Náš let na Jeju má plánovaný odlet až odpoledne, proto nás čeká poslední líné dopoledne v Soulu zakončené oblíbeným gimbapem, k němuž jako všude v této zemi dostáváme set malých talířků s předkrmem, korejsky zvaným banchan (반찬). Pak už nasedáme na metro a za 1450 wonů (29 korun) se vezeme na letiště Gimpo, menšího bráchu hlavního letiště Incheon. Hned první pohled na tabuli odletů nám jasně ukazuje, která linka tu vede. Spojení ostrova Jeju se Soulem je totiž nejen nejfrekventovanější leteckou linkou v Koreji, ale rovnou na celém světě. Mezi oběma destinacemi se jen minulý rok uskutečnilo téměř 65 tisíc letů, což znamená, že každých 15 minut odstartuje jeden let. Na letišti je znát silná rutina, vytisknout letenku v automatu, odevzdat kufr na samoobslužný pás, projít svižné security a může se nastupovat. Stejně jako lidi, tak i letadla tu fungují ve zrychleném režimu – přílet, vyhnat přiletivší, nahnat uklízečky a může se nastupovat, letadlo tak na zemi stráví většinou ani ne půl hodiny. Rychlosti a propracovanému systému odpovídají i časy, kdy se zavírá check-in a samotný nástup do letadla. Na letiště stačí přijít 25 minut před odletem a pořád vše v klidu stíháte, gate totiž zavírá pouhých 5 minut před vzletem. Vzhledem k vytíženosti trasy obsluhují linku často i letouny, které obvykle létají mnohem delší vzdálenosti. Ještě nedávno na Jeju posílaly korejské národní aerolinky mezi leteckými nadšenci oblíbený Jumbo jet (747-400), ten už bohužel Korean Air stihly vyřadit, ale pořád se najde několik typů, kterými se na krátkém hodinovém skoku moc často neproletíte. Například Airbus A330, Boeing 777 či jeho postarší brácha Boeing 767. Jako letecký nadšenec vybírám nadšeně poslední zmíněný, který v Evropě už moc nelétá. Naloďujeme se, usedáme do notně opoužívaných sedaček, po vzletu nabíráme směr jih a za hodinu přistáváme na korejské Havaji.

Během pár minut už stojíme na parkovišti před letištěm a čekáme až si nás vyzvedne shuttle bus z autopůjčovny. Minibusy všech ostatních půjčoven si vesele jezdí tam a zpátky, jen ten náš nikde. Po půl hodině ale konečně přijíždíme, soukáme se do minibusku a jedeme vstříc problémům. Ty tedy tušíme už předem. V Jižní Koreji požadují k půjčení auta mezinárodní řidičák ne starší než rok. Řidičák máme, ale datum expirace 2016. Tak třeba to nějak vyjde…No, nevyšlo. Tak co teď a co potom? Chlapík za přepážkou navrhuje taxi, ale když se lépe podívá na naše otrhané batůžky, dodává, že pěšky to taky není daleko. Název hotelu zadáváme do mapy a vydáváme se na příjemnou procházku a za necelé dva kilometry jsme na místě. Na recepci máme drobné problémy s placením, ale naší lámanou korejštinou nakonec vše zvládáme vyřešit. No, lámanou je silné slovo, když ani není co lámat, je to spíš konverzace ruce-nohy-google překladač, ale za svou snahu dostáváme klíčky od pokoje a pomeranč jako bonus. Chvíli odpočíváme a vyrážíme do ulic najít něco k snědku. Bohužel Jeju není rájem dobrého jídla, ale gamblingu, a tak místo restaurací nacházíme akorát pochybná polodomácí kasína. Do nich se neodvažujeme, většinou jsou ve sklepě, blikají tak, že by z nich chudák epileptik dostal záchvat a nápisy na nich jsou jen v korejštině. Na to máme své orgány až moc rádi. Už si hryžeme nehty, když konečně nacházíme aspoň něco, co se podobá restauraci! První dojem nic moc. O den později ale zjišťujeme, že jsme jen měli smůlu, kdybychom vydrželi nepapat a šli ještě o pár set metrů dál, narazili bychom na hlavní třídu, kde je jedna restaurace vedle druhé.

1
Tak tímhle neletíme
2
Letištní ruch ještě před dobou koronaviru
WeChat Image_20200311102526-min (1)
Pestrá skladba destinací
WeChat Image_20200311102453-min (1)
Korejci za námi, Korejci před námi, Korejci v časopisech
3
Výhled z pokoje, na letiště to vážně není daleko
4
Nejvyšší hora Jižní Korey! (za rohem)
WeChat Image_20200311102500-min (1)
Kasíno. Možná.
WeChat Image_20200311102458-min (1)
Hlady jsme nakonec nepošli

Probouzíme se, venku ani vedro ani zima, z jedné strany výhled na letiště, z druhé na horu Halla, nejvyšší bod Jižní Korey. Po drobné dobré snídani se vydáváme na autobus. Kolem nás nastupují a vystupují lidé, jen naše linka pořád nikde, cítíme se jako Forrest Gump, jen nikomu nevyprávíme svůj příběh, protože by nám stejně nikdo nerozuměl. Konečně se dočkáváme! Autobus je pohodlný, kromě měkkých sedadel nabízí ještě wifi, která na rozdíl od českých busových kolegů funguje, takže si člověk může během cesty najít například zastávku, kde má vystoupit, nebo si přeložit, jak se řekne “Pardon, ale stojíte mi na noze.” Jednotlivé zastávky se navíc ukazují na velké televizi za kabinou řidiče v korejštině i angličtině. Naší první zastávkou je Love Land, tématický park k čemukoliv, co se týká lásky a sexu. Korejci jsou poměrně stydliví a vše, co se týká sexu je pro ně tabu. Jeju je ale zároveň oblíbeným místem pro líbánky korejských novomanželů, proto se místní radní rozhodli šířit osvětu a postavit tématický park, který by Korejce naučil jak na to. Platíme na místní poměry celkem vysoké vstupné 12000 wonů (240 korun) a jdeme se na tu nádheru podívat. Areál je plný soch, některé jsou dost názorné, jiné spíše legrační, kromě toho jsou tu i expozice věnované lidskému tělu a tomu, co jak funguje a co by měl člověk vědět. Sexuchtivých Korejců už ale bylo dost, je na čase vydat se za přírodou.

Máme štěstí, hned u východu z Love Landu chytáme autobus číslo 240, který nás odveze k útesům Daepo Junsangjeolli (주상절리대(대포동지삿개)). Celou dobu jedeme po úpatí hory Halla, místy celkem řežeme zatáčky, proto všem, kdo se sem chystají a při jízdě autobusem si “nejsou úplně jistí”, doporučujeme kinedril nebo pytlík a nebo se aspoň naučit zvracet z okýnka. Přijíždíme na místo, platíme vstupné 2000 wonů (40 korun) a jdeme se kochat kameny. Pokud víte, jak vypadá Giant’s Causeway v Severním Irsku, je to to stejné, jestliže ne, pak je to útes sestavený z jednotlivých kamenů ve tvaru pravidelných šestiúhelníků. Při cestě pryč nám ještě dělá radost skupinka středoškoláků, kteří se s námi dávají do řeči a když slyší Česko, hned začínají vyjmenovávat své oblíbené fotbalisty. Jak příjemná změna oproti Číně, kde většina lidí ani neví, že Česko existuje! Taky se nás ptají, kolik nám je. Když jim otázku vracíme, dozvídáme se, že v Koreji 18, ale v Evropě jen 16. Co to je za nesmysl? Je to něco jako psí roky? Nakonec to zase tak složité není, když se totiž Korejec narodí, nepočítá se jeho věk od nuly, ale rovnou od jednoho roku, a aby toho nebylo málo, tak navíc narozeniny slaví automaticky 1.1. nehledě na to, kdy se doopravdy narodil. Právě díky tomu jsou o rok až dva “starší”. Pokud si chcete i vy spočítat, kolik by vám bylo, kdyby se z vás stali Korejci, klikněte sem.

Korejce s pochybnými daty narození brzy necháváme za sebou a jdeme k vodopádům Cheonjeyeon (천제연폭포), které se nachází nedaleko útesů. Několik kilometrů od nich se nachází ještě vodopády jménem Cheonjiyeon (천지연폭포), takže kdo má rád trochu dobrodružství nebo prostě rád zkouší štěstí, může se pokusit říct taxikáři název jedněch z nich a uvidí kam ho osud zavede. Nakonec vlastně ani já si nejsem úplně jistý, na kterých z těch dvou vodopádů jsme vlastně byli. Ať už jsme ale byli kdekoliv, zaplatili jsme vstup 2500 wonů (50 korun) a mohli se kochat. Hned za začátku přecházíme most Seonim (선임교), na jehož bocích je vyobrazena legenda o sedmi vílách, které sestoupily z nebe na zem. Čas, nebo spíše otvírací doby jednotlivých parků, nás ale poměrně tlačí, a tak rychle doobdivujeme vodopády a pokračujeme do městečka Seogwipo (서귀포시), abychom mohli obdivovat další vodopády. Hned na druhý pokus se nám daří nastoupit do správného autobusu a jet vstříc druhému největšímu městu na Jeju. Pod jeho správu patří téměř celý jih ostrova a historie říká, že bylo pojmenováno po vyslanci prvního čínského císaře, který zde měl najít léčivé byliny. Ty nenašel, zpět do Číny se bál, a tak se chvíli zdržel na ostrově, vyryl své jméno do skály poblíž vodopádů Jeongbang (정방폭포), a poté pokračoval dál v cestách. Nápis už tu sice nenajdete, ale vodopády jsou zde pořád. Místní se rádi chlubí, že to jsou jediné vodopády v Asii, které spadají přímo do moře, to sice není úplně pravda, ale těch pár metrů, které je od moře dělí jim klidně odpustíme. Odcházíme chvíli před zavíračkou (ne vodopádů, ale parku) a už nás čeká jen cesta z jihu na sever ostrova, kde máme svůj základní tábor. Autobusy jsou tu sice vybavené wifi, na záchod už se ale nedostalo, proto je před hodinovou cestou nasnadě nějaký najít venku. Ale jak na to, když je většina restaurací zatím zavřená, nikde není nápis a všichni mluví jen korejsky? Naštěstí, když už nastala nouze největší, přišla nám na pomoc milá malá paní, která naši pantomimu pochopila a otevřela nám dveře od autodílny, kde se mimo polorozpadlých veteránů nacházel i záchod. S úlevou jdeme čekat na autobus a jsme připraveni na všechno. Nakonec potkáváme jen menší dopravní zácpu, odpočinutí přijíždíme zpět do velkoměsta, dáváme si večeři šampionů, která se skládá z gimbapu, brambůrků, oblíbeného korejského alkoholu soju a piva Cass a můžeme jít spát.

5
Autobusy přijíždí a odjíždí, jen my sedíme pořád na stejném místě
WeChat Image_20200311102456-min (1)
Kam to bude?
6
Zákaz chození v obleku je snad zvláštnější než zákaz obscénností
7
Pisoáry pro exhibicionisty
8
Softcore
9
Hardcore
10
I automaty tu mají tématické
11
V Koreji očividně nosí exhibicionisti blůzku místo dlouhého béžového kabátu
12
Ulička slastí a strastí
13
I lampy jsou tu stylové
WeChat Image_20200311102505-min (1)
Milenci v (korejských) texaskách
14
Korejská Havaj
15
Pravidelně nepravidelný šestiuhelník
16
Pěkně zblízka
17
A zdálky
18
Voda čistá jako v Karibiku, jen o tisíc stupňů chladnější
19
Na kameni kámen
20
Čedič
21
Korejci si ze srandy dělají šikmé oči
22
Z ničeho nic kousek Afriky
23
Příroda
24
Dycky most!
25
Chrám u vodopádů s nevyslovitelným jménem
26
Všechno je tu z lávového kamene
27
První vodopád!
28
Výhled na korejská pohoří s nejvyšší horou Halla
29
Nejen na pobřeží, ale i tady najdete lepšokameny
30
Průhledná voda
31
Neolizovat stromy
32
Rarita, vodopád padající do moře! Skoro
33
Korejci a vodopád
WeChat Image_20200311102503-min (1)
Selfie s vodopádem
34
Vodopád tentokrát bez lidí a Korejců

Druhý celý den na Jeju dostáváme od pana majitele další pomeranč, k tomu pár (asi) vlídných korejských slov a můžeme do světa. V jednom z obchůdků 7/11 opodál nabíjíme t-money kartu, která slouží jako platidlo ve všech prostředcích MHD v Korey, a míříme na autobusové nádraží. Do konverzace znovu zapojujeme ruce, nohy, netrvá to dlouho a dozvídáme se, že okružní autobus číslo 201 odjíždí hned z parkoviště naproti. Očividně tu moc cizinců autobusy necestuje, a tak se řidič radši ujišťuje, jestli víme, kam chceme, a když on i my víme, že sedíme správně, můžeme vyrazit. Číslo 201 funguje asi jako v Česku linka nemocnice – Kaufland, po cestě totiž nabíráme asi 25674581 důchodců, kteří pak zase na různých obvyklých důchodcovských místech vystupují. Jen my zůstáváme. Vystupujeme na konečné, jíž je i náš dnešní cíl Seongsan Ilchulbong (성산 일출봉), vysoký kráter ve tvaru koruny. Královské, ne naší měny. Platíme vstupné 2000 wonů (40 korun) a stoupáme k vrcholu. Převýšení je snad 200 metrů na 180 výškových, ale netrvá to ani půl hodiny a jsme nahoře na hoře. Zrovna ovšem nic nekvete, tudíž v kráteru není moc co vidět, a tak si akorát chvíli prohlížíme široké daleké okolí a vzhůru dolů. Na pláži u kráteru probíhá každý den v 13:30 a 15:00 představení tradičních domorodých rybářek Haenyo (해녀). Ty rybaří tradičním způsobem tak, že se potápí a do sítí chytají ryby či mořské plody. Rybářek už ale ubývá, potkat je ve “volné přírodě” je celkem vzácnost, a tak pokud je chce člověk zaručeně vidět, musí se spokojit s show pro turisty. Nejdřív protáhnou ztuhlé svaly a kosti, pak si zazpívají na kuráž a vrhnou se do vody. Pět potapěček na 2523 turistů. Jdeme si lehnout na pláž a koukáme, jak se plácají ve vodě. Je příjemně, slunce svítí, jen škoda, že voda je studená, šli bychom lovit s nimi. Už začíná druhá show, když se konečně zvedáme a jdeme sehnat něco k jídlu. Nejbližší okolí kráteru je sice plné restaurací s mořskými plody či černým vepřovým, které je pro Jeju typické, ale ceny jsou spíš pro turisty z Ameriky než z chudého Česka. Nakonec se na nás usmívá štěstí, které na sebe vzalo podobu postarší paní Korejky. Ve své restauraci má tradiční jídla, lidské ceny a k vaření si poslouchá staré korejské hity. Platíme a mizíme na poslední místo na této části ostrova, pláž Seopjikoji (섭지코지), ze které je krásně vidět hora i okolí. Tam ale nedojdeme, protože se po pár stech metrech bořím do shnilých chaluh, a tak mám dost starostí s čištěním bot a kontrolou nadávek. I od chaluh je ale hezký výhled, a tak se kocháme a když už začínají chaluhy dost smrdět, vyrážíme na autobus zpět do civilizace. Původně jsme chtěli ještě navštívit jeskyni Manjanggul (만장굴), ale válení na pláži a nicnedělání nám tak nějak zabralo celý den. V buse hraje chvíli opera, pak zase Abba, usínáme a budíme se až na autobusovém nádraží, ze kterého jsme ráno vyjeli. Jdeme ještě na trh Dongmun (재래시장), který je plný pomerančů, ryb, kimči a všeho dalšího po čem Korejci šílí. Ještě zkoušíme špíz z černého vepřového (černé je prase, ne samotné maso), odsuzujeme předražené pomeranče a míříme zpět na hotel.

Další den vstáváme, snídáme, já sundávám z bot zbytky řas ze včerejška a míříme na letiště. Díky tomu, že je téměř v centru města, plním si svůj minisen a jdeme pěšky. Přeci jen, kdo to má, že může dojít na letiště z města pěšky? Na letišti je vše plně automatizované. Od vstupu do haly až ke gatu nám celý proces zabere asi jen pět minut. Zejména i díky tomu, že na security je zvlášť fronta pro Korejce a cizince a my jsme jediní nekorejci široko daleko. Letadlo tu ještě není, a tak se stavujeme na hamburger v bistru jménem Lotteria. Nakonec podnik dostává svému jménu a my hrajeme loterii, kdo skončí jako první na záchodě. Bohužel vyhrávám, jako obvykle. Pak už letíme zpět do Soulu, a ubytováváme se v guesthousu Coco jen zastávku od letiště Incheon. Náš poslední večer v Korey se stylově ztrácí v soju.

Ráno pohoda, klid, na letišti se odbavujeme, překračujeme miliony Číňanů, kteří vezou domů kosmetiku ne po kufrech, ale po tunách a po hodině a čtvrt letu klesáme do smogu, který by se dal krájet. Počasí v Tianjinu ten den zrovna moc nevyšlo, jednak není nic vidět a za druhé začíná pršet, díky čemuž všechny lety nabírají zpoždění. K původní čtvrthodině nakonec přibývají další dvě hodiny, pak už se ale konečně odlepujeme od země, necháváme smog za sebou a po dvou hodinách přistáváme do písečné bouře v Xianu. V Číně je vážně občas jediný způsob, jak vidět modré nebe, koupit si letenku.

35
Čeká nás brutální výstup
36
Jsme tam!
37
Kráter už má doby vybuchování dávno za sebou
38
Panoramata
39
To je dost, že jsme se vyvezli
40
Na obzoru pahorkatina
41
Stairway to Heaven (nebo spíš Highway to Hell?)
42
“Imidžovka” se skálou
43
Ještě před chvílí jsme byl tam nahoře na hoře
45
Bitevní píseň babiček potapěček
46
Turisti v těžké přesile
47
Žabák
48
S úsměvem jde všechno líp
49
Skála z profilu
50
A z druhého
WeChat Image_20200311102507-min (1)
O vteřinu později jsem málem utopil boty a tělíčko v řasách
51
Nacistický strip klub?
52
Černé vepřové není černé
53
Pyroman v akci
54
Kdo si z Jeju neodváží pomeranč, jako by tam vůbec nebyl
55
Našli jsme Nema
56
I všechny jeho bráchy
57
Dobroty
58
Národní poklad, nakládané zelí
59
Taky něco nakládaného, ale tohle rozhodně národní poklad není
60
Vybírat je rozhodně z čeho
61
Další z podniků se slibným názvem
62
Naše letadlo zrovna přistává!
63
Číňani milují korejskou kosmetiku a vozí jí domů po tunách
64
Tianjin Airlines, aerolinka, o které slyšeli v Evropě jen fajnšmekři
65
“Takže ty umíš přečíst ten rozsypanej čaj?”
WeChat Image_20200311102514-min (1)
Pod námi to dnes není na roušku, ale rovnou plynovou masku
WeChat Image_20200311102521-min (1)
S opičkou
WeChat Image_20200311102516-min (1)
Na přistání bylo skoro i vidět
Wechat
Zoufalá doba si žádá zoufalá řešení
WeChat Image_20200311102523
V Xianu nás pro změnu přivítala písečná bouře