, jak si koupit jízdenky na vietnamské autobusy či vlaky. Jednou z možností je samozřejmě přímo nádraží, druhou pak internetové stránky, které tyto služby zprostředkují. Nejznámější jsou dvě, baolau.com a 12go.asia.  Můžete platit normálně evropskou kartou, po uhrazení částky vám pak přijde jízdenka na email. S jízdenkou vytištěnou či ofocenou v mobilu pak na autobusovém nádraží zajděte k přepážce a nechte si vystavit jízdenku přímo od společnosti provozující daný spoj, u vlaků stačí mít uloženou jízdenku s QR kódem v mobilu. Pokud radši platíte hotovostí, ale chcete si jízdenky zarezervovat v pohodlí domova či hotelu, zajděte na stránky vietnamských železnic dsvn.vn . Platnost rezervace je jen jeden den, ale lístky můžete vyzvednout na jakémkoliv vietnamském nádraží.

Zpět ale k naší cestě. Nasedáme do MHD a platíme 6,000 dongů (6 korun). Autobusy tu nestaví všude, člověk si musí mávnout nebo pokud sedí uvnitř, tak zmáčknout tlačítko. Blížíme se naší zastávce, já nervózně mačkám tlačítko a všichni Vietnamci se začínají smát. Co je tak vtipného na cizinci zastavujícím autobus? Po chvíli pochopím, jedeme už jen pár metrů a zastavujeme na konečné zastávce. Všude nápisy ve vietnamštině, miliony různých okýnek, ale cedule s odjezdy nikde žádná, co teď? Místní zřízenec nás posílá k přepážce naší společnosti Futabus, kde už stojí asi třicet překřikujících se Vietnamců. Je vietnamský nový rok (Tết), takže každý cestuje za blízkými a na nádraží je to vidět. Nejdřív se těžce nechytáme, ale po pár minutách přicházíme, jak na to. Klíčem je strčit mobil s elektronickou jízdenkou či peníze paní za přepážkou tak blízko obličeji, že už to nebude moct ignorovat. Naštěstí se dají půlmetroví Vietnamci celkem jednoduše předběhnout, a tak když už má paní prodavačka náš mobil otlačený do tváře, konečně se rozhoduje nám vypsat jízdenku, a my tak můžeme slavit. Na znamení vítězství si správně počesku kupujeme bagetu s paštikou a čekáme na bus. Na cestu si kupujeme ještě jednu bagetu s kuřecím masem a něčím dobrým, co se nám nedaří rozluštit. Přes naši mizernou (čti nulovou) vietnamštinu a místních ne zrovna oxfordskou angličtinu se po pár zeptáních dostáváme k autobusu. Je lůžkový, takže batoh ukládáme do zavazadlového prostoru (protože nahoru se nevejde), boty sundáváme hned u dveří, dostáváme pitíčko a můžeme vyrazit. Hned po dvou kilometrech ještě tankujeme, takže kdo má po těch ani ne deseti minutách ztvrdlé nohy, může se jít protáhnout. Cestu nám zpříjemňuje vietnamská verze Superstar a sledování krajiny. Řidič je očividně, a hlavně ušislyšně, mistr světa v troubení. Troubí na auta, motorky, chodce, a když je chvíli ticho, tak jen tak, aby nevypadl z rytmu. I přesto se nám ale na zhruba hodinu daří usnout. Lehátka jsou pohodlná, ale věřím, že kdybych měřil o pár centimetrů míň, tak by byla ještě pohodlnější. Co se dá dělat, výrobci zkrátka nečekali, že se ve Vietnamu najde někdo tak zrůdných rozměrů.

Po třech hodinách jsme konečně na místě, Can Tho je taková vesnička středisková, MHD tu nejezdí, nebo aspoň ne takové, jehož jízdní řád bychom chápali, a tak si sedáme na kolču k paní s přátelskými psíky a cvičíme se ve vietnamštině. To samé s taxikářem, pantomima jede na plné obrátky, snažím se předvést bambus, protože bydlíme v Ivory Bamboo Resort. Jak bych předvedl slonovinu (Ivory), to si radši ani nepředstavuju. Taxi stálo 100,000 dongů (100 korun), což sice není na Vietnam málo, ale lepší, než jít těch několik kilometrů pěšky. Na recepci našeho ubytování je malý milý mladík, který nám už ne tak mile sděluje, že trh na Mekongu je zavřený. To nás nenapadlo. Koukali jsme, jestli tunely Viet Congu přes nový rok zavírají. Nezavírají. To stejné s muzeem války. Ale že zavřou řeku, to náš vážně nenapadlo. No nic, nezbývá než vymyslet náhradní plán. Ale co dělat ve městě, které je jinak zajímavé asi jako Litvínov, a to Litvínovu ještě hluboce křivdím. Jdeme se na to posilnit. Naštěstí ne všichni mají přes nový rok zavřeno. Nejdřív si dáváme stejně jako ke snídani bagetu bánh mì. To nemůže být tak těžké vyslovit, jdu na to. Trochu jsem se přecenil, paní nechápe, až když ukazuju na bagetu, tak jí to dochází. Já ukazuju na bagetu, paní ukazuje na mě a směje se. Bageta byla dobrá, ale malá, je čas jít rozdávat radost dál. Jako druhá schytává naší “vietnamštinu” paní prodavačka nudlí. Nejdřív nám nechce nalít, ale když se otáčíme a odcházíme, něco po nás křikne a ukáže na stůl. Jde se jíst! Objednáváme si bò kho, tentokrát radši ukázáním na improvizované menu na zdi. Nudle dostáváme s názornou ukázkou, co si dovnitř nalít, co naopak ne, a co si do čeho namáčet. Za to jsme rádi, konečně víme, jak na to a nebudeme provokovat místní. Taky bych možná někoho inzultoval, kdyby si například do svíčkové začal lít kečup. Jsme najezení dosyta a setmělo se, je na čase vrátit se do naší robinsonovské osady. Paní se s námi loučí a říká, ať přijdeme zas. Asi. Přemýšlel jsem, jestli je nějaká země podobná Číně. Taková, kde moc lidí neumí anglicky a zároveň v místním jazyce nejsou skoro žádná mezinárodní slova. Vietnam je jednou z takových zemí. Snad jediné, co je tu podobné je slovo kafe, a to zrovna nepiju.

Ubytování jsme si zamluvili ve stylu, když už jedeme do divočiny, tak ať to stojí za to! Dřevěné chatky na kůlech, nad námi moskytiéra, no hotoví trosečníci. Trochu nám ale nedochází, že jsme městské děti a na spaní ani v takovéhle relativní divočině nejsme zvyklí. V noci nás budí kroky něčeho, co se nám patrně dostalo do příbytku přes díru v podlaze. Jsme nervózní, kroky neustávají, chceme si na to posvítit, ale baterka přes moskytiéru vytváří jen mlhu, přes kterou není nic vidět, zvířátko se leká, kvičí a utíká. Po pár minutách klidu nám něco začíná okusovat chatku. To bude určitě varan! Marťa se den předtím nerozvážně na internetu dívala na video o přírodě, kde mimo jiné bylo, že varan dokáže sežrat i dospělou kozu. Teď si jde určitě pro nás! Ráno po zralé úvaze dospíváme k názoru, že nám pod domkem pravděpodobně pochodovala slepice, nikdo mi ale nevymluví, že ty zuby, které tak nelítostně chroupaly naši chatku, neměly každý tak půl metru. Ráno se budíme nebo spíš jen vstáváme z postele, protože jsme stejně moc nespali a jdeme se kouknout na to, co z trhu na řece zbylo. Lodí je tu sice dost, ale podle počtu oranžových vest je většina z nich turistická. Ještěže náš recepční byl fér a rovnou nám řekl, že trhovci odjeli na nový rok za rodinami, a nevnucoval nám žádné výlety. Z mostu Cai Rang (Cầu Cái Răng) se koukáme na vycházející slunce a ruch turistických lodí. Po dvaceti minutách nás to ale přestává bavit, a tak se jdeme konečně už bez varanů prospat. Check-outujeme se z hotelu, paní na recepci nám tvrdí, že se společností Futabus máme nárok na odvoz na nádraží zdarma, volá na infolinku, skutečně tomu tak je, takže sice přijdeme o lekci vietnamštiny s řidičem taxíku, ale aspoň ušetříme pár tisíc dongů. Zpětně musím uznat, že ubytování bylo moc hezké, obsluha skvělá, cena nízká, jen nic pro poseroutky, jako jsme my. Naštěstí je v okolí spousta míst, ze kterých se dá vybírat, proto pokud se necítíte úplně dobrodružně, stačí kouknout na booking.

Stejně jako předchozí cestu stojí jízdenka 168,000 dongů (168 korun), místa je ale o trochu míň. Hned za městem přejíždíme most Can Tho (Cầu Cần Thơ), na kterém stojí řada skútristů a kochá se pohledem na Mekong. Mít skútr kocháme se taky. Futabus je největší autobusová společnost Vietnamu, což lze poznat celkem snadno. Nejen, že potkáváme jeden jejich autobus za druhým, ale na každém autobusovém nádraží mají své čekárny, podél silnic své benzinky a obrovské občerstvovací stanice. Do Ho Či Minova města přijíždíme až pozdě odpoledne, takže první, co děláme, je, že jdeme na ubytování. Pro dnešní noc jsme vybrali Daisy Home, místo, které leží nedaleko našeho prvního hočiminského ubytování. Večer se nám zasteskne po západním jídle, a tak vyrážíme na nejturističtější z nejturističtějších ulic města, konkrétně na ulici Bui Vien, která je plná restaurací, barů a klubů. Objednáváme si špagety, dostáváme na ně královskou porci sýra a spokojení tak můžeme jít spát. Následující den nás čeká cesta do pobřežního města Nha Trang, o tom ale až v příštím článku.

53
Kam to bude?
54
Ve Vietnamu se dokonce i fronta čeká na motorce
WeChat Image_20190524153950
Tady je nám bez varanů ještě do smíchu
WeChat Image_20190524153808
Autobus v lůžkové úpravě
WeChat Image_20190524153825
Se smějícím se psíkem
55
Banány jen si utrhnout
56
Marťa pod listy banánovníku
68
Skoro jako Robinson
58
Tady se pere ještě postaru
59
Další krasavec
60
Vychází slunce, můžeme vyrazit
61
Jsme u cíle, most Cai Rang
62
Mekong
63
Všude oranžové vesty, trhovci nikde
64
Marťa a osamělý skútrista
65
Na druhé straně teprve vychází slunce
66
Rybář splétá sítě
67
Minimolo
WeChat Image_20190524151235
Zpátky v Ho Či Minu, jdeme na psí vlasy