Let z Hue do Hanoje (Hà Nội) byl krátký, navíc bez eventualit, jak by se řeklo hezky česky, a tak už zhruba po hodině přistáváme na hanojském letišti Noi Bai. Je několik možností, jak se dostat do centra města, jímž je Stará čtvrť (Phố cổ Hà Nội, Hanoi Old Quarter). Nejrychlejší a zároveň nejdražší je taxi, to vás za 350,000 až 400,000 dongů (350 – 400 korun) doveze kam chcete. Stejně tak Grab taxi, které je však o zhruba 100,000 dongů (100 korun) levnější. Další způsoby už jsou o poznání levnější. Buď se do města můžete vydat jedním ze shuttle busů leteckých společností Vietnam Airlines a JetStar, či MHD linkami číslo 89 nebo 17. Za svoz od letecké společnosti zaplatíte 40,000 dongů (40 korun), za MHD pak 30,000 (30 korun) respektive 9,000 dongů (9 korun). My vybíráme zlatou střední cestu a nasedáme na autobus číslo 86. Jednou ze zastávek je i luxusní hotel Melia. V něm samozřejmě nebydlíme. Od Melii procházíme “pašeráckou” stezkou k jednomu z domů v zapadlé uličce, kde nacházíme klíčky v poštovní schránce přesně podle instrukcí. Jdeme až do pátého patra, klíče jdou poměrně ztuha, ale nakonec se nám daří otevřít. Bohužel nejsme jediní, komu se podařilo na zámek vyzrát. Všude po zemi oblečení a u postele kufry. Voláme paní bytné, ta se jen směje a říká, že jí za pět minut máme čekat dole. Za chvíli se vážně přiřítí skútr a na něm milá malá majitelka. Prý s námi už nepočítali, ale klid, pokojů je dost! Jen ne tady. Hází nás do Grabu, platí předem a řidič nás kupodivu nevyhazuje hned za rohem, jak by už s penězi v kapse mohl, ale veze nás až na místo, kde má čekat majitelčina sestra. Ta sice nečeká, ale po jednom telefonátu usměvavá paní sestra vážně vylézá z jednoho z domů a komolí mé jméno asi nejhůř, jak jsem kdy zažil, ale co se dá dělat, ve Vietnamu prostě jméno Adam nemají. Jak se tu pak musí cítit třeba takový Řehoř? Paní neumí anglicky, takže jedeme styl ruce-nohy a do toho taky spoustu úsměvů a mezinárodních slov okay. Už je celkem pozdě, komunikace přes Google překladač trochu vázne (chvíli jsme překladač podezřívali, že už je unavený stejně jako my), a tak už jen rychle večeříme v restauraci poblíž a jdeme spát.
První den ráno nás čeká návštěva hrdiny Vietnamu a ozdoby všech bankovek, Ho Či Mina. Ten už bohužel nežije, ale přímo uprostřed města se nachází jeho mauzoleum, které je otevřené každý den kromě pondělí a pátku od 7:30 do 10:30. O víkendu jsou tu velké fronty, přes týden to ale jde a okolo půl desáté už tu nečeká skoro nikdo. Vystojíme krátkou frontu, odevzdáváme foťáky, postupujeme k mauzoleu a za pár minut sbíráme třetího do party, po Maovi v Pekingu a Leninovi v Moskvě dalšího mauzoleistu. Součástí parku je i Pagoda stojící na jediném sloupu (Chùa Một Cột, One Pillar Pagoda) a Ho Či Minovo muzeum. Pár minut posedáváme u pagody na kuří nožce, sledujeme jak mniši krmí kapry, muzeum necháváme muzeem a posouváme se dál. Jako první míjíme prezidentský palác, ten je celý žlutý a všude okolo vlají vietnamské a argentinské vlajky. Včera jsme viděli u výjezdu z letiště postávat řadu reportérů s kamerami. Možná stál argentinský prezident u pásu na kufry hned vedle nás a my ho nepoznali. Nebo přiletěl soukromým letadlem a vůbec se nepřiblížil k nám, obyčejným smrtelníkům. Ať tak či onak, my pokračujeme dál a po pár stech metrech v dopoledním vedru přicházíme k taoistickému chrámu Quan Thanh (Đền Quán Thánh). Chvíli ho prohlížíme, ale nakonec nás místo vstupu do něj zláká nedaleká kavárna. Po doplnění tekutin pokračujeme podél jezera k pagodě Tran Quoc (Chùa Trấn Quốc), jenž tu stojí přes 1500 let a je tak nejstarší pagodou ve městě. Fotíme jen zvenku, přeci nedáme 40,000 dongů (40 korun) za vstup, když je všechno tak hezky vidět i odtud!
Nastupujeme do místního MHD, bus za 7000 dongů (7 korun), moc dlouho si ho ale neužíváme, vystupujeme totiž hned po dvou zastávkách u Národního monumentu (Ngày thương binh liệt sĩ). U něj přecházíme silnici a vstupujeme do areálu Citadely (Hoàng thành Thăng Long), jež sloužila na dlouhých 800 let jako sídlo vietnamských vládců, než se v roce 1810 hlavní město přesunulo do Hue. Vstupné je 30,000 dongů (30 korun), lidí je pomálu, několik cizinců a zbytek místní slečny, které si sem v tradičním vietnamském oblečení ao dai (Áo dài) přišly udělat pár (set) fotek. Na konci 19. století přišla spolu s francouzskou invazí i vlna ničení, a tak jediné, původní, co z Citadely zbylo je brána Doan Mon (Coang Doan Mon) a na protilehlé straně vlajková věž (Cột cờ Hà Nội, Flag Tower of Hanoi), kterou Francouzi používali jako vojenskou základnu. Na bráně člověk najde řadu fotografií ukazujících průběh války o nezávislost proti Francii, mezi nimi například sundávání francouzské vlajky z věže, na kterou teď koukáme. Věž se zároveň nachází uvnitř Vietnamského válečného muzea (Bảo tàng Lịch sử Quân sự Việt Nam, Vietnam Military History Museum), v jehož útrobách najdete několik expozicí týkajících se vietnamsko-americké války či války o nezávislost proti Francouzům. Na zahradě se pak nachází několik letadel, tanků a dalších strojů. Na válku ale nemáme chuť, to spíš na něco pořádného k jídlu. Vyrážíme proto zpět ku domovu, ale najednou, jako bychom se ocitli o pár desítek let zpět nebo minimálně o pár tisíc kilometrů jinde. Stojí před námi totiž Lenin! Pochopitelně ne ten živý, ale i socha tak daleko od jeho domoviny překvapí. Zbyl tu jako pozůstatek po parku nesoucím jeho jméno, ten byl sice dávno přejmenován, ale socha zůstala. Žaludek se začíná ozývat čím dál tím hlasitěji, a tak voláme Grab a od Lenina se vezeme do příjemně klimatizované restaurace, kde konečně zaháníme hlad. S přibývajícími hodinami a ubývajícími stupni se rozhodujeme vyjít ven. Procházíme postranní uličky, sledujeme, jak probíhají přípravy na summit USA-KLDR, který se tu má za pár dní konat (vlaječky jsou všude), procházíme jeden z mnoha místních parčíků, k večeři si dáváme jarní závitky a vracíme se zpět na ubytování.
Ráno nespěcháme, jako první jdeme k vězení Hoa Lo (Hỏa Lò, Hoa Lo Prison), jemuž se často přezdívalo “hanojský Hilton” a které máme doslova za rohem. Vězení postavili v 19. století Francouzi a bylo největším v celé Indočíně. Vstupné je 30,000 (30 korun), poprvé ve Vietnamu se nám ale daří domoci se studentské slevy, a tak to máme za polovinu. V Hoa Lo byla spousta válečných (například budoucí kandidát na amerického prezidenta John McCain) i politických vězňů, často komunistů, kteří bojovali proti Francouzům, Američanům a dosavadní vládě, až se jejich úsilí vyplatilo a celý Vietnam se po vietnamsko-americké válce stal komunistickou/socialistickou zemí, což trvá do dnes. Můžete si projít cely, dvůr, společné místnosti a všude se z popisku na zdi dozvíte, kde se zrovna nacházíte a jak to tu vypadalo za dob největší “slávy”. Od vězení pokračujeme k jezeru Hoan Kiem (Hồ Hoàn Gươm, Hoan Kiem Lake), jenž je srdcem Hanoje. Místní sem chodí na procházky, fotí se ve svatebním či tradičním oblečení nebo jen posedávají a hrají karty. Jako první na nás z uprostřed jezera vykukuje Želví věž (Tháp Rùa, Turtle Tower), která je spolu s opodál ležícím chrámem Jadeitové hory (Đền Ngọc Sơn, Temple of the Jade Mountain) a jeho červeným mostem jednou z nejznámějších památek města.
Pomalu se přibližujeme úplnému centru Hanoje, tedy Staré čtvrti, z procházení se nám ale celkem vyhládlo, a tak ještě před prozkoumáváním okolní čtvrti zacházíme do restaurace Bun Cha Ta na stejnojmennou dobrotu. Po jídle je konečně čas projít staré centrum Hanoje. Všude plno obchůdků se suvenýry, teniskami Abibas, starými propagandistickými plakáty, kromě toho také spousta masážních salonů, pouličních kadeřníků a “restaurací” sestávajících jen z pár plastových židliček vysokých tak pro dvouleté dítě nebo průměrně vysokého dospělého Vietnamce. Po chvíli poflakování se míříme kousek dál ke katedrále sv. Josefa (Nhà thờ Lớn Hà Nội, St. Joseph’s Cathedral). Katedrála v neogotickém stylu pojmenovaná po patronovi celé Indočíny byla jednou z prvních křesťanských staveb po příchodu Francouzů do země. Křesťanství je, po buddhismu, ve Vietnamu druhé nejrozšířenější náboženství, má přibližně 4 miliony příznivců, proto není divu, že kostely a katedrály najdete po celé zemi.
Odtud se vydáváme na místo, které je pro turisty zajímavostí, pro místní každodenní rutinou. Jde o ulici, kterou projíždí vlak a z obou stran míjí domy jen o pár desítek centimetrů. V Hanoji můžete vidět dvě takové uličky, jedna je hned za nádražím (na google maps jako Hanoi Street Train) a druhá před nádražím. My míříme na tu druhou, na mapách jako Ngõ 224 Lê Duẩn Đống Đa. Na většině anglicky psaných stránek se dočtete, že vlak jezdí jen v 9:00 a 15:30, v tyto časy je tu také tolik turistů, že si spousta z nich musí lehat mezi koleje, aby se do uličky vůbec vešli. Dobře, to přeháním, ale lidí je tu víc než dost. Vlak ale ve skutečnosti jezdí častěji, konkrétně v 6:00, 9:00, 14:30, 19:30, 20:10 a v pátek a neděli ještě v 13:15 z Hanoje a v 11:55, 15:30 a 19:10 do Hanoje, proto se vyplatí vybrat jeden z méně frekventovaných časů. My jsme do uličky dorazili před 14:30 a nebyl tu skoro nikdo, oproti tomu o hodinu později byla ulička plná. Na obou místech už jsou na turisty připraveni, což sice trochu ubírá na autentičnosti, ale aspoň si můžete vychutnat kávu/čaj/limonádu, před příjezdem vlaku rychle uklidit stolky, uklidit se do bezpečí a počkat, až vlak přejede a opět se vrátit k šálku. Představení skončilo, další vlak jede až za čtyři hodiny a to už se nám čekat nechce. Prošli jsme, co jsme chtěli, pro dnešek máme splněno. Zbývá tak jen se navečeřet a pomalu se připravit na zítřejší cestu do zátoky Ha Long (Thành phố Hạ Long, Ha Long Bay).
V sobotu ráno vstáváme, venku prší, naštěstí čekáme jen čtvrt hodiny, když z dodávky vystupuje Mr. Saigon, náš průvodce na následující dva dny. Nabíráme po městě ještě pár lidí a brzy už míříme k zátoce Ha Long. V hanojských turistických kancelářích i na internetu najdete řadu nabídek, výlety někdy jen na den, někdy dva dny a jedna noc, ale klidně i déle. Na internetu jsme objevili spoustu recenzí o tom, jak někoho podvedli, proto jsme radši šli na jistotu a na bookingu zvolili loď společnosti Cozy Bay Cruise. A udělali jsme dobře. Nabídka je široká, některé lodě jsou jednodušší a levnější, některé jsou luxusní a tím pádem i dražší, vybere si zkrátka každý. Asi po třech hodinách jízdy přijíždíme do zátoky a naloďujeme se. Naše loďka je zhruba pro 20 lidí, tedy tak akorát, aby těch lidí nebylo moc. Jako první nás čeká oběd, dobrý začátek. Po asi hodině a půl plavby kolem několika desítek z celkových zhruba 1600 skal zastavujeme na ostrově, jehož největší zajímavostí je jeskyně Hang Dau Go (Hang Đầu Gỗ, Dau Go Cave) s desítkami stalaktitů a stalagnátů. Jeskyně je živá, stalaktity pořád rostou, takže když sem přijedete po několika milionech letech, můžete se o tom přesvědčit na vlastní oči. Po prohlídce všech tří komor jeskyně se přesouváme na další z ostrůvků, na němž je pláž a výhled na část zátoky. Mrholí, a tak místo koupání volíme výstup na kopec. Mrholení se ale brzy mění v déšť, není čas na hrdinství, proto rychle volíme taktický ústup na loď.
Chvíle oddechu a jde se vařit. Máme lekci vietnamské kuchyně, učíme se rolovat jarní závitky. Prvních pár jich vyrábíme trochu postižených, zbytek už ale vypadá celkem k světu a dokonce se dá i jíst. Pak nás čeká opravdová večeře, kterou už naštěstí vařili kuchaři, ne my, a do postele se vydáváme chvíli poté, co na palubě začíná karaoke. To je vážně vietnamským národním sportem, je tu na každém kroku a lidi tu do kapesního mikrofonu zpívají pořád, kupříkladu i řidiči autobusu, čekající na osazenstvo. To, že mají Vietnamci zpěv nahlas rádi ale bohužel neznamená, že by jim to nějak šlo. Právě naopak. Často se řídí zvráceným pravidlem “čím víc nahlas, tím míň falešně to bude znít”. Což opravdu není pravda.
Ráno nás čeká perlová farma, 5 minut dostáváme výklad o tom, jak se perly rodí, kolik let vše trvá, a pak trávíme 25 minut v obchodě. Po nákupech je čas na dobrovolný program, tedy kajakování, ale je taková zima, že by nevyhnali psa, natož kajakáře. Jdou jen odvážní Chilané, kteří se vrací s omrzlinami. Dnešní program byl hodně krátký, čeká nás už jen oběd a cesta zpět.
Po tříhodinové cestě nás vyhazují přímo před naším ubytováním. Bydlíme ve staré čtvrti v AnAn’s Family, uprostřed všeho dění. Kromě tohoto je v Hanoji spousta dalších možností, z nichž můžete vybírat například zde. Za zmínku stojí například hotel Le Beryl, New Vision či Prince II, vše skvěle hodnocené hotely přímo v centru města za dobrou cenu. Jdeme se trochu projít, koupit suvenýry a na masáž. Nevím, jestli je Hanoj epicentrem masážového světa, ale salonů tu najdete nepočítaně. Vybíráme jeden zapadlý, objednáváme vietnamskou masáž a může se začít. Paní masérka po nás chvíli šlape, ještěže jsou Vietnamky tak malé, jít na takovou masáž v Americe, máme prošlápnutou páteř. Masáž končí, těla máme pořádně prohmataná a dochází na placení. Platíme stanovenou částku, přidáváme ještě spropitné, bohužel máme jen dvě dvacky, jinak bychom každé z masérek museli dát jinak a svět by nebyl fér. Jedna z masérek se začíná smát a chce víc, za dvacku prý ani nemusela ráno vstávat z postele. A tak končíme ožebračeni v zemi třetího světa! Zmasírovaní fyzicky i psychicky hledáme místo k večeři. Je těžké vybrat něco, co je sice místní, ale ne až moc. Tam, kde sedí cizinci to bude drahé a kdo ví, jestli dobré. Tam, kde sedí jen místní může být zase zrada v tom, že bud nemají menu nebo je jen ve vietnamštině, což je složité, pokud nejste Vietnamec nebo se ve vietnamské kuchyni nevyznáte. Tentokrát u nás vyhrává zlatý střed, kdy má restaurace malé sedačky, posedává tam pár místních, ale i pár cizinců a mají buď obrázkové menu nebo pod vietnamskými i popisky v angličtině. Dobře najezení se vracíme na ubytování. Pomodlit, vyčůrat a spát, ať jsme zralí na zítřejší cestu do Sapy.
