Zkoušky, nic nechápající Číňani a smog. To všechno nás v posledních dnech a týdnech štvalo a není lepší způsob, jak nechat problémy za sebou, než vyrazit na cesty. A nasbírat problémy úplně nové. Dlouho nám hlavou vrtala Jižní Korea, proto nám přichází vhod, když na nás vyskakují levné letenky, zbývá tak jen zaplatit, sbalit batůžek a můžeme vyrazit. Levné letenky nejsou levné pro nic za nic, člověk musí často něco obětovat, ať už je to čas strávený dlouhým přestupem, brzké ranní vstávání nebo let s aerolinkou, která má do Emirates daleko. My trefujeme jackpot a vyhráváme všechny tři “výhody” levných letenek najednou! V pátek večer letíme s naprosto neznámými Tianjin airlines, přenocujeme v pobřežním městečku Tianjin a v sobotu okolo sedmé ráno pokračujeme směr Soul.

Konečně nastává den odletu, takže jen odsedět pár hodin ve škole a rychle na letiště. Tam panuje klid, security procházíme se šampony zabalenými do pytlíku od ovoce, ale nikdo nic neřeší, jako by na nás už dýchla pohoda, která nás čeká v Koreji. Ale neříkej Korea, dokud nepřeskočíš. Nejdříve nás čeká let do Tianjinu, kde přenocujeme. Tianjin Airlines ještě vylepšují taktiku Ryanairu a místo výherních losů na palubě rovnou prodávají masážní křesla. Přistáváme a vyrážíme hledat přepážku našich obskurních aerolinek. Ty totiž zajišťují při dlouhém přestupu hotel zdarma. Když už jsme vyzkoušeli asi všechny možné přepážky na letišti, konečně nacházíme tu správnou, vystáváme frontu za vesničany, a po chvíli už míříme z letištní haly s voucherem na ubytování. Bereme taxi, vyjíždíme do nočního Tianjinu, ani se nestihneme pořádně nadýchat čerstvého smogu a už zastavujeme u hotelu. Taxikář se nejdřív vzteká, že na takovéhle “rito” nečekal dvě hodiny, ale smůla, jeho nadávky už posloucháme v Airport Business Hotelu. No, název business by měli rovnou škrtnout, jestli tu někdy spal nějaký businessman, tak musel s brekem utéct. Ostatně i nad tím označením “Hotel” by se dalo polemizovat. Nejdřív to vypadá, že nás ani neubytují, neboť v Číně horší hotely nemají povolení ubytovávat cizince, ale po pár minutách se slitovali a my si mohli vzít svých pět švestek a jít odpočívat na pokoj. Ten byl sice rozbitý a špinavý, ale aspoň jsme si nemuseli přát “Ať tě blechy štípou celou noc”, ty nás totiž štípaly i bez přání.

Ráno se nás ujímá (n)asertivní Číňanka, která nás cpe do černého taxi (nelegálností i barvou) a během desetiminutové cesty na letiště stihne nadávat snad na vše. Hotel, recepční, aerolinky, letiště, město, zkrátka nic a nikoho nešetří. Check-in a security probíhají rychle, ještě aby ne, z Tianjinu do ciziny zrovna moc lidí nelétá. V mezinárodní části terminálu je jen pět obchodů, v tuto dobu však nemá ještě ani jeden otevřeno, musíme si tak vystačit s pozorováním Číňanů. Tím se však člověk často zvládne zabavit na dlouhou dobu, nejinak je tomu i dnes a my tak vstupujeme do letadla zrovna v historickém okamžiku, kdy jedna z Číňanek nadává mladíkovi, že si má ztlumit mobil. Nevídané! Jediné, co si z letu pamatuji je “hamburger” a jako zákusek arrival card k vyplnění. Vždy se říká hlavně na imigračním nechytit letadlo plné Číňanům, jak se tomu ale vyhnout, když jsme to letadlo my? Naštěstí pasovka proběhla rychle i s Číňankou bodající mě do zad taškou, a tak můžeme vyrazit do veřejných prostor obrovského letiště Incheon, na kterém člověk najde asi o milion obchodů víc než v Tianjinu, kromě nich také spoustu restaurací a nebo třeba kino.

Vybíráme valuty a jdeme koupit lístek na vlak . Možnosti jsou v zásadě čtyři, pomalý vlak (all-stop train) za 4500 wonů (90 korun), express train za 8000 wonů (160 korun), autobus, který je dražší a zabere více času a jako poslední taxi. To stojí 3800 wonů (76 korun) za kilometr s tím, že první dva kilometry jsou v ceně. Expresní vlak jede třičtvrtě hodiny, pomalejší jen o 15 minut dýl, takže šetříme peníze a bereme delší cestu. Na Soul Station přestupujeme a jedeme už jen kousek na zastávku Hohyneyo, kde se potkáváme s Álou, naší kamarádkou, která přiletěla ze svého čínského zapadákova už o den dřív. Dlouho jsme se neviděli, máme rozhodně co probírat, a tak zapadáme do nejbližší restaurace, kde trávíme dlouhé hodiny grilováním, pitím piva a alkoholu soju (소주), kombinací činností, kterou místní milují. Náš dýchánek se trochu protahuje, je na čase najít ubytování. O Soulu a obecně celé Jižní Koreji se říká, že bezplatné wifi připojení tu najdete úplně všude, bohužel naše čtvrť je výjimka potvrzující pravidlo, a tak se vracíme do dob Hanzelky a Zikmunda. Ani jeden z nás nemá data, s čínskými simkami ani signál, takže nám nezbývá než řídit se citem a radami místních. Ti si sice často protiřečí, ale nakonec to ani netrvá pět hodin a my stojíme na skromné recepci skromného penzionu.

Na ubytování se zkulturňujeme a stahujeme aplikaci Naver Maps, která je i v angličtině a pro cestování po Koreji se hodí úplně nejlíp. Už s mapami (i když bez dat) se vydáváme na průzkum okolí. Jen kousek od nás se nachází brána Namdaemun (숭례문), okolo níž procházíme ke stejnojmennému trhu, jenž je jedním z největších a nejstarších ve městě. Najdete zde převážně oblečení a kosmetiku. V jedné z trafik kupujeme T-money kartu, bez níž se v Soulu autobusem neprojedete, v metru pak při jejím použití dostanete slevu. Karta stojí 2500 wonů (50 korun), zakoupit a poté nabíjet jí můžete téměř v kterékoliv trafice či prodejně 7eleven a jí podobných. Před odletem se můžete navíc kartu vrátit a peníze za ni dostanete zpět. Jedna cesta metrem stojí 1250 wonů (25 korun), u autobusu je to 1300 wonů (26 korun) s tím, že pokud přestupujete a stihnete to do půl hodiny, máte to za jednu cenu. Nápisy v metru jsou v angličtině, u busů je to trochu horší a budete si často muset vystačit s korejštinou. U trhu nastupujeme na autobus číslo 02, který nás veze až na konečnou, jíž je N Soul Tower, dominanta tyčící se nad městem. Za 10 000 wonů (200 korun) si můžete koupit vstupenku do vyhlídkové části věže, ze které se vám naskytne pohled na celé město. Nádherné výhledy se ale nabízejí i z okolního parku. V samotné věži se nachází také několik restaurací nebo například Hello Kitty Island (ať už to znamená cokoliv) či procházka po mostě obsypaným “zámky lásky”. Den se ale pomalu chýlí ke konci, proto nasedáme do autobusu a vydáváme se zpět do města.

WeChat Image_20191207095902-min
Koreo, už se řítíme!
WeChat Image_20191207153640-min
Na křídlech Tianjin Airlines
WeChat Image_20191207153740-min
Skoro jako Mekáč
WeChat Image_20191207153754-min
Shledání po letech
WeChat Image_20191207095930-min
První korejské jídlo v Koreji
1
Korejci očividně rádi protestují, jen během našeho pobytu jsme v Soulu potkali asi čtyři demonstrace
WeChat Image_20191207095949-min
N Soul Tower
3
Výhled z parku u věže
5
Brána Namdaemun

Už dlouho dopředu bylo rozhodnuto o tom, jak bude probíhat náš první celý den v Soulu. Jen asi hodinu cesty od města se totiž nachází pravděpodobně nejstřeženější státní hranice světa, Jižní Korea tu sousedí s KLDR, s níž jsou fakticky pořád ve válečném stavu. Demilitarizovaná zóna (DMZ) je v omezeném režimu přístupná veřejnosti a každý den k ní ze Soulu vyjíždí desítky autobusů. Možností je spousta, stačí jen vybrat, co byste chtěli vidět a jaké agentuře se svěříte do péče. My nakonec volíme společnost VIP Travel a její půldenní tour, která obsahuje Most svobody, Třetí infiltrační tunel, pozorovatelnu Dora, z níž je výhled na severokorejskou a jihokorejskou vesničku, vlakovou stanici Dorasan a nakonec vesničku Sjednocení. Pokud se chcete ocitnout přímo v centru dění, připlaťte si za tour obsahující návštěvu místa zvaného Panmunjom, kde byla roku 1953 podepsána smlouva o klidu zbraní a nyní je pod správou OSN. Panmunjom nepatří pod jurisdikci Jižní ani Severní Korey, ale obě země tu mají své vojáky. Je to zároveň jediné místo v DMZ, kde můžete vkročit (ač jen na pár metrů) do Severní Koreje bez toho, aby vás zatkli či rovnou zastřelili. DMZ a s ním i Panmunjom je pro turisty uzavřená během pondělí, vojenských cvičení, státních svátků či v dobách zvýšeného napětí mezi oběma státy. Poslední případ může nastat kdykoliv a tour může být tím pádem zrušena i jen pár minut před začátkem. Dříve se zde vojáci mohli volně pohybovat a vstupovat na území Jižní či Severní Koreje, to však skončilo roku 1976, kdy Jihokorejci s Američany chtěli pokácet strom, který jim bránil ve výhledu. To se Severokorejcům nelíbilo, a poté, co Američané neuposlechli jejich výzvy, umlátili dva z nich sekerou. Od té doby také nosí vojáci černé brýle, aby nemohli navázat oční kontakt a “spřátelit se” se svými protějšky.

Máme celkem štěstí, Jižní Koreu navštěvujeme na začátku května a jen několik dní předtím byla DMZ znovuotevřena po více než půlročním odminovávání. V sedm ráno nám organizátorka klepe na dveře a vede nás k autobusu. Po městě ještě sbíráme další účastníky zájezdu a můžeme vyrazit. Dostáváme výklad k tomu, co čekat a co naopak nečekat, a taky lekci z historie, která se v Evropě moc neučí. Jen rychlé shrnutí – 25. 6. 1950 vtrhla armáda komunistické Severní Korey na území demokratické Jižní Koreje. Komunisté zabrali téměř celou zemi až po přístav Busan ležící na úplném jihu. Jižní Koreji přišly na pomoc Spojené státy a Severokorejce spolu zahnali až po hranici s Čínou. Ta přišla svým komunistickým bratrům na pomoc a zahnala Jihokorejce i s Američany na 38. rovnoběžku, kde ležely hranice obou států i před válkou a leží zde dodnes. Během války zemřelo téměř 2 500 000 lidí, tudíž tedy téměř každá rodina v Koreji ve válce o někoho přišla. Průvodkyně nám vypráví příběh své babičky, která během války ztratila syna. Po padesáti letech ale jejího mladšího syna napadlo zkontaktovat organizaci, která pomáhá najít ztracené lidi v Severní Koreji. Ta zjistila, že syn nezemřel, jak se všichni domnívali, ale byl odvlečen na sever. V roce 2000 se tak syn s maminkou po padesáti letech znovu setkali. Maminka nedlouho poté umřela, to už se ale syn neměl jak dozvědět. Pošta, telefonáty nebo maily totiž nejsou povolené.

Poté se ještě dozvídáme, jak to chodí se severokorejskými uprchlíky. Ze Severní Korey jsou jen dvě cesty – do Číny nebo na jih. Vzhledem k tomu, že hranice mezi Severní a Jižní Koreou je jednou z nejstřeženějších na světě a je hodně podminovaná, většina uprchlíků volí cestu přes Čínu. I tak se ale čas od času najde někdo, kdo se přes minové pole vydá, naposledy voják, který se opil a rozhodl se zkusit štěstí. Pětkrát ho postřelili, ale nakonec se mu podařilo do Jižní Koreji dostat a nyní tam studuje na univerzitě. Zkrátka opilcovo štěstí. Ostatně, na plánování útěku měl dost času, vojna v Severní Koreji totiž trvá deset let. Dostat se do Číny je podstatně jednodušší, největší strach nemají uprchlíci ze zastřelení, ale z toho, že je Čína vrátí zpět do vlasti. V místech, kudy lidé vstupují do Číny nejčastěji už čekají překupníci a za 5000 dolarů slibují Korejcům šťastný nový život a převedení do bezpečí. Ale kde vzít tolik peněz, když nemá člověk vůbec nic? Nezbývá tak než prodat sám sebe a vydělat si na cestu. Když se člověk zaplatí, pak už mu nic nebrání v cestě za svobodou. Tedy kromě toho, že nemá doklady a nesmí ho chytit. Cesta obvykle vede z Číny přes Laos a Kambodžu do Thajska a trvá minimálně rok. Když už se uprchlík dostane do Bangkoku, musí požádat o azyl na jihokorejské ambasádě, která mu poskytne letenku do Soulu. Tam pak probíhá důkladný tříměsíční výslech, jež má za cíl odhalit, jestli není člověk špion. Oficiálně je takových uprchlíků okolo 35 000. Pro přibližně 300 z nich však byl rozdíl mezi životem doma a v Jižní Koreji tak veliký, že se rozhodli vrátit. Těch hojně využívá severokorejská propaganda, která tak poukazuje na zkaženou společnost v Jižní Koreji a na západě.

Po zhruba hodině přijíždíme k DMZ a naší zastávkou je Most svobody nebo také Most, ze kterého není návratu. Na mostě probíhala výměna válečných zajatců, z čehož pramení i jeho přezdívka, pokud se totiž zajatec rozhodl pro návrat do Severní Koreje, už nikdy ho Jižní Korea nepřijmula. V parku Imjingak, který se nachází před mostem je například oltář vojákům padlým mimo svůj domov či lokomotiva, která jezdila mezi oběma zeměmi až do začátku války.

Naší další zastávkou je třetí infiltrační tunel. Ten měl sloužit Severokorejcům k případné invazi na jih a odhalen byl roku 1978 díky uprchlíkovi ze severu, který tunel pomáhal stavět. Sever původně tvrdil, že je to přesně naopak a tunel postavil Jih k invazi k nim. Také tvrdili, že je to zapomenutý důl, dokonce nabarvili stěny na černo jako uhlí, ale nakonec je usvědčily stopy po výbušninách a také to, že tunel byl stavěn tak, aby veškerá voda, která se při ražbě do tunelu dostane, odtékala do Severní Koreji a nikdo tak nemohl pojmout podezření. Do tunelu se dostáváme prostornou chodbou, která se sice postupně zmenšuje, ale pořád je zde poměrně dost místa. Na místě, kde tunel protíná hranice jsou postaveny tři zdi, které dříve strážili vojáci, dnes už jen kamera. Je tu zakázáno fotit, neboť ve zdech jsou výklenky a pokud byste vytáhli foťák, mohl by po vás někdo ze Severní Koreje vystřelit. Tunely se našly celkem čtyři, ale odborníci odhadují, že jich může být ještě zhruba o dvacet více. To už však v současné době Jihokorejce moc netrápí, nyní je největším strašákem atomovka.

Třetí zastávkou je pozorovatelna Dorasan (Dorasan observatory, 도라전망대), kde se nachází dalekohledy, jimiž můžete pozorovat pohyb na hranici, pozorovatelny,  jihokorejskou vesničku Kijong-dong (평화리) či severokorejské průmyslové městečko Kaesong (개성시), které mělo pomoci ve sblížení národů. Jihokorejské firmy do průmyslové zóny mohutně investovaly, přesouvaly sem část své výroby, vše se vyvíjelo pozitivně až do roku 2016, kdy se severokorejci rozhodli otestovat rakety. Jihokorejské firmy z Kaesongu ve strachu utekly a Kim jejich majetky zabral. Řada menších podniků kvůli tomu zkrachovala a je jasné, že podporu pro vybudování další takové zóny bude hledat jihokorejská vláda velice těžko. Druhým společným projektem byl turistický region okolo hory Kumgang (금강산) nedaleko hranic. Koncem devadesátých let minulého století začaly vlády spolupracovat na otevření zóny turistům z jihu a roku 1998 se sem vydaly první výpravy. Na horu se vydávalo čím dál tím více turistů, vše však ukončil incident z roku 2008, kdy měla jihokorejská turistka údajně narušit severokorejský vojenský prostor a následně byla zastřelena. Severokorejci uvádí, že utíkala a nereagovala na výzvy, to je však v rozporu s jihokorejskou analýzou, která tvrdí, že turistka v momentě střelby stála klidně a nehýbala se. Vše vyústilo v uzavření zóny. Z pozorovatelny Dorasan jde také dobře pozorovat “měření pindíků” obou znepřátelených sousedů. Jde o to, kdo bude mít větší vlajku, zároveň co nejblíže hranic. V současnosti vyhrává Severní Korea se svou 270 kilo vážící vlajkou zavěšenou na 160 metrů vysokém stožáru. Mít takového “macka” je sice hezké, ale co s ním, když nejde použít. Vlajka je totiž tak těžká, že moc často nevlaje.

Čtvrtým zastavením je vlakové nádraží Dorasan, poslední zastávka Jižní a zároveň první zastávka Severní Koreji. Pokud by se země v budoucnosti spojila, vedly by právě tudy koleje, které by spojovaly Soul s celým světem. Konkrétně míří na spojení s Transsibiřskou magistrálou a v plánu je i spojení rychlovlakem až do Londýna. Velké pozornosti se stanici dostalo během zimních olympijských her v Pyongchangu, kdy se severokorejská výprava čítající 300 členů vydala do dějiště her a byli tak prvními po mnoha letech, kdo vlakem projel ze severu na jih.

Úplně nakonec míjíme vesničku Sjednocení, která vznikla v kontrolované zóně, kde se nachází nejkvalitnější půda v zemi. Místní tak pěstují rýži a sóju a jejich výnosy dosahují několikanásobku ostatních regionů. Vláda se snaží přilákat do příhraničí více obyvatel a úrodnost je právě jeden z hlavních argumentů. Sójové boby z demilitarizované zóny ostatně patří mezi jeden z nejoblíbenějších suvenýrů, které si tu můžete koupit. Mezi další zajímavé suvenýry patří například kousek ostnatého drátu z demilitarizované zóny nebo severokorejská pálenka.

Do Soulu se vracíme akorát na oběd, dáváme si “korejské sushi” Gimbap (김밥) a k němu tteok-boki (떡볶이), což jsou podlouhlé knedlíčky ve více či méně pálivé omáčce. Po intenzivním dopoledním programu si dáváme chvíli pauzu a vyrážíme na trh Myeongdong (명동), kde se nachází jeden stánek s pouličním jídlem vedle druhého a hlavně asi miliarda obchodů s oblečením a kosmetikou. Z trhu vyrážíme na trh, tentokrát už čistě jídelní Gwangjang (광장시장), kde se to jen hemží korejskými “bramboráky” Jeon (전), tataráky Yukhoe (육회), jitrnicemi Sundae (순대) či chobotnicemi. Ochutnáváme tak nějak od každého trochu a jdeme si nechat slehnout k potůčku Cheonggyecheon (청계천) opodál. Ten je oblíbeným místem k procházkám místních, s blížícím se večerem jich je tu čím dál tím víc, takže když už o ně začínáme zakopávat, nasedáme na metro a vracíme se zpět na ubytování.

6
Kuk na most
7
Přání na ostnatém drátě
8
Zničená lokomotiva
9
Paní Korejka pózuje u sjednocené Korey
10
Pozor, miny!
12
Každý chce aspoň na chvíli vidět Severní Koreu
WeChat Image_20191207100116-min
Je tam! Severokorejská vlajka vážící víc než zbytek vesnice dohromady
13
Ostře sledovaná hranice (námi z dalekohledu)
WeChat Image_20191207153737-min
Severní Korea za zády
14
Kdo ví, třeba se jednou Korea opravdu sjednotí
15
Nádraží je plné lidí, ale nikdo nikam nejede
16
Až se Korey znovu skamarádí, budou destinace na tabuli odjezdů podstatně bohatší
17
Kamarádi do deště
18
Cesta vstříc světlejším zítřkům
19
Zpátky v centru dění (a skotačení dětí ve fontáně)
20
Radnice
21
N Soul Tower je vidět snad odkudkoliv
23
Trh Namdaemun
24
Je libo ponožky s oblíbeným korejským zpěvákem či zpěvačkou? Jak by asi v Česku šly na odbyt ponožky s Evou a Vaškem?
26
Nebo radši Pokémony?
25
Na trhu se vaří ostošest
28
Grilovaná želva
27
Mini humr nebo obří kreveta
22
Paní čeká na signál, ten ale nepřichází, a tak čeká dál
35
Z trhu na trh
30
Chobotnice brzy skončí u někoho na talíři
31
Bramboráky
32
Něco určitě moc dobrého
33
Tatarák!
36
Jelito, kopyto, platí to!
34
Populární kimchi a další předkrmy na milion způsobů
WeChat Image_20191207100150-min
“Poctivá chuť přímo z gulagu”
WeChat Image_20191207100206-min
Závan domoviny až v daleké Koreji

Oproti brzkému vstávání z předchozího dne si tentokrát přispáváme a až chvíli před polednem vyrážíme kolem radnice a sochy krále Sejonga, který založil korejské písmo hangul, k paláci Gyeongbokgung (경복궁), jedné z nejznámějších památek města. Vstup stojí 3000 wonů (60 korun), placení však můžete obejít tak, že přijdete v tradičním korejském kroji. Pak máte totiž nárok na vstup zdarma. Má to však jednu nevýhodu, jeho zapůjčení vás vyjde minimálně na 7500 wonů (150 korun), tedy více než dvojnásobek ceny vstupného. Stejné zvýhodnění ale nabízejí i ostatní paláce a historické památky v Soulu, takže pokud nemáte v plánu jen návštěvu jednoho paláce, ale chystáte se navštívit více pamětihodností, pak se vám kroj vyplatí. Každou celou hodinu (kromě úterý, kdy je zavřeno) probíhá před hlavní bránou výměna stráží. Po krátkém “představení” je čas jít prozkoumat palácový komplex. Ten byl vybudován roku 1395 a stal se hlavním sídlem dynastie Joseon (대조선국). V 16. století byl během vleklých válek zničen a na více než dvě stě let opuštěn. V 19. století začala rozsáhlá rekonstrukce, kdy bylo všech více než 7700 pokojů opraveno a vráceno do původní podoby. To se ale očividně nelíbilo Japoncům, kteří ho během invaze do Koreji znovu zničili. Komplex už je nyní ale z větší části znovu obnoven, takže se můžete v klidu podívat, jak si žili králové. Aspoň do té doby, než paláce znovu někdo zničí.

Hned vedle se nachází Národní kulturní muzeum a Národní palácové muzeum. Ta ale necháváme za sebou a místo nich míříme na oběd. Dáváme si tteobokki, gimbap a taštičky plněné kimchi, tedy kvašeným zelím. Najezení a napití nasedáme na autobus a vydáváme se na rybí trh Noryangjin (노량진수산시장). Trh s mořskými rybami a plody je vždycky pro suchozemce zážitek! Roztodivné ryby, krabi velcí jako dítě, obří chobotnice nebo třeba “mořské penisy”, to všechno si tu můžete koupit a buď si doma uvařit, nebo vyjet o patro výš do jedné z restaurací, kde vám váš nákup zpracují a připraví na talíř. Prodavači jsou milí, všichni sice umí jen korejsky, ale zato mají úsměv od ucha k uchu.

Od ryb se přesouváme k další zvířeně do čtvrti Hongdae (홍대). Právě zde totiž vznikl zajímavý trend. Korejci se rádi obklopují zvířaty, ale vzhledem k tomu, že tráví dlouhé hodiny v práci, tak jen málo z nich má nějakého domácího mazlíčka. To se změnilo s příchodem zvířecích kaváren, kterých je nejvíce právě v této čtvrti. Najdete tu téměř vše, na co si vzpomenete. Od kočičích kaváren, jež jsou již poměrně běžně k vidění i u nás, až po ty ovčí, klokaní, mývalí či surikatí. A právě poslední dvě jsme se rozhodli navštívit i my. Nejdříve se vydáváme do kavárny s názvem Meerkat Friends, kde nás kromě surikat obsažených už v názvu čekají ještě kočky, klokan, mýval a liška. Stejně jako v ostatních zvířecích kavárnách ve městě, i do této se platí vstup. Konkrétně 12 000 wonů (240 korun), kdy cena obsahuje i jeden nápoj. Funguje to tak, že hlavní atrakcí tu jsou surikaty, které mají i svůj výběh, do kterého “ošetřovatelé” vždy na zhruba deset minut pustí skupinku návštěvníků. Surikaty (stejně jako mývali a řada dalších zvířat) jsou děsně zvědavé, proto platí, že když si vezmete oblečení s hodně kapsami, knoflíky a zipy, budou se věnovat jen vám. V každé kapse, či za jakýmkoliv zipem a knoflíkem se totiž může skrývat něco dobrého k snědku! Konečně přichází našich deset minut slávy, přichází ošetřovatelka s krmivem, surikaty se sice věnují jen jídlu, ale pak si všímají i nás a hlavně našich kapes. Po chvíli tak odcházíme sice s vytahanými mikinami, ale za to pořádně vysmátí.

Jako druhou volíme kavárnu Racoon Cafe. “Maskovaní lupiči” jsou totiž jedny z našich nejoblíbenějších zvířat. Kromě nich tu jsou i psi Corgi, kteří taky paří k našim oblíbencům. Co se zdálo jako ideální, nakonec tak skvělé nebylo. Mývali byli tak tlustí, že se jim ani moc nechtělo běhat, psi čůrali, kam se jim zachtělo a šedá podlaha s minimem hraček taky moc na pozitivním dojmu nepřidávala. Vstupné je 8000 wonů (160 korun) a stejně jako u surikat, i zde je jeden nápoj v ceně. Od mývalů celkem rychle utíkáme a noříme se do dalších uliček čtvrti Hongdae. V nich to žije, pouliční umělci zpívají a tančí, lidé se baví, grily voní, a tak i my zaplouváme do jedné z restaurací na korejské bbq. K tomu se pije pivo a soju a maso se stříhá nůžkami. S objednáváním v restauracích nebývá problém, ve většině soulských restaurací mají menu i v angličtině, obsluha sice často moc anglicky neumí, ale pár nejdůležitějších slovíček zvládne a filozofické debaty s nimi člověk stejně asi vést nebude. I tak se ale hodí naučit aspoň základní korejská slovíčka. Pořádně vyuzení platíme a odcházíme na metro. Občas jsou vchody do něj tak dlouhé, že se člověku povede zapomenout, kam vlastně jde. Tentokrát jsme si však brzy vzpomněli, v pořádku dorazili na ubytování a mohli se tak pořádně vyspat na poslední den v Soulu.

61
Na obzoru ani mrak ani loď
WeChat Image_20191207100217-min
Výměna stráží
37
Na všech starých budovách jsou čínské znaky, kterými se dříve v Koreji psalo
38
Tradiční holky v tradičním paláci
39
Postaveno, vypáleno, postaveno, vypáleno, nyní postaveno znovu a snad už naposled
40
Zátiší s odpadkovými koši
41
Stříška
42
O pár set let zpět v čase
43
Strážce stráží
WeChat Image_20191207100230-min
Před palácem měli sraz kaligrafové
45
Nemajetní trhovci nabízejí svoje zboží v podchodu
46
Majetný trhovec a úsměv Mony Lisy
47
Ryby a čaj
48
Ještě teď má Marťa z obřích krabů trauma
49
Ať je to, co je to, vypadá to divně
50
No schválně, jak byste to pojmenovali?
51
Naštvané sépie
52
V ráji surikat a smějících se Asiatů
53
“Nemáš u sebe taky něco k snědku?”
54
Přírodní solárko
WeChat Image_20191207100309-min
Surikatí selfie
WeChat Image_20191207100318-min
Surikaty zvědavé jak opice
55
Jak často se stane, že vám na hlavě přistane nosál?
56
Trash panda
57
Nuda v Soulu
WeChat Image_20191207100327-min
Dva nejtlustší mývalové v historii mývalů
58
Psíci Corgi, podobné má i britská královna
59
Čtvrť Hongdae je plná tanečníků, zpěváků a pouličních umělců
WeChat Image_20191207100142-min
Zmrzlá zmrzlina
WeChat Image_20191207153724-min
Nadšené obličeje u grilování
60
Strážci si moc klidu neužijí

Náš čtvrtý a zároveň poslední den načínáme ve vesničce Bukchon (북촌한옥마을). Dobře, popravdě ho načínáme spíše hledáním, protože se nám vesničku moc nedaří najít. Nakonec se nám ale zadaří a místo s největším výskytem tradičních korejských domků nacházíme. Pokud budete stejně jako my bloudit, vydejte se napravo od chrámu Gyeongbokgung, konkrétně do ulic Gyedong-gil, Bukchon-ro 11-gil a 12-gil. Dáváme si na posilněnou korejské jelito Sondae a vyrážíme do uliček. V těch se nachází okolo 900 tradičních domů hanok, z nichž některé jsou starší více než 600 let. Vesnička je oblíbenou turistickou atrakcí, zároveň si však zachovává svůj šarm, neboť ve většině domů stále někdo bydlí. Naštěstí se z nich ještě nestaly prodejny suvenýrů nebo hotely.

Líný den pokračuje obědem a návštěvou paláce Deoksugung (덕수궁), který dokonale spojuje korejskou a západní architekturu. Jednak jako jediný z paláců leží uprostřed moderní mrakodrapové zástavby, zadruhé jsou v jeho komplexu dvě budovy, Jeonggwanheon a Seokjojeon, postavené v západním stylu. První jmenovaná sloužila králi Gojongovi jako místo odpočinku, kde rád popíjel kávu a přemýšlel nad životem. Druhá budova byla postavena o pár let později britským businessmanem, jenž si práva na stavbu koupil od Japonců, kteří v té době okupovali Koreu a na dodržování jejích tradic příliš nedbali.

Den zakončujeme u hlavního nádraží. Jeho okolí naštěstí nepůsobí neutěšeným dojmem jak to bývá tradicí u nádraží českých, naopak je tu čisto, vše je upravené a jen pár metrů od hlavní budovy se nachází zajímavý park s názvem Seoullo 7017. Dříve to byl dálniční nadjezd, před pár lety byl však uzavřena a roku 2017 zde otevřeli park. Ten slouží jako školka pro květiny a stromky, které budou vysazovány různě po městě, až vyrostou. Nejde ale jen o kytky, park je zejména odpočinkovou zónou s řadou laviček, klavírů, trampolín, výstav a malou, ale hezkou drobností – deštníky k půjčení, když zrovna prší nebo (u Asiatů možná pravděpodobněji) pokud se nechcete opálit. Jako poslední zastávku posledního dne volíme Lotte Mart, pravděpodobně nejfrekventovanější supermarket v zemi. Vždy mi přijde zajímavé podívat se do místního obchodu a vidět, co rádi nakupují lidé v dané zemi. My kupujeme (v Koreji populární) české pivo Kozel, a k tomu přihazujeme soju, jenž, podobně jako pivo v Česku, je levnější než voda.

Zbývá jen zabalit, vypít zásoby a pořádně se vyspat na cestu. Další zastávkou je ostrov Jeju, který se nachází na jihu země a jeho spojení se Soulem tvoří nejfrekventovanější leteckou linku světa.

62
První tradiční domek
63
Tradiční střechy
64
Jak už jsem psal, ta věž je vážně vidět odevšad
65
Výjimečná chvíle kdy nikdo nestojí v záběru
66
Palác uprostřed nové výstavby
67
Nekorejské sídlo britského obchodníka
68
Podstatně korejštější stavba
69
Na kameni kámen
70
Bývalý nadjezd, teď promenáda
71
Deštníky na půjčení, dokonce ještě dva zbyly
72
Silák s autobusem a všudypřítomná věž
WeChat Image_20191207100414-min
Ladič (zvaný) pijan