Od našeho posledního výletu jsou to už skoro dva měsíce, proto netrpělivě vyčkáváme druhý dubnový víkend, kdy se zase někam podíváme. Konečně nastává vytoužený pátek, po škole vyměňujeme školní tašky za pozáplatovaný cestovatelský batoh a utíkáme na vlak. Přesněji utíkáme na autobus, v něm se modlíme, aby jel trochu rychleji a nebyla moc velká zácpa, a z konečné utíkáme na nádraží. Naštěstí všechno stíháme, nasedáme na vlak a naše cesta může začít. Jede nás celkem pět, čtyři holky a já. Zbytek babince už zabral svoje místa ve vlaku, my se k nim přidáváme, ještě ani nestíháme vyndat z batohu řízky a chleba s paštikou a vlak vyráží vstříc svému cíli, jímž je Hohhot (chu-che-chao-tch, 呼和浩特), hlavní město provincie Vnitřní Mongolsko (nej-mn’-ku, 内蒙古). Tak daleko ale dnes nejedeme, vlakem se přesuneme jen o zhruba tři sta kilometrů dál, do městečka Yan’an (jen-an, 延安), jež bylo ve třicátých až čtyřicátých letech minulého století hlavní revoluční základnou čínských komunistů. Ti se zde schovávali nejen před Japonci, ale hlavně před tehdy vládnoucím Kuomintangem, který se snažil komunisty zničit. To se mu ale nepovedlo a po prohrané občanské válce uprchl generál Čankajšek i s celým Kuomintangem na Taiwan.

Z Taiwanu ale zpět k nám do vlaku. Do Yan’anu nejezdí rychlovlak, kupovat si jízdenku do lůžkového vagonu by bylo na tak krátkou dobu vyhazování peněz, a tak bereme klasickou “socka třídu”, která je jako bonboniéra. Člověk totiž nikdy neví co dostane. My do vagonu dostáváme fanoušky “našeho” xi’anského fotbalového klubu, kteří jedou podpořit své idoly na zítřejší zápas právě do Hohhotu. Zpívají se chorály, vagonem koluje flaška, pořád se na něco připíjí, naštěstí čínští fanoušci mají do baníkovců daleko, proto je to celé spíš zábavná podívaná, než strach o život. Vedle nás sedí venkovský učitel, který má radost, že patrně poprvé v životě odchytil exempláře Evropanů, kteří umí čínsky, chvíli se nás vyptává a pak se otáčí k spolucestujícím a dává jim přednášku o tom, proč jsou Evropani tak vysocí, co obvykle jíme, jak se oblékáme, zkrátka chodící Wikipedie. Kdyby tedy nebyla wikipedie na čínském internetu zablokovaná. Chvíli před Yan’anem se mi ještě plní sen, když mi paní průvodčí chválí čínštinu ještě předtím, než jsem stačil cokoliv říct. Čínani jsou obecně hodně rádi, když cizinec umí čínsky, často vás chválí jen, když řeknete “dobrý den” nebo “děkuji”, ale neříct vůbec nic a být za to pochválen je i na Číňany nezvyk.

Mezi vagony se může kouřit, kouř se postupně rozlézá do celého vlaku, my navíc sedíme asi jen dvě řady od kuřáckého koutku, proto jsme celkem rádi, když po zhruba třech a půl hodinách vystupujeme. Vyuzení, ale konečně na čerstvém vzduchu. Ubytování máme jen pár set metrů od nádraží v hotelu Zhongyang (jen-an džun’-jan’ ta-ťjou-tjen, 延安中阳大酒店). Je nás pět, máme objednané dva pokoje po dvou, ale nikdo naštěstí nic neřeší, dokonce se nám daří usmlouvat i snídani na zítřejší ráno. K pozdní večeři si dáváme exotiku, nudle s oslím masem. Pak už je ale čas jít spát, abychom byli aspoň trochu svěží na následující den, na programu jsou totiž vodopády Hukou (chu-kchou pchu-pu, 壶口瀑布) ležící na Žluté řece (chuan’-ch, 黄河).

Vodopády se nachází na rozhraní dvou skoro stejnojmenných provincií, jimiž jsou Shaanxi (šen-si, 陕西) a Shanxi (šan-si, 山西). Ve znacích, aspoň tom prvním, se liší poměrně dost, v mluvené verzi je ale rozdíl jen v tónu. V češtině se provincie odlišují předponami šen v první verzi a šan v té druhé, v angličtině pak zdvojením a. Ve skutečnosti to ale téměř není potřeba vědět, většina turistů totiž zavítá do prvně jmenované se starobylým městem Xi’an a jeho Terakotovou armádou, druhou jmenovanou navštíví maximálně hardcore vyznavači míst, kde nic není, nebo obchodníci zabývající se uhlím, toho je tu totiž víc než dost. Od dlouhé odbočky ale zpět k nám. Právě proto, že jsou vodopády tak daleko, nás čeká nelidský budíček. Po krátké noci vstáváme už v 6:45, jdeme na čínskou snídani, jenž se skládá z dušené zeleniny a knedlíčků plněných masem a odtud pokračujeme na autobusové nádraží. Jdeme koupit lístky, jsme tam už před osmou, další autobus ale jede prý až v 9:10. Chceme se jít projít, paní nádražní zřízenkyně nás ale chytá za rukáv. 9:10 je jen čistě orientační čas, pojede se, až bude autobus plný. Naštěstí jedeme minibuskem, takže nás jen pár minut vyzpovídávají místní řidiči odkud jsme, jestli je v Česku líp, než v Německu, jestli v Německu vážně auta umí sama brzdit a podobně, a když jim odpovídáme, že Česko je samozřejmě mnohem lepší, než nějaké Německo, a ač patrně vůbec neví, kde Česko je, tváří se spokojeně, odchází a my můžeme nastupovat. Náš minibus se mezitím naplnil, všude sice špíny tolik, že by se dala loupat, to ale vůbec nevadí, hlavně, že jedeme.

Po pár minutách stavíme u benzínky, cizinci jsou tu očividně celkem vzácnost, personál i nepersonál si nás fotí, my se chvíli bavíme se spolucestujícími, holky taky studují v Xi’anu, jen na vedlejší škole, tak máme aspoň pár vteřin o čem mluvit. Policistka na mezistanici nám prodává kukuřici, zapíná pásy a my můžeme konečně vyrazit vstříc vodopádům. Po ani ne půl hodině projíždíme oblastí Nanniwan (nan-ny-wan, 南泥湾), kde se mladí zemědělci učí pracovat s přírodou, problém je jen v tom, že všechna zvířata jsou umělá. Celá oblast Shaanxi je tvořena sprašovými kopci a většina místních tu kdysi žila v obydlích vyhloubených právě do těchto kopců. V zimě půda drží teplo, v létě je tu příjemně chladno. Část obyvatel takto žije dodnes, kdysi tu tak žil i Mao Ce-tung či současný čínský prezident Xi Jinping. Poblíž jedněch takových obydlí zastavujeme, řidič si chce skočit na oběd, pak se sejdeme. Než se ale stíháme zeptat kdy, řidič už je dávno pryč, a tak jdeme do nejbližší restaurace s nadějí, že by tu snad cizince nenechal na pospas.

Jak už jsem napsal o odstavec dříve, cizinci jsou v Yan’anu vzácností, proto pokud si chcete vyzkoušet, jak se cítí celebrity, určitě se sem vydejte. Každý si tu člověka fotí, směje se a snaží se prodat své znalosti angličtiny, které jsou většinou hodně malé. Nejinak je tomu i v restauraci u vodopádů. Byli z nás doslova nadšení, nabídli nám zdarma jablka, knedlíčky a cigarety, ukázali nám fotky vnoučat, přátel i bratranců přes tři kolena, natočili si nás, jak jíme a nakonec přišli i kuchaři, aby se s námi vyfotili. No jiný svět. Minibus na nás už čeká, zbývá ujet jen pár kilometrů a jsme u vodopádů. Přesněji u pokladen, kde si za 90 yuanů (315 korun) kupujeme vstupenku na vodopády a za dalších 20 yuanů (70 korun) lístek na autobus, který nás k nim doveze. Na Hukou se doporučuje jet v březnu či dubnu, tedy v dobu, kdy taje sníh a je dostatek vody. Té je tentokrát víc než dostatek, dokonce tolik, že zaplavila stezku, z níž je vodopád nejlépe vidět. Z druhé strany je vše vidět lépe, ta však leží v druhé provincii, kam se člověk může dostat přes most ležící asi o dva kilometry dále, navíc musí znovu zaplatit vstupné, největší problém ale nakonec spočívá v čase. Minibusař nám dal jen hodinu, pak se musíme vrátit zpět, jinak se můžeme vydat na Dlouhý pochod do Yan’anu pěšky. Očividně ho ale jen otravovalo čekání, cestu zpátky stíhá za hodinu a půl, zatímco k vodopádům jel jako s hnojem. Kdyby nám rozuměl, tak by pravděpodobně odpověděl, že co naložil, to veze, i tak mi ale přišlo, že jet přes čtyři hodiny je víc než dost. Vodopády jsme tak jen prolétli, ale vzhledem k tomu, že jsme do města přijeli o něco dřív, než jsme čekali, mohli jsme se ještě vydat na menší průzkum. Jdeme se podívat k pagodě (pao-tcha, 宝塔), až nahoru k ní ale nestoupáme, zavírací doba se totiž kvapem blíží a vstupné je poměrně vysoké, 60 yuanů (210 korun). Nabízí sice výhled na celé okolí, mínusem ale je, že tím okolím je právě Yan’an, průmyslové město, kde nic není. Ještě procházíme město, později jdeme na večeři, vše zapíjíme čínskou pálenkou baijiu (paj-ťjou, 白酒), která chutná asi jako ředidlo, a na hotelu usínáme jako zabití.

1
Čekání na první cestující
WeChat Image_20190921133956-min
Náš tým neohrožených žen
2
Ještě špinavější kolega
3
Po cestě zastavujeme na kukuřici
4
Takhle se tu bydlívalo a v některých částech provincie bydlí dodnes
6
U vodopádů nás vítá osamělý oslík
7
A jeho brácha, který by se bez Číňanky na zádech klidně obešel
22
První pohled na divokou Žlutou řeku
13
Je duben, což znamená, že sníh v horách taje a vody je všude dost
11
Voda se dere přes skály, díky čemuž se nedostaneme až těsně k vodopádům
15
Až tam ke sloupkům se dá běžně dostat suchou nohou
9
Z výhledu toho moc nemáme
10
Viktorka
8
Na některých místech tu ještě zbyl sníh
18
Teskně hučí Niagára
19
Zapomenutý vodopád opodál
20
Vodopády v plné síle
24
Vodopády z vyhlídky
WeChat Image_20190916102954-min (1)
Šťastlivci v Shanxi stojí přímo u vodopádu, zatímco nás v Shaanxi odstřihla voda
WeChat Image_20190916102957-min
Poslední vodopád
17
A poslední osel
25
Zpátky ve městě hraje děda na tradiční čínský nástroj erhu
26
Paní má očividně úspěch
27
Zeshora na město shlíží pagoda
29
Letmý pohled na Yan’an

30

31
Jedna z městských bran
33
Kongresové centrum
34
Mladý rudý skejťák
35
Mezi nejoblíbenějšími knihami místních nemůže chybět dílo současného prezidenta Xi Jin Pinga
36
Číňané si s angličtinou moc netykají, tohle je jeden z lepších případů

Druhý den jdeme poznávat komunistickou minulost města. Právě v Yan’anu totiž končil takzvaný Dlouhý pochod (čchan’-džen’, 长征), téměř dva roky trvající cesta čínských komunistů z jihu na sever Číny, kde byli v relativním bezpečí před nepřátelským Kuomintangem. Přešli desítky řek a hor, svedli spousty bitev a nakonec z celkového počtu 200 tisíc lidí dorazila do cíle jen čtvrtina. Hlavními vůdci byli Mao Ce-tung, Zhou Enlai a Deng Xiaoping, kteří se tak stali hrdiny a na dalších několik desítek let si vysloužili stálá místa na nejvyšších postech komunistické strany. Jelikož je Dlouhý pochod jednou z největších událostí čínských dějin, alespoň v tom komunistickém podání, stala se z Yan’anu jedna ze tří Mekk “rudé turistiky”. Dalšími místy jsou Shaoshan (šao-šan, 韶山), kde se narodil “velký kormidelník” Mao Ce-tung, a Zunyi (dzun-i, 遵义), město, v němž proběhla velká konference, jenž ustanovila Maa jako vůdce komunistické strany. Nasedáme na autobus zastavující u všech pamětihodností města a jako první vystupujeme u Revoluční vzpomínkové haly (k-min’ ťi-njen-kuan, 革命纪念馆). Cesta sem je pro správné straníky a školáky z okolních provincií povinností, Číňané se navíc rádi oblékají do oblečení typického pro dané místo a dobu, proto potkáváme spoustu lidí ve starých vojenských uniformách, ti se fotí u veliké Maovy sochy před budovou, pokřikují hesla a všude panuje pravá revoluční atmosféra. Hala je spíše obrovské muzeum věnované rannému komunismu a právě Dlouhému pochodu, najdete tu spoustu fotek, obrazů, zbraní, dobového oblečení, až po kartáčky na zuby a spoustu dalších předmětů ilustrujících tehdejší dobu.

V muzeu by se daly strávit hodiny, je tu spousta sálů plných historie, takoví nadšenci ale nejsme, a proto radši nasedáme na autobus a přesouváme se o pár zastávek dál k místu Yangjialing (jan’-ťja-lin’, 杨家岭), kde je vidět, jak nejvyšší komunističtí představitelé bydleli. Můžete si tu tak prohlédnout Maovu díru ve sprašovém kopci nebo také jeho zahrádku, kde se odreagovával pěstováním tuřínu. Komunismu bylo ale pro dnešek dost, jde se na oběd. Dáváme si místní černé nudle, které kupodivu chutnají jako tatarák, posedáváme, po chvíli už je však čas jet na nádraží a vydat se zpět do Xi’anu. Za okny pomalu ubíhá sprašová krajina, továrny střídají pole a pasáky ovcí. Yan’an byl zajímavý, bylo fajn vidět něco jiného a zažít trochu jinou Čínu, která začíná hned pár kilometrů za naším velkoměstem, ale samotné vodopády nejlépe shrnula paní, s kterou jsme se bavili ve vlaku.

“Hukou? Trochu zklamání, co?”

U nás to bylo hlavně kvůli spěchajícímu řidiči a zaplavené stezce, díky níž toho nebylo moc vidět, ale v budoucnosti stejně určitě dáme vodopádům ještě šanci.

WeChat Image_20190916162322-min
Velké muzeum velké revoluce
38
Velký kormidelník hrdě shlíží na okolí
39
Maovi vyrostl nástupce, minimálně postoj mají stejný
40
Kdo se tu nefotí v uniformě, jako by ani nebyl správný komunista
WeChat Image_20190921134018-min
Česko-čínská družba
41
Ještě položit kytku hrdinům revoluce a může se na prohlídku
45
Město Yan’an vítá své hrdiny
47
Těžko tomu uvěřit, ale dřív byl Yan’an ještě větší díra, než je teď
44
Komunisté museli utíkat nejen před Japonci, kteří kolonizovali zemi, ale i před Kuomintangem, jemuž velel Čankajšek
42
Prohlédnout si tu můžete například i talíř, z nějž Mao jedl, či hrnek, ze kterého nejraději pil
43
Mao a slepice
WeChat Image_20190916102944 - kopie
Česko (捷克) místo Ukrajiny a obecně Číňani zmatení v geografii východní Evropy
48
Ze suvenýrů si tu můžete koupit mimo jiné letadlo z nábojnic
49
Dekorativní talíř s mladým Maem
50
Nebo rovnou jeho sochu, pravidlo je jednoduché, čím větší komunista jste, tím větší sochu musítě koupit. My koupili rovnou pětimetrovou
51
Další zastávkou je Yangjialing
59
Tady bydleli největší komunistické hvězdy
60
Mao měl rovnou dvě díry
61
Na tehdejší dobu a podmínky luxus
WeChat Image_20190916162239-min
Pro krátkého Číňana krátká postel
58
Když zrovna vůdce neplánoval strategii, jak zatočit s Japonci, tak pěstoval ředkvičky
57
Jeho následovníkům se ale moc nedaří
WeChat Image_20190921134039-min
Proletáři všech zemí…
WeChat Image_20190921134035-min
Jestli se chcete cítit jako celebrita jen díky tomu, že jste cizinec, zajeďte si do Yan’anu
WeChat Image_20190916162254-min
Yan’anské černé nudle kupodivu chutnají jako tatarák