V Nha Trang nastupujeme do vlaku, máme dvě horní lehátka v kupé pro šest. Všichni už spí, tak se snažíme nedělat hluk a soukáme se nahoru. Je to snad horší než lézt do tunelu Viet Congu, ve kterých jsem se před pár dny zasekl! Spodní a prostřední lůžka mají místa poměrně dost, u toho horního ale bylo někomu očividně líto, že posledních 20 centimetrů výšky vagonu není využitých, tak tam narval ještě jedno lehátko. Ideální místo pro klaustrofobiky nebo pokud chcete na vlastní kůži zažít, jak se cítí sardinky. Železnici stavěli francouzští kolonialisté, kteří z Vietnamu odešli už v 50. letech 20. století, od té doby na koleje nikdo nesáhl a je to vidět. Vlak sebou háže zleva doprava, nahoru dolu a člověk cítí, že do cíle nemůže dojet. Nějak se nám daří usnout, v šest ráno už nás ale budí křičící dítě. Prarodiče ho utěšují, a aby nekřičel, dávají mu do rukou mobil. Bohužel, nikdo v Asii nezná sluchátka, a tak dítěti hraje z mobilu hudba nahlas na celé kupé. V sedm se ke všemu přidává prodavač kaše, který se snaží překřičet okolí. Kvůli tomu v jakém jsou koleje stavu, jede vlak jen zhruba 60 kilometrů za hodinu, a my se tak k Da Nangu (Đà Nẵng), který je naší konečnou, blížíme rychlostí trochu rychlejšího chodce.

Přesněji, naším dnešním cílem je městečko Hoi An (Hội An), do něj ale nevedou koleje, takže musíme nejdřív do Da Nangu, tam najít správný autobus a pokračovat asi 30 kilometrů zpět na jih. Pár set metrů od nádraží je zastávka autobusu číslo 1, který jede každou půl hodinu právě do Hoi An a jedna jízdenka stojí 30,000 dongů (30 korun). Spolu s námi a dalšími cizinci se ještě postupně nakládá televize, ovoce, bambus a může se jet. Hlavně pozor, pro lidi s dyslexií, Hoi An není Hanoi, tak nenastupte do špatného autobusu! Místo sedmdesáti minut by vás tak čekalo příjemných dvacet hodin na cestě. Cesta se celkem táhne, protože se ve městě často zastavuje a kromě zboží se naloďují i ostatní cestující. Vystupujeme na autobusovém nádraží, které vypadá spíš jako parkoviště někde v pustině. Okolo už čekají taxikářští naháněči, my ale musíme ušetřit to, co jsme stihli utratit v Nha Trang, takže jdeme pěšky a poblíž našeho budoucího ubytování se stavujeme na vynikající kuře s (čím jiným než) rýží. Bez angličtiny, ale zato s úsměvem.

Ubytováváme se v hotelu Golden Bell a hned jdeme dospat to, o co nás vietnamské železnice připravily. Probouzíme se až večer, spolu s námi se budí i hlad, je čas jít najít něco dobrého a potom trochu projít město za tmy. Hoi An je populární mimo jiné proto, že se tu za úplňku na vodu pouští malé loďky se svíčkami a celá řeka se rozsvítí. Dnes ale bohužel úplněk není, a tak první místo, kam se vydáváme je městský trh (Chợ Hội An).  Je tu spousta stánků se vším možným, navíc za dobré ceny, co chtít víc. Mimo to je Hoi An známý i jako město luceren, ty tu jsou naštěstí vždy, ne jen během úplňku. Procházíme několik ulic plných luceren, jdeme k řece, která je středobodem města, chvíli posedáváme na nábřeží a pak už se vydáváme zpět na ubytování.

WeChat Image_20190607155412
Ideální prostor pro klaustrofobiky
WeChat Image_20190607155428-min
Kuře, salát a jazyková bariéra
1
Marťa smlouvá
2
Vietnam je zemí skútrů, dospělí na nich často píší smsky, děti píšou úkoly
3
Hoi An je kromě jiného také městem obleků, dáte míru, vyberete si materiál a druhý den máte perfektní levný oblek na míru
5
Lampiony jsou to na každém kroku
6
Na ulici se griluje
18
Od každého něco
19
Mladík hladově kouká na krevetu

Náš pobyt v Hoi An by se dal popsat jednoduše, hlavně nikam nespěchat. Tímhle heslem pokračujeme i druhý den. Pořádně se vyspat, snídaně, ještě si na chvíli lehnout a pak pomalu do města. Naší první zastávkou je chrám Fukian (Phúc Kiến), místo, kde se od konce 17. století scházela místní čínská menšina, která pocházela z provincie Fujian (fu-ťjen, 福建), z jejíhož zkomoleného názvu pochází i jméno chrámu. Do něj se ale bohužel, stejně jako do ostatních chrámů ve městě, platí vstupné, a tak mu jen máváme zvenku. Odtud se vydáváme k nejfotografovanějšímu místu města, Japonskému mostu (Chùa Cầu, Japanese Bridge). Ten byl v 18. století postaven místními Japonci, aby se snáz dostávali do čínské čtvrti. Takové malé propojení národů. Pak už se jen potloukáme po městě, kolem řeky, jdeme na trh, kde si dáváme místní specialitu Cao lau (Cao lầu), což jsou nudle s vepřovým a zeleninou. To už je ale z dnešního vzrušujícího dne vše, je čas jít po těch pár hodinách znovu odpočívat.

7
Chrám
8
Rikšař vyhlíží další oběť
9
Slečna si zkouší typický klobouk
10
O roh dál pózuje slečna v ao dai, tradičních vietnamských šatech
11
Japonský most
WeChat Image_20190607155419-min
Oslepená Marťa
WeChat Image_20190607155417-min
Jeden z milionu místních chrámů
12
Zapálit vonné tyčinky, třikrát se poklonit a přání se splní
13
Ve Vietnamu často narazíte na hadí či škorpioní pálenku, v Hoi Anu ale nejsou troškaři, proto dostanete kombo hado-škorpioní kořalku v jednom
14
Zákoutí s lampiony a šaty na míru, přesně to, co symbolizuje Hoi An
15
Armáda turistů vtrhla do města na rikšách
16
Paní přelešťuje ovoce
17
Debata nad rybou
20
Griluje se prostě všude
21
Loďka se klidně houpe na vlnách
22
Paní už se ne tak klidně kouká, jak si jí fotím, aniž bych zaplatil

Město není zrovna veliké, proto po snídani půjčujeme v hotelu (zdarma) kolo a jedeme za město. Jedeme přes políčka, kde pracují zemědělci, buvoli orají půdu a všude, kam se člověk podívá se jen prolínají tisíce odstínů zelené. Pokračujeme na pláž Cua Dai (Bãi Biển Cửa Đại), která je téměř liduprázdná. Do stínu palem rozkládáme ručníky a jen tak lenošíme. Užíváme si slunka a skáčeme do vln. Na druhém konci zálivu je vidět město Da Nang, naše zítřejší destinace. Původním cílem bylo jet dnes ještě na známější pláž An Bang (Bãi biển An Bàng), nějak jsme se ale u moře rozleželi a v hlavě se nám zase rozleželo, že tady nám je vlastně dobře a nikam nemusíme. Pořádně posílení o vitamín D se vracíme stejnou trasou, buvoli se pasou s páníčky na zádech, zapadá slunce a je pohoda. Na večeři jdeme stejně jako první den na kuře s komunikační bariérou.

23
Co si zaseli, to si i sklidí
24
Buvoli mají chvilku klidu, a tak se pasou
25
Zemědělci zemědělčí
26
Trsy rýže čekají opodál
27
Dnešní odměna, pláž
28
Buvol se štěňátkem
29
Pán s kosou má před sebou ještě hodně práce
30
Další ze zemědělců venčí svého buvola

Poslední den v Hoi An začíná stejně poklidně jako všechny ostatní. Poleháváme, jdeme na snídani a znovu poleháváme. Vietnam není bohužel zemí přátelskou k lidem, kteří jsou zvyklí platit jen kartou, naším úkolem před odjezdem je tedy najít bankomat, jinak budeme muset jít pěšky. Brzy zjišťujeme, že bankomatů je celkem dost, problém je ale v tom, že ani jeden nám nechce dát peníze, vždy jen zapípají něco ve vietnamštině a vyplivnou kartu. Nakonec dáváme na radu jednoho z místních, jdeme na hlavní vedlejší třídu a vážně nacházíme “cizinec-friendly” bankomat. S radostí a kapsou plnou dongů jdeme na nádraží, kde už čeká náš žlutý autobus (nemyslím Student Agency). Cesta je celkem utroubená, troubí se na všechno, auta, motorky, lidi, psy, dokonce i na neživé objekty, co kdyby se najednou pohnuly. Nutno ale poznamenat, že ve Vietnamu a Jihovýchodní Asii obecně troubení neznamená “uhni, blbče”, ale “jsem tady, teď o mně víš”. No a někdy to znamená obojí. Po cestě se nabírají cestující po zastávkách, ale i na zamávání, takže je náš autobus brzy plný, posedává se po zemi, po kufrech ostatních spolucestujících, no prostě kde to jde. Vietnamci zároveň nejsou moc zvyklí na jízdu jakýmkoliv jiným dopravním prostředkem než je skútr. Stejně jako naše v-autobuse-věčně-zelená vietnamská spolužačka v Číně, i tady se v průběhu naší hodinové cesty daří hned dvěma spolucestujícím opět přivést na světlo světa jarní závitky, které měli ke snídani. Američani udělali obrovskou taktickou chybu, neměli bojovat v džungli, ale v autobusech, to by Vietnamci okamžitě kapitulovali. Když se paním konečně dělá trochu dobře, letí pytlík plný nevábného obsahu ven z okna. Chudák skútrista.

Stejně jako pytlík, i my po chvíli mizíme ven z autobusu. Bereme Grab a po pár minutách jsme na místě. My jsme tu, adresa taky správná, jen hotel nikde. Pan hlídač, kterého se ptáme, umí jen vietnamsky a bohužel neví, tak si volá na pomoc kolegyni. Ta je ochotná, usmívá se a s čím prý potřebujeme pomoci. Hotel nezná, ale určitě to zjistí uvnitř restaurace. Když se ani po pár minutách nevrací, chápeme, že “jdu se zeptat dovnitř” asi ve Vietnamu znamená “nevím, nechce se mi to zjišťovat”. Bereme to tak opět do svých rukou, na bookingu dlouho nic, až někde vespod mezi německými komentáři si někdo stěžuje, že hotel se jmenuje úplně jinak a nemohl ho hodinu najít. My díky Helmutovi z Drážďan hodinu hledat nemusíme a zjišťujeme, že na bookingu uváděný hotel Tung Phuong se změnil na La Maison. Pofrancouzštěný hotel je naštěstí hned přes ulici. Paní na recepci se směje, prý že zapomněli název změnit. To se stane. Odpoledne jdeme na jídlo a se západem slunce na pláž, která je od ubytování vážně, co by kamenem dohodil. Jak byl Nha Trang populární u Rusů, tak je Da Nang populární u Korejců. Zrovna přistálo asi deset letadel z Koreje, takže vzduchem kolem létá korejština a jedna selfie za druhou.

První celý den v Da Nangu si půjčujeme motorku a jedeme vstříc chrámovému komplexu My Son (Mỹ Sơn), menšímu bráchovi Angkor Watu. Cesta trvá asi hodinu, vzhledem k tomu, že jsme na hotelu neměli snídani, zastavujeme v půli cesty na něco pořádného k snědku. Radši jsme vybrali jedno z bister, které mělo venku menu a na němž byl výběr jen z vietnamských baget banh mi, v jejichž názvech už se relativně vyznáme. Objednali jsme si dvě vajíčkové (Bánh Mì Ốp La), paní nám rozpekla bagetu, usmažila vajíčka a rozsekla velký kokos, abychom měli taky něco k pití. Vydatná snídaně pro dva za 50,000 (50 korun), tak by se nám to líbilo každý den. Ještě chvíli pokračujeme v cestě, když konečně přijíždíme k My Sonu. Skútr necháváme na parkovišti a za 150,000 dongů (150 korun) kupujeme vstupenku do areálu. Samotné místo vzniklo za království Champa a lidé zde bydleli od 4. do 13. století našeho letopočtu, což z My Sonu dělá nejdéle obývané místo svého druhu v Jihovýchodní Asii. Později se na komplexu výrazně podepsala vietnamská válka. Viet Cong tu měl svou základnu, kterou Američané mnohokrát bombardovali, proto byla řada budov silně poničena. Dodnes tu můžete vidět stopy po kulkách a díry po bombách. Chytáme se vietnamského průvodce, který vypráví různé příběhy, mimo jiné to, proč tu spousta soch nemá hlavu. Francouzští vojáci je totiž uřízli, odvezli do Francie a nyní je můžete vidět v pařížském muzeu Louvre. Vietnamská vláda se je snažila dostat zpět, místo toho ale dostala velmi chytrou odpověď: “Ne.” Prohlížíme jednotlivé části komplexu, na chvíli vždy celé místo zaplní zájezd, ten ale po krátké době odejde, a my tak máme celý My Son skoro jen sami pro sebe.

Z My Sonu jedeme zpět do města, předtím ale ještě zastavujeme na jednom zajímavém místě. Tím jsou Mramorové hory (Ngũ Hành Sơn, Marble Mountains), pět kopců tyčících se hned za Da Nangem. Každý je pojmenovaný po jednom živlu, tedy voda, oheň, vítr, vzduch a půda. Na Vodní horu (Thuy Sơn, Water Mountain) je vstup 40,000 dongů (40 korun) a není to jen kopec samotný, najdete zde i pagody, jeskyně a hlavně parádní výhled jak na město, tak na pláže a venkov na druhé straně. Do hotelu se vracíme řádně ošlehaní větrem a unavení. Jdeme se najíst do kavárny poblíž, chvíli posedáváme na pláži a spokojení s tím, že jsme stihli všechno, co jsme chtěli, můžeme jít spát.

31
Cestou na My Son míjíme danangskou katedrálu
32
I na stélách jsou tu patrné stopy střelby
33
Tady to začíná
34
Díra po bombě
35
Řadu budov silně poničila válka
36
Jednou za čas se sem nahrne turistická výprava a celé místo zaplaví
37
Jinde je ale téměř pusto a prázdno
38
Marťa a bezhlavý rytíř
39
Liduprázdno
WeChat Image_20190607155453-min
Tělo si můžete prohlédnout ve Vietnamu, hlavu v Louvru
WeChat Image_20190607155457-min
Bílý dobyvatel
WeChat Image_20190607155238-min
I na skútr stylově, Gucci helma je nutnost
40
Vstup na Mramorové hory hlídají draci
41
A o něco mírumilovnější Buddha
43
Da Nang v ne tak daleké dáli
45
Vidět je i na pláž a moře
46
Či na další z Mramorových hor
WeChat Image_20190607155340-min
Vietnamský kutil ve svém výtvoru
WeChat Image_20190607155502-min
Bezpečí při jízdě především

Stejně jako předchozí den, i tento začínáme na skútru. Ráno vyrážíme brzy, aby nás ještě tolik nesežehly sluneční paprsky a asi po hodině jízdy přijíždíme do oblasti hor Ba Na (Bà Nà, Ba Na Hills), kde mimo jiné leží i zábavní park, jež je naším dnešním cílem. Tedy přesněji je naším cílem most, který drží ve vzduchu mohutné Buddhovy ruce, ten je ale součástí parku, a tak chtě nechtě musíme navštívit i ten. Vstup je za nekřesťanskou, nebo v této části světa spíš nebuddhistickou, částku 700,000 dongů (700 korun), za níž se dá ve Vietnamu vyžít i týden, poslední dny jsme se ale uskrovňovali (aspoň si to namlouváme), a tak si menší úlet můžeme dovolit. Část parku je na úpatí kopce, ta důležitější je ale až na hoře, kam se člověk dostane jen lanovkou. Za spolucestující fasujeme skupinu Číňanů, u které se marně snažíme zjistit, kdo je s kým jak spřízněn. Číňané jsou totiž dost družní, často se mezi sebou hned od začátku začnou bavit jako staří kamarádi a běda, když zjistí, že jsou ze stejného kraje, to už často nepoznají ani oni sami, jestli jsou nebo nejsou z jedné rodiny. Po chvíli přichází řeč na nás, odkud asi jsou ti naproti? Samozřejmě jako téměř vždy padají první dva tipy, Rusko nebo Ukrajina. Když se znovu sami sebe ptají, odkud to asi jsme, Marťa to nevydrží a říká: “Tak si tipni!” Nastává ticho, které ale po chvíli přetíná smích a osazenstvo se nás začíná vyptávat na všemožné otázky. Všem je krásně rozumět, jen jedinému chlapíkovi ne. Ten se bohužel zajímá nejvíc, takže naše konverzace zjednodušeně probíhá asi ve stylu:

Chlapík: “Slyšel jsem, že Praha je moc krásná!”

My: “No jo, studujeme v Číně, je to fajn.”

Chlapík: “Ale ne, říkal jsem, že je Praha moc hezká!”

My: “Máte pravdu, že čínština je složitá, ale co se dá dělat, jednou se jí snad naučíme.”

Naštěstí brzy vystupujeme a najednou jako bychom se ocitli uprostřed staré Francie. Tedy aspoň takové, jak si ji představují vietnamští stavaři. Je to stejně zajímavé, v padesátých letech Vietnamci bojovali za to, aby z jejich země Francouzi odešli, a po šedesáti letech si staví francouzské vesnice a jezdí je obdivovat. Most je ve skutečnosti menší než na fotkách, naštěstí jsou Vietnamci maličcí, a tak i když je jich na mostě spousta, nezavazí ve výhledu, jen se trochu pletou pod nohama. Když už máme to, kvůli čemu jsme sem přijeli, za sebou, jdeme se trochu projít po zdejší nové staré Francii. Procházíme malým Bordeux, kolem nás probíhají představení, kde účinkují různí účinkující různých národností (nejčastěji rusky mluvící), slunce už ale začíná pořádně pálit, je čas uklidit se do stínu. Na hoře je řada restaurací inspirovaná různými styly, najdete tu například kavkazskou, francouzskou či japonskou restauraci. My si vybíráme poslední jmenovanou a jdeme se schladit. To se nám daří už při pohledu na ceny. Nedá se ale nic dělat, ostatní restaurace jsou na tom stejně, a tak nezbývá než se podrobit (ne pečivem, ale cenám).

Po jídle ještě chvíli koukáme na svatební focení probíhající v místní falešné katedrále, nasedáme na lanovku a sjíždíme dolů ke skútru. Nasedáme, sjíždíme první kopec a okamžitě se lekáme, benzín je skoro na nule! Celou dobu se modlíme, abychom dojeli aspoň na okraj města a nemuseli jít několik kilometrů s kanystrem, který stejně nemáme. Celí šťastní přijíždíme k první pumpě, tankujeme plnou, znovu startujeme a rázem přicházíme celé záhadě na kloub. Benzín nám záhadně nedošel, ani nám ho nikdo z nádrže nevysál, jednoduše se nám zasekla ručička ukazatele stavu nádrže. Oprava je jednoduchá, stačí praštit a máme najednou plnou. Ze dne zbývá ještě poměrně dost, byla by škoda toho nevyužít, takže projíždíme město a míříme na poloostrov, na němž leží pagoda Linh Ung (Chùa Linh Ứng, Linh Ung Pagoda), z níž je pohled na celý Da Nang. Nejvýznamnější částí parku, který se okolo pagody rozléhá je socha “ženského Buddhy” (Laddy Buddha), jež je se svými 67 metry nejvyšší sochou Vietnamu. Pagoda i sochy okolo jsou zajímavé, ale všechno do kapsy strčí místní opice. Paní údržbářka totiž kropí trávník, nechává za sebou louže, čehož opice využívají a sbíhají se sem z okolních stromů, aby se napily. Opice mají postaráno o pití, my zase o zábavu. Domorodci krmí opice kokosem, ty se pak i se skořápkou naraženou na hlavě pohupují na větvích, kočkují se s ostatními opicemi a všelijak blbnou, no komedie. Se západem slunce večeříme a po osmé vyrážíme za poslední dnešní atrakcí, jíž je Dračí most (Cầu Rồng, Dragon Bridge) přes řeku Han. Most má podobu zlatého draka a je oblíbenou atrakcí nejen místních, neboť během víkendů a svátků vždy v 21:00 “plive” oheň. Už hodinu předem se most a jeho okolí začíná plnit lidmi, nakonec je úplně plno a drak začíná soptit. Oproti představám je to ale trochu zklamání, drak párkrát plivne, pak ještě chrlí vodu a po pěti minutách je po všem. Nevadí, jsme rádi, že jsme tu byli právě o víkendu a měli možnost vidět alespoň tohle.

47
Lanovka vede od doslova od nevidim do nevidim
48
Nahoře na hoře se najednou ocitnete ve Francii
49
Zámecká oblast z lanovky
50
Boží ruce jsou tu největší atrakcí
51
Zpět do Francie
52
Na co cestovat za focením do Francie, když stačí jet do sousední vesnice
53
Nová stará Francie
54
Marťa s rusky mluvícím motýlem
55
Tradiční přibližovadlo k loďkám
56
Vstup do chrámu
57
Chrám obklopený bonsajemi
58
Rocker na jelenu
59
Žíznivé opičky
60
Uloupila si kokos
61
Jít do všeho po hlavě
62
Buddha byl žena!
63
Jména hloupých na všech sloupích
64
Opičák s ještě špinavou hubou
65
Dračí most v reji skútrařů
WeChat Image_20190607155432-min
Drak nečekaně neplive jen oheň, ale i vodu
WeChat Image_20190607155337-min
Ten večer jsme nebyli jediní, kdo si pořídil fotku
WeChat Image_20190607155434-min
Skútří nalevo, napravo a chvílemi i nahoře

Následující den nás čeká přejezd z Da Nangu do Hue (Huế), možnosti jsou dvě, autobus nebo vlak. My volíme druhý jmenovaný, protože právě cesta mezi těmito dvěma destinacemi má být to nejhezčí, co můžete ve Vietnamu při cestování vlakem zažít. V přednádražní restauraci si dáváme pozdní snídani obohacenou o extra porci proteinu v podobě mravenců a vydáváme se do čekárny. Je vidět, že se Vietnamci pravděpodobně učili od Českých drah, a dokonce je v některých ohledech dokázali předčít. Vlak má přijet v 11:30, asi deset minut poté na tabuli skáče nový odjezd v 13:30, a my tak můžeme dál vesele pokračovat v čekání. Tady se toho aspoň nebojí, v Česku vám postupně ke zpoždění přidávají pět minut k pěti minutám, až jsou z toho taky nakonec dvě hodiny. Ale možná pořád lepší než v Rusku, kde jel vlak buď načas, nebo měl přes deset hodin zpoždění, nic mezi tím, prostě vabank. “Šťastnou” ruku při výběru vlaku jsme dnes měli ale jen my, ostatní měli zpoždění maximálně dvacet minut, což je na místní poměry více než dobré. Na paní za přepážkou jsme při koupi jízdenky měli jen dva požadavky, a to sedět po směru jízdy a napravo. Vstupujeme do vlaku a po chvíli už vidíme svá místa, proti směru a nalevo. No nic, je tu aspoň nabíječka, tak chvíli nabíjíme své povadlé mobily a v poloprázdném vlaku si přesedáme na druhou stranu. Jedeme nejdřív podél moře, pak stoupáme do kopců, odkud vidíme liduprázdné pláže a okolní prales, pod námi vodopády, asi po hodině jízdy se krajina mění a my vjíždíme mezi vesničky a lidi pracující na políčkách. Po třech hodinách vystupujeme na nádražíčku v Hue, odbýváme místní taxikáře, kteří ale vypadají, že jim to vůbec nevadí, aspoň si můžou v klidu dojíst své nudle. Grabem přijíždíme až k ubytování, ve kterém nás vítá asi ten nejmilejší domácí na světě. Na tváři úsměv celou dobu, jako by mu ho do obličeje někdo vyřízl, ochota sama a nic nebyl problém. Původně jsme si chtěli ve městě první odpoledne prohlédnout palác, plány nám ale mění zpoždění, a tak se jdeme jen najíst a projít k Perfume River (Sông Hương), řece, která protéká centrem města a po níž se za zhruba 40-50,000 dongů (40-50 korun) pořádají projížďky. Nový plán projet se po řece nám tentokrát mění žaludek a hlavně nudle, které nám úplně nesedly, a tak se večer strávený na pokoji zdá jako rozumnější nápad.

WeChat Image_20190607155335-min
Nastupovat, příští zastávka Hue!
WeChat Image_20190607155321-min
Cestou se bylo na co dívat, bohužel okna byla tak špinavé, že tohle je jediná publikovatelná fotka
66
Nádražíčko v Hue

Vyspaní do růžova ráno za 150,000 dongů (150 korun) na den půjčujeme skútr a vyrážíme za dnešním prvním cílem, jímž je opuštěný vodní park Thuy Thien (Thuy Thien waterpark) nacházející se pár kilometrů za městem. Park je už několik let uzavřený, vše v něm ale zůstalo, tak jak bylo, dokonce tu chvíli byli i krokodýli, je proto zajímavé vidět, jak se do celého areálu zakousl zub času. Je tu sice strážník, tomu ale prý stačí strčit do kapsy hezkou bankovku a park je váš. Aspoň podle majitele našeho hotýlku a internetu. Přijíždíme, strážník tam opravdu je, tak nejdřív zkoušíme, jestli nás nepustí jen za hezký úsměv. “Dovnitř nemůžete”. Aha, no nejsme včerejší, z kapsy vytahujeme pár tisíc dongů a podáváme je strážníkovi. Kupodivu ani na to ale neslyší. Omlouvá se a vytahuje papírek, na kterém anglicky stojí, že v parku se za poslední dobu stala řada nehod a bohužel nás vážně nemůže pustit. Jak se odpoleden dozvídáme, pod dvěma turisty se tu propadlo schodiště a z parku už se nikdy nedostali. Ještě se chvíli snažíme dostat do parku jinou stranou, tam ale čeká další neoblomný strážník, jdeme kousek lesem, ale tam pro změnu (beztak) čekají varani, a tak to otáčíme a s nepořízenou se vracíme do města.

Jedeme tam, kam jsme to včera nestihli, tedy k Císařské starému městu (Hoàng thành), uvnitř něhož se nachází Zakázané město (Tử cấm thành), do nějž měla kdysi, stejně jako u pekingského jmenovce, přístup jen císařská rodina. Hue je staré císařské město, od poloviny 19. století do roku 1945 bylo navíc hlavním městem celého Vietnamu, proto není divu, že císařský palác leží právě zde. Za vstupné necháte 150,000 dongů (150 korun), a uvnitř komplexu pak najdete řadu budov, z nichž většina je poměrně nově rekonstruována (roku 2003), neboť byl palác během americko-vietnamské války silně poškozen. Některé budovy, ale ještě neprošly rekonstrukcí, můžete tak sami vidět, jak to tu vypadalo před a po válce. Vedle paláce se ještě nachází historické muzeum (Hue Historical Museum), kde vedle sebe stojí letadla, tanky, kulomety a další pozůstatky války. Vše je vidět i z venku, tak jen nakukujeme a jdeme dál. Je polovina února, ale vietnamské slunce si nedělá přestávky a celý rok pálí jako šílené. Uklízíme se tak do vegetariánské restaurace, která je podvod hned nadvakrát. Nejdřív člověk najde na jídelním lístku názvy jako kuřecí se zeleninou a podobné, pak si to ale objedná a je to opravdu jen ta zelenina. Je zrovna poslední den vietnamského nového roku, lidé posedávají na ulici a pálí obětiny za zemřelé, hlavně falešné peníze, které se tu prodávají na každém rohu. Spousta lidí varuje před návštěvou Vietnamu během nového lunárního roku, ale nebylo to ani zdaleka tak hrozné, jak se někde můžete dočíst. Řada obchodů, restaurací i památek má zavřeno, ale rozhodně najdete i spoustu otevřených míst, takže hlady neumřete a památky a zajímavosti je třeba naplánovat tak, aby neměly zrovna zavřeno, což vždy najdete na internetu. Nejhorší jsou asi první tři až čtyři dny, poté už se vše pomalu vrací k normálu.

67
Brány do starého města Hue rozhodně nejsou dělané pro kamiony
70
Jdeme k císaři
71
Po válce tu nic z tohoto nezbylo
72
Krmiti kapry zapovězeno
73
Budova
74
Během války tu probíhaly tvrdé boje a z původního paláce se toho moc nezachovalo
75
Jedna z renovovaných budov
76
Ve stavu po válce
68
Nemusíte platit vstup, abyste viděli tanky
69
Letadla už dávno nelétají

Ráno půjčujeme k našemu dosavadnímu jednomu ještě druhý skútr a dobrodružství může začít. Po vzoru pořadu Top Gear jedeme na průsmyk Hai Van (Đèo Hải Vân, Hai Van Pass), jenž se z pár metrů nad mořem zdvihá až do půl kilometru a jedinou možností, jak se dříve dostat po zemi z města Da Nang do Hue či opačně, bylo projet právě tento průsmyk. Nevede samozřejmě po celou cestu mezi těmito dvěma městy, je to jen krátký úsek blíž Da Nangu, takže se k němu nejdřív musíme dostat. Na výběr jsou dvě trasy, rychlá a kratší nebo pomalá, delší a plná výmolů. Podle hesla “je to sice delší , ale zato horší cesta” vybíráme tu druhou, aspoň uvidíme víc místního života. Projíždíme vesničkami, zemědělci pracují na poli, děti utíkají ze školy a skútry jsou snad úplně všude. Co je ještě všudypřítomné jsou hroby. Ty mají Vietnamci veliké a zdobené, nacházejí se vždy za vesnicí a je jich vážně hodně, za chvíli je snad ani nebudou mít kam dávat.

Vyjíždíme u hlavní silnice a mraky skútrů se mění v mraky náklaďáků a autobusů, které se navíc rádi předjíždí na všech myslitelných i nemyslitelných místech. Čeká nás rovnou křest ohněm, tunel. Jestli je venku troubení kamionů nepříjemné, tak co pak když sedíte na malém skútříku, jedete tunelem, srdce v kalhotách a někdo vám najednou zatroubí těsně za hlavou. V tunelu se navíc všechno rozléhá, takže není divu, že jsem to málem položil. Tunel a s ním i to nejhorší je ale naštěstí brzy za námi. Kolem silnice se začínají objevovat stánky, které jsou tu rozdělené tak nějak na úseky. Na prvním úseku se prodává výhradně alkohol, který rovnou vedle improvizované prodejny pálí, na druhém pak nakládané ředkvičky nebo možná něco úplně jiného, moje vietnamština totiž trochu pokulhává (nebo spíš nemá vůbec nohy) a nakonec to všechno vystřídají kavárny. Po pár kilometrech se konečně dělí zrno od plev, v našem případě autobusy a náklaďáky od skútrů. Nalevo se totiž nachází nový tunel, který výrazně zkracuje dobu jízdy, napravo pak začíná starý průsmyk. Skoro všichni míří do tunelu, doprava odbočují jen motorkáři, turisti a cisterny, ty totiž mají kvůli bezpečnosti do tunelu zákaz vjezdu. Hned na začátku nás čeká výhled na zátoku Lang Co (Lăng Cô), kde se Jeremy Clarkson z Top Gearu dojímal nad krásou Vietnamu. Stoupá se rychle, řežeme řadu ostrých zatáček, vyhýbáme se několik cisternám a jsme na vrcholu, kde jsou pozůstatky po menším vojenském stavení, také zbytky bunkru a střílen. Kromě nich je tu i několik restaurací, obchodů se vším možným a myslí tu i na motoristy, kterým došel benzín. Do jedné z restaurací se uchylujeme, na menu nejsou napsané ceny, je to jasné, tady se bude smlouvat! Paní nadhodí cenu, která spíš než cenu jídla připomíná roční plat vietnamského prezidenta, my snižujeme a snižujeme, až jsme celkem spokojení, ale i tak nás vzala dost na hůl. Máme ale výhled na celé údolí, tak těch pár dongů obětovaných navíc ani tolik nebolí. Dostáváme nudle s hovězím, tak to tedy aspoň stálo v jídelním lístku, ve skutečnosti náš oběd ještě před pár hodinami pravděpodobně mňoukal. Dojídáme, obdivujeme zajímavě řešený záchod, kdy pisoár stojí asi půl metru od paní kuchařky, která zrovna vaří oběd Němcům, kteří přišli po nás, a jdeme prozkoumat to, co zde zbylo po vojácích.

Stopy po kulkách jsou jen na některých z budov, zub času se ale silně zakousl do všech. Po rychlé obhlídce sedáme zpět na skútr a vyrážíme na cestu. Původně jsme plánovali jet až do Da Nangu, únava ale udělala svoje, takže se otáčíme a jedeme zpět do Hue. Průsmyk Hai Van je dosti oblíbený, v obou městech, ostatně stejně jako v celém Vietnamu, nebudete mít problém s půjčením skútru či jiné motorky, dokonce zde najdete i řadu míst, kde si půjčíte motorku, odevzdáte zavazadlo, projedete si celou trasu, v druhém městě motorku vrátíte, zavazadlo vám doručí až na ubytování a vy můžete pokračovat v cestování bez toho, aniž byste se museli vracet. Dopolední cesta venkovem nám zabrala celkem dost času, navíc se neradi vracíme stejnou cestou, proto padá volba na rychlodráhu. Sjíždíme z průsmyku, vjíždíme na hlavní silnici a nikde nikdo! Najednou vidíme tunel a před vjezdem do něj dlouhou kolonu. Máme štěstí, tunel je teď asi hodinu po poledni zavřený a my tak máme silnici jen pro sebe. Na ubytování přijíždíme spálení od slunce tak moc, až se leskneme, navíc celí černí od prachu a kouře ze silnice. Sprchujeme se, lijeme na sebe litry nivey a jdeme se najíst. Kousek od nás je restaurace, kde připravují hlemýždě, včera večer tu bylo plno, a tak jsme se rozhodli zkusit, jestli tu vážně tak dobře vaří. Bylo to naše poprvé (co jíme hlemýždě), ulity létaly všude okolo, ale my ne a ne dostat hlemýždě ven. Naštěstí to neušlo majiteli restaurace, přišel za námi a vše nám vysvětlil. Nejlepší je vzít párátko nebo speciální malou dvouzubou vidličku a hlemýždí nožku nabodnout, pak už to jde samo. Únava a spálení však dělá svoje, dojídáme, sotva docházíme na pokoj, ještě není ani po vietnamském Večerníčku a my usínáme.

78
Hladina i nebe tu splývají
79
Hells Angels
80
Právě tady začíná nejslavnější vietnamský průsmyk
WeChat Image_20190607155533-min
Můžeme stoupat
81
Zátoka a část železnice, po níž jsme včera přijeli
82
Bunkr na úplném vrcholu
83
Stejně jako po celém Vietnamu, i zde jsou patrné stopy střelby
WeChat Image_20190607155519-min
Oči od kouře, ale kouřové líčení je teď prý in
WeChat Image_20190607155513-min
Skromná večeře s výhledem
WeChat Image_20190607155517-min
Tváře opálené tak, že se lesknou

Náš poslední den ve středním Vietnamu nezačíná zrovna optimisticky, Marťa nemůže dostat z oka kamínek, který se jí tam během jedné z jízd na skútru dostal, vymývání, kapky ani třesení s celou Marťou nepomáhá, je na řadě specialista. Původně jsme chtěli jet do nemocnice s vietnamskou kamarádkou, která je z Hanoje a studuje s námi v Xi’anu, ta se ale vrací do Číny ve stejný den, kdy mi přijíždíme na sever Vietnamu. Naštěstí Marťu zachraňuje náš věčně usměvavý majitel penzionu, který na sebe dobrovolně bere roli tlumočníka a zároveň improvizované sanitky. Vietnamská nemocnice je, světe div se, celá ve vietnamštině, takže bychom toho bez jeho pomoci asi moc nevyřešili. Přicházíme do čekárny, jedna ze sester už nás chce pouštět jako cizince přednostně, v tom jí ale spraží doktorka, která nás posílá zpátky do čekárny. Cizinec jako Vietnamec, všichni si musí počkat! Netrvá to ale dlouho a doktorka nás pouští do ordinace. V ní sedí několik doktorů a čeká ještě víc pacientů, kteří přihlíží vašemu zákroku. No ještěže nejsme na gynekologii. Doktorka vytahuje dlouhou jehlu, všechny nás polévá pot, naštěstí jí jen zajede Martě pod víčko, pořádně oko propláchne a kamínek je pryč. Za asi dvě stovky dostává Marťa léky a radu, ať si koupíme oba pořádné sluneční brýle. Když argumentujeme tím, že sami Vietnamci je taky nenosí, jen ukáže na šikmé oči a usměje se.

Už se zdravým okem vyrážíme na oběd. Hue je městem dobrého jídla, kromě nudlí Bun bo Hue (Bún Bò Huế) je to například i Banh nam (Bánh Nậm), rýžové těsto s krevetím masem zabalené do banánového listu. Spíš než vydatný oběd je to taková svačinka, takže se ještě dojídáme bagetou a jdeme zpět na ubytování, abychom si vyzvedli batůžky a zavolali, nebo si spíš nechali zavolat, taxi na letiště. Letiště v Hue je malinké, navíc je poměrně daleko za městem, proto pokud rozmýšlíte, zda letět z Hue či Da Nangu, volte druhou možnost, letiště je skoro ve městě, takže když na to přijde, můžete dojít od hotelu až k odbavení pěšky. Naše cesta na letiště je příjemná, jedeme taxíkem a na tachometru nakonec naskakuje cena 230,000 dongů (230 korun). Na internetu jsem hledal, jestli je i nějaká jiná možnost cesty. Můžete se svézt shuttle busem za 50,000 dongů pro jednoho (50 korun), který jezdí vždy dvě hodiny před odletem Vietnam Airlines, dlouho se mi ale nedařilo najít odkud odjíždí. Nakonec jsem našel, Hanoi Street mi ale mapy nechtěly najít, majitel taky nevěděl, takže nám stejně zbyl jen ten taxík. Na letišti jsme mezi prvními, což je výhoda při vybírání sedadel u check-inu, horší už je to v tom, že nám zbývají téměř dvě hodiny na letišti, kde nic moc není. Hodinu a půl procházíme dokola těch pár málo obchodů, které tu jsou, konečně přilétá náš zelený stroj Vietnam Airlines, cestující vystupují, probíhá rychlý úklid a můžeme nastupovat. Příští zastávka: Hanoj!

WeChat Image_20190607155511
Poslední foto dne, Banh Nam