V následujících dnech zakončíme naši cestu z jihu na sever návštěvou Sapy. Pochopitelně ne té pražské tržnice, ale horského městečka na hranicích Vietnamu a Číny. Poslední ráno v Hanoji nás budí budík už o hodinu dřív, než jsme ho měli nastavený. V rozespalosti už se začínáme bát, že vypukla vzpoura strojů, brzy nám ale dochází, že to není budík náš, ale souseda, který bydlí o patro pod námi. No zvukotěsné pokoje tu zkrátka nevedou. Vstáváme a jdeme na bus. Za rohem nacházíme podle map zastávku, ale autobus 162, kterým máme jet, nikde. Znovu funguje komunikace rukama, nohama a hlavně mobilem a nakonec se dozvídáme, že číslo našeho autobusu se skrývá pod názvem první zastávky. Bus číslo 162 je asi oblíbený vtípek mapařů z Google, když neví, jaké číslo linku doopravdy jede. Stalo se nám to už v Ho Či Minu, Hoi Anu a teď i v Hanoji. Možnosti, jak se dostat do Sapy jsou v podstatě tři, pronajmutí samostatného auta rovnou zavrhujeme, nejsme milionáři. Zbývá tedy vlak či autobus. Vlaky jezdí většinou přes noc a můžete si vybrat, jak moc luxusně se chcete cítit. Do Sapy totiž jezdí jak normální vlaky vietnamských drah, tak i luxusní soukromé vlaky napěchované turisty. Pochopitelně platí, že čím lepší vlak, tím dražší jízdné, za nejlepší místo v luxusním vlaku tak zaplatíte okolo čtyř milionů dongů, tedy čtyři tisíce korun. Poslední z možností je lůžkový autobus, tím jedeme i my a na serveru baolau vybíráme společnost Hason Haivan.

MHD nás vyhazuje na konečné, jíž je autobusové nádraží. Jsme tu o něco dřív, tak se jdeme do kanceláře společnosti zeptat co a jak. Nemáme se o nic bát, k autobusu nás zavezou. To je hezké gesto, jen trochu zbytečné, cesta minibusem byla totiž podstatně delší, než kdybychom šli pěšky. Ukazujeme lístky, dostáváme vodu a můžeme vyrazit do Sapy. Cesta trvá šest hodin, dospáváme spánkový deficit, zastavujeme na občerstvovací stanici, pak už jen chvíli koukáme z okna a jsme v Sapě. Přesněji řečeno, jsme v mlze, protože si téměř nevidíme na nohy, natož na město. Hned vedle autobusového nádraží stojí trh, kde Hmongové, Daové, Giáyové a další místní etnika prodávají zeleninu, maso, suvenýry a tak dále. Původně jsme měli bydlet přímo ve městě, kde je nabídka ubytování více než široká, dokonce tu najdete i hotel Praha, nakonec ale zvítězila touha být “objeviteli”, a tak se ubytováváme u místního zemědělce ve vesničce Cat Cat kousek za Sapou. S taxikářem se snažím usmlouvat cenu, ale pořád nám přijde, že 100,000 dongů (100 korun) za ty tři kilometry je trochu moc, proto dáváme všem vietnamským taxikářům sbohem a jdeme na procházku. Nakonec zjišťujeme, že pod 100,000 dongů nejde nikdo, takže máme se smlouváním stejně smůlu.

Podél kamenného kostela zahaleného do mlhy sestupujeme ze Sapy do vesničky Cat Cat a jako bychom se ocitli v hororu Silent Hill. Z mlhy vystupují jen tu a tam postavy a budovy a celé to tu působí dost strašidelně. Přicházíme do vesnice, ta už postupně přechází v pole a naše ubytování pořád nikde. Navigace nás vede k vesnické škole, z níž by se dala bída ždímat, děti tu spí na dřevěných postelích, opodál jejich spolužáci na hliněném plácku s brankami z cihel hrají fotbal a my konečně nacházíme to, co hledáme. Odchytáváme etnickou paní, která pochopitelně neumí anglicky, ale ani vietnamsky, a hmongsky nám něco vysvětluje. Naštěstí jsme se brzy pochopili, paní nás vede na ubytování, nalévá čaj a volá syna, který umí anglicky a celé stavení mu patří. Dostáváme pokoj v horním patře, chtěli jsme to autentické, tak to máme. Dřevěná postel, topení žádné a slyšet je i to, když někomu o patro níž spadne špendlík. Něžné polovičce z německého páru ve vedlejším pokoji bohužel nepadá špendlík, ale rovnou kalhotky, někomu nedochází, že když je všechno slyšet, tak je zkrátka všechno slyšet, proto se radši s čím dál tím intenzivnějším vzdycháním uklízíme ven. Bohužel jsme do Sapy přijeli pozdě, rýžová políčka jsou sklizená a začíná na nich růst plevel, navíc kromě mlhy padá na vesnici i tma, takže jen zacházíme do nejbližší restaurace a objednáváme si Pho. Vracíme se zpět na ubytování, milenci v německých texaskách už naštěstí domilencovali, dole blbnou majitelovy děti, my si pouštíme film a s jeho koncem zabalení do pěti dek usínáme.

1 - kopie
Místní trhovci
IMG_7228-min
Kostel a Vietnamci v mracích
IMG_7229-min
Malá ségra si hraje s ještě menším bráchou
IMG_7232-min
Teď zrovna jí kamínek
19
Motorkář čeká na signál, ten ale nepřichází, a tak čeká dál
11
Pořád lepší než D1
IMG_7248-min
Kavárna s názvem “Best View Café” tentokrát nedostála svému názvu
IMG_7133-min
Nepanovala zrovna nejlepší viditelnost
IMG_7134-min
Nad námi bylo vidět snad ještě hůř
IMG_7137-min
Improvizované pítko
IMG_7143-min
Jediná rýžová políčka, která jsme ten den viděli
IMG_7152-min
Hřiště, škola a někde za ní i naše ubytování
IMG_7151-min
Psík byl tak špinavý, že jsme chvíli mysleli, že to je zmuchlaný koberec
IMG_7147-min
Zleva auta, zprava buvoli

IMG_7146-min

Ráno ani moc dlouho nepospáváme, venku je totiž tepleji, než uvnitř, proto radši vycházíme z domu a míříme do turistické části vesnice Cat Cat. Celá Sapa a její oblast je hodně turistická, všechno je zpoplatněné, ani rýžová políčka a vodopády poblíž naší vesničky nejsou výjimkou a za vstup sem zaplatíte 70,000 dongů (70 korun). Březen až květen a září až listopad jsou nejlepší měsíce na návštěvu, my jsme tu ovšem v únoru, proto nám zbyla jen prázdná políčka a oči pro pláč. Spousta hotelů, hostelů a turistických kanceláří nabízí několikadenní túry po okolí Sapy či na horu Fansipan (Phan Xi Păng), která je s téměř 3200 metry nejvyšším bodem Vietnamu. Tolik času ale nemáme, už další den nás čeká cesta zpět do Číny, navíc ani počasí nám zrovna nepřeje, proto se vydáváme sami jen na menší obhlídku okolí. Společnost nám dělají buvoli, kteří se pasou na okolních políčkách, miniprasata, která se teprve nedávno vylíhla a s nimi i místní obyvatelky, které nám nabízí doprovod, samozřejmě za mírný poplatek. My jsme ale poměrně židovsky založení (myšleno tak, že peníze rychle dochází a kde jde ušetřit, tam šetříme), navíc nemáme v plánu jít nějak daleko, proto s díky odmítáme. Stejně tak odmítáme i dalších deset babiček s nůší na zádech a přesouváme se do centra Sapy.

Stavujeme se na oběd, v centru stojí jedna restaurace vedle druhé, vybíráme takovou, která má výhled na ulici a ještě než stíháme dojíst, nebe se rozjasňuje. Procházíme se k jezeru opodál a odtud k políčkům v údolí Muong Hoa (Muong Hoa Valley). Nad město se ale vrací mraky, navíc se na políčka musí platit vstup a proč platit za něco, co bychom ani neviděli. Z políček se vracíme zpět ke kostelu, kde si hrají děti v různobarevných místních oblečcích a odtud pokračujeme jen o kousek dál k lanovce na horu Fan Si Pan. Na nejvyšší horu Vietnamu můžete buď absolvovat dvou až třídenní pochod, nebo se nechat vyvézt lanovkou. Ta patří k parku Sunworld, v němž se kromě samotného vrcholu nachází i veliká socha Buddhy, chrám a květinová zahrada. Jízdenka a vstupné stojí 700,000 dongů (700 korun) a jestli se to vyplatí záleží na momentálním stavu počasí. Mraky občas zakryjí celou horu a není vidět ani na krok, pokud ale máte štěstí a počasí se umoudří, odhalí se vám výhled na celé široké okolí a investice za to rozhodně stojí. Nám ale počasí do karet rozhodně nehraje, navíc park za chvíli zavírá, takže máme vlastně rozhodnuto. Začíná poprchávat, uklízíme se proto do restaurace poblíž. Zrovna přemýšlíme nad tím, že Češi jsou všude na světě, ale teď jsme už poměrně dlouhou dobu žádné nepotkali. Z úvah nás ale hned probouzí čeština. Dáváme se do debaty, probíráme kdo kde byl, co za to stálo a nestálo a čas rychle utíká. Máme dávno dojedeno, když se se spolučechy rozcházíme, a každý míříme vlastní cestou. Vracíme se zpět na naše skromné ubytování a jdeme spát.

IMG_7157-min
Sice pořád není nic vidět, ale focení nepočká
IMG_7159-min
Klobásky, jitrničky, čeho se člověku zachce
IMG_7170-min
Setkání
IMG_7171-min
Čuňata utíkají za dobrodružstvím
IMG_7176-min
První políčka
IMG_7180-min
Tahle prasata dala před dobrodružstvím přednost něčemu dobrému
2 - kopie
Dycky most!
15
Zní to neuvěřitelně, ale kupodivu jsme to nebyli my, kdo poprosil o fotku
3 - kopie
Kdybychom nepřijeli úplně mimo sezonu, tak to mohla být hezká podívaná
IMG_7187-min
I tak by to ale byla škoda nevyfotit
IMG_7204-min
Pěšina vede do dáli
17
Rozbředlá políčka všude kolem
4 - kopie
Opodál se pasou buvoli
IMG_7201-min
I s bůvolím štěňátkem
IMG_7211-min
Domorodkyně
5
Jez a vodní kola u vesničky Cat Cat
6
Vodopády tamtéž
9
Kdo se tu nefotí v kroji, jako by tu vůbec nebyl
12
Tak jsme se taky vyfotili, i když bez krojů
IMG_7212-min
Legrační legrace
IMG_7216-min
“Kdybys jen nefotil a radši mi hodil něco dobrýho”
18
Tkadlena tká
8
Odpoledne dokonce na chvíli vyšlo slunce!
7
Úplně jako v Ženevě
IMG_7233-min
Jezero a kopce opodál
IMG_7251-min
Krátce před západem slunce se mraky znovu rozehnaly, a tak se nám poprvé ukázaly místní hory

Díry v dřevěné stěně nejsou zrovna nejlepší izolační materiál, proto je venkovních deset stupňů zároveň i deseti stupni uvnitř. Není tak divu, že se nám zpod několika vyhřátých dek ráno nechce, nedá se ale nic dělat, cesta do Číny čeká. Hážeme do sebe snídani a vyrážíme. Úplně nejdřív se musíme dostat do Sapy, dnešek bude dlouhý, proto volíme taxi před chůzí. S odvozem nám ochotně pomáhá pán z místního infocentra. Nečekáme ani pět minut a přijíždí jeho známý, který nás odváží ke kamennému kostelu, od nějž odjíždí zhruba co hodinu minibus do Lao Cai (Lào Cai), městečka na hranicích. Z hor, ve kterých Sapa leží klesáme serpentinami, a po přibližně hodině přijíždíme k cíli. Naštěstí nestavíme na autobusovém nádraží na předměstí, ale řidič projíždí městem a vyhazuje cestující všude tam, kde si řeknou. My vystupujeme kousek od hranic, ještě si dáváme poslední vietnamský kokos a jdeme na to. Nacházíme převaděče, brodíme se přes řeku a po dvou dnech cesty hustým pralesem jsme konečně v Číně. Dobře, to hodně přeháním, jdeme pěšky do vysoké budovy, kde nám vietnamský úředník dává do pasu výstupní razítko a vyrážíme vstříc městečku Hekou (ch-kchou, 河口) a s ním i celé Číně. Přecházíme Most Přátelství, který je jen pro pěší, a proto kolem nás kmitá spousta Vietnamců s krabicemi se zbožím naskládanými na kole tak, že dopravní prostředek není skoro vidět. Ještě na mostě nás kontroluje čínský úředník, který se baví nad naším pasem. Tohle ještě neviděl, odkud to jsme? Nad Českem jen nevěřícně kroutí hlavou a se smíchem nám podává pasy zpět. Ve frontě na pasovku čekáme asi půl hodiny, pak už vše probíhá rychle, dostáváme pár otázek, po nich vstupní razítko a naše vietnamská cesta tak oficiálně končí.

Teď už se jen dostat do Kunmingu (kchun-ming, 昆明), odkud nám to zítra letí a máme hotovo. Ale neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Na autobusové nádraží v Hekou jedeme za pár yuanů taxíkem, dáváme se do řeči s řidičkou, která nás na chvíli zmrazí, když tvrdí, že do Kunmingu už dnes nic nejede. To určitě není pravda, chce si jen vydělat a odvézt nás tam sama, na internetu byla celá řada odjezdů, první a druhý jsme sice nestihli, tak si chvíli počkáme a pojedeme třetím spojem, nic se neděje. Na nádraží se hrneme ke kase a taxikářčina slova se bohužel naplňují. První a poslední autobus do Kumningu jel v 10:50, což jsme díky hodinovému časovému posunu téměř nemohli stihnout, vlak to stejné, další jede až večer, tak co teď? Dostáváme jednoduchou odpověď, jeďte do Mengzi (mn’-dz, 蒙自) a tam přestupte. Kupujeme tedy dva lístky do města, o kterém nikdo nikdy neslyšel, a jdeme se posadit do čekárny, kterou máme jen pro sebe. Pomalu se blíží čas odjezdu a s ním i správná chvíle odskočit si na záchod. Ten u mě vyhrává soukromou cenu pro nejošklivější toalety města, okresu a možná i provincie. Špinavé od podlahy ke stropu, smradlavé, navíc jsou dělané ve stylu “pro kamarády”, což znamená, že máte dvě díry v zemi vedle sebe bez zástěny, takže pokud jste zrovna uprostřed rozhovoru s kamarádem a oba potřebujete na záchod, můžete v klidu pokračovat v debatě a nic vás neruší. Otvírám dveře a zjišťuji, že jsem jednoho dočasného záchodového kamaráda taky vyfasoval. Zvláštní pocit. Počkat nebo dělat jako že nic? Představa, že nejdu a budu muset vydržet několikahodinovou cestu busem, mě celkem děsí, proto si stoupám vedle, dělám co musím, soused při tom kouří, hraje na mobilu a je pohoda.

Obohacený o kulturní zážitek sbírám Marťu a nastupujeme do autobusu jen proto, abychom ujeli asi půl kilometru a opět na dvacet minut zastavili. Po cestě nabíráme několik místních stojících u cesty, takže se nakonec autobus hezky zaplňuje. Jsme v pohraničním pásmu, proto nás ještě dvakrát zastavuje policie, všichni ukazují občanky, jen my dva se zahraničními pasy jsme zvláštní a musíme si vystoupit. Naštěstí jen opisují naše údaje, nic dlouhého, takže spolucestující nezdržujeme a po zhruba třech hodinách dorážíme do Mengzi. Město vypadá hezky, cestu lemují palmy, ale záchody místního nádraží hravě přebijí ty v Hekou. Těsně jsme prošvihli spoj do Kunmingu, takže získáváme hodinu a půl ve městě k dobru. Na prozkoumávání památek to ale není, navíc Mengzi ani žádné nemá, takže vybíráme jednu z restaurací poblíž a dáváme si první kungpao po návratu do Číny. Brzy už nastává čas pokračovat v cestě, minibus měníme za velký dálkový autobus a čeká nás další tříhodinová jízda. Tentokrát se s tím už řidič nepáře, stopaře nebere, i tak je ale cesta víc než dlouhá, a tak jsme rádi, když konečně po celém dni cestování vidíme světla velkoměsta. Rozbití jako cikánské hračky si dopřáváme trochu luxusu a místo metra volíme taxi. Taxikář s přízvukem, kterému snad nemůže rozumět ani on sám, si plete hotely, čímž nás solidně natahuje, už jsme ale dost unavení se hádat, na druhý pokus už naše ubytování trefuje, a tak konec dobrý, všechno dobré. Druhý den se vyspíme do růžova, po obědě procházíme park Zeleného jezera (cchuej-chu kun’-juen, 翠湖公园) a pozdě odpoledne míříme na letiště, odkud nám to letí zpět do Xi’anu (si-an, 西安), ze kterého jsme před téměř dvěma měsíci odstartovali.

21
Den odjezdu a mraky se pomalu rozhání
22
Je vidět i něco víc než jen šedo kam člověk dohlédne
20
Jedna z uliček Sapy
10
I kostel se nám poprvé ukazuje v celé své nezamlžené kráse
23
Jízdní řád autobusu ze Sapy do Lao Cai a opačně
24
V Lao Cai už nás čeká jen poslední vietnamský kokos
25
A můžeme pokračovat do této budovy, kde na nás pro změnu čekají pohraničníci
26
Čína na obzoru!
27
Kdyby si naložil ještě o krabici víc, tak už by se pod ním propadl most
28
Prázdná čekárna v Hekou
29
Náš vysvoboditel, autobus do Mengzi
30
Druhé ráno ještě procházíme Kunming a poté pokračujeme do Xianu