Minulý rok jsme měli to štěstí a v Xianu nás pobývalo přes deset Čechů. Pro Číňany kapka v moři, ale my jsme pomalu chtěli stavět vlastní čtvrť. Kromě společných Vánoc nebo Silvestra bylo na čase podniknout ještě nějaký společný výlet. Týmově jsme zvolili Guilin (kuej-lin, 桂林), jedno z nejhezčích míst celé Číny se stovkami vápencových homolí zasetých do krajiny, jež protíná řeka Li (li-ťjan’, 漓江). Vzhledem k tomu, že se tam chtěl podívat každý z nás, nebylo ani potřeba nikoho přemlouvat, počet jedoucích pořád bobtnal, až se konečný počet ustálil na osmi kusech. Lidi máme, teď už jen zvolit, jak se na jih Číny dostaneme a kde budeme bydlet. Cestu nakonec vybíráme ve stylu proč to dělat jednoduše, když to jde složitě. Letenky do Guilinu byly drahé, rychlovlak takovou dálku nejede a pomalovlakem bychom se tam táhli více než den. Je potřeba kombinovat. Nakonec vyhrává varianta, kdy pojedeme přes noc do městečka Guiyang (kuej-jan’, 贵阳), které je sice na jihu, ale ne tak moc, tam nasedneme na rychlovlak a za pár chvil jsme ve “skořicovém lese”, jak sice Guilinu nikdo neříká, ale jeho název by se tak dal přeložit. Z Guilinu do Xianu jsou letenky kupodivu levnější než vlak, takže aspoň zpáteční cestu si zpříjemníme.

Jeden umí to a ten zas tohle, takže jeden kupuje jízdenky, druhý vaří řízky, abychom měli ten výlet hezky česky, další domlouvá taxi na noční nebo spíš ranní cestu zpět a ostatní přispívají dobrou náladou. Všechno je připravené, můžeme vyrazit. Vydáváme se na staré xianské nádraží, odkud vyjíždí pomalovlaky po celé Číně. Procházíme apatickou bezpečnostní kontrolou a jako první cizinci v historii se vydáváme do Guiyangu. Je nás osm vedle sebe v jednom voze, navíc jsme se dlouho neviděli (minimálně dva dny), proto nastává nečekaná situace, kdy jsme hlasitější než Číňani. Čistíme zuby, v deset automaticky zhasíná světlo a my uleháme. Celkem vyspalí se probouzíme kousek od prvního cíle naší cesty a před desátou ranní vystupujeme z vlaku. Každé větší čínské město má obvykle dvě nebo více nádraží. Jedno staré poblíž centra, kam jezdí většinou pomalé vlaky a druhé na předměstí, které je určeno rychlovlakům. I my se tak kvůli přestupu musíme vydat přes celé město. Naštěstí místní nedávno postavili metro, takže stačí jen koupit lístky a najít na mapě zastávku. To není zrovna složité, neboť guiyangské metro má jen jednu linku. Přijíždíme na severní nádraží a správně objevitelsky si dáváme k obědu mekáč. Náš vlak jede z provincie Yunnan (jün-nan, 云南) až do Hong Kongu, a jelikož se chce Čína před svou vzbouřenou (téměř)součástí předvést, posílá na trasu to nejlepší co má, tedy zbrusu nový vlak Fuxinghao (fu-sin’-chao, 复兴号). Vyjíždíme na čas, žádné velké výhledy nás ale bohužel nečekají, na dvě hodiny jízdy totiž spadá asi 75369425 tunelů. Takže vždy dvě minuty v tunelu, na deset vteřin se nadechnout a zpět do tmy.

Guilin je oblíbený nejen mezi turisty z ciziny, ale hlavně z Číny, proto nejsme zdaleka jediní, kdo tu vystupuje. Přicházíme na autobusovou zastávku před nádražím, už na nás čeká autobus číslo 22 a my vyrážíme do města. Hlava na hlavě a teploměr v kabině ukazuje příjemných 31 stupňů. Uvnitř autobusu, venku je chladněji. Postupně se probojováváme do centra metropole a zpocení až na zádech vystupujeme poblíž našeho ubytování Lakeside Hostel. Pokoje hezké, ceny levné, co víc chtít. Krátce se zkulturňujeme a scházíme na recepci, kde už na nás čeká půlmetrová recepční Christine s hlasem šedesátileté rockové zpěvačky. Během našeho krátkého pobytu jsme si dali za cíl vidět dvě věci, rýžové terasy Longji (lun’-ťi, 龙脊) a řeku Li. Stejně jako v celé Asii, ani v Číně není nic problém, a tak tu každý má na každém prstu deset řidičů a patnáct průvodců, kteří se nás rádi ujmou. Nejinak je tomu dnes, stačí zavolat a máme svého řidiče. Částka 900 yuanů (3000 korun) za den se může sice zdát celkem moc, ale vzhledem k tomu, že je nás menší stádo, vyjde to jen o pár korun dráž, než kdybychom se měli kodrcat autobusem. V ceně je navíc několikahodinové čekání, odvoz na letiště, klimatizace a jako hlavní bonus absence Číňanů, kteří by nám v autobuse prděli, chrchlali, pouštěli si mobil na plné pecky nebo ideálně všechno najednou. Program na následující dva dny je domluvený, můžeme vyrazit poznávat město. To se ale dělá lepé s plným žaludkem, proto zaplouváme do restaurace hned vedle našeho ubytování. Tak by tomu aspoň bylo, kdyby za námi nevyběhla naše usměvavá paní recepční se slovy, že tam rozhodně ne, ona jde taky na svůj pozdní oběd, tak půjdeme s ní. Místní ví vždy líp, navíc na nás z menu vyskočilo psí maso, které je v provincii Guangxi (kuan’-si, 广西) relativně oblíbené, to my podporovat nehodláme, a tak následujeme naší dočasnou průvodkyni. Místní sice ví nejlíp, ale minimálně naše milá recepční je výjimkou potvrzující pravidlo, protože po cestě přes půl města sice docházíme k hezké restauraci, ta je ale ještě minimálně na další hodinu zavřená. Žaludek se ale hlásí o svá práva, není čas na hrdinství, jdeme do nejbližší restaurace, objednáváme devětkrát nudle a začínáme hodovat. Najezení, napití, spokojení.

V Číně už nějakou dobu vládne v placení doba digitální, to ale bohužel ještě pořád často neplatí u MHD, a tak ať počítáme drobné, jak počítáme, pro všechny na bus nemáme. Jednu výhodu to ale má, když nemůžeme autobusem, svezeme se taxi, které je nakonec jen o něco dražší, dá se platit mobilem a je v něm asi o padesát stupňů míň než v autobuse. Naším cílem je hora Diecai (tjé-cchaj-šan, 叠彩山), která skýtá výhled na celé město. Výšlap v téměř 100% vlhkosti není žádná sláva, po pár krocích je člověk mokrý jako by zrovna vylezl ze sprchy, ale pohled shora za to stojí. Začíná zapadat slunce a okolní kopce se barví do oranžova. Scházíme a podél řeky, v níž několik místních nadšenců plave, přicházíme k parku Dvou pagod (r-jue šuan’-tcha wen-chua kun’-juen, 日月双塔文化公园). Jedna je nasvícena zlatě a představuje slunce, druhá stříbrně, což znázorňuje měsíc. Obě stojí na ostrůvku uprostřed jezírka, takže se krásně odráží na hladině. Kolem Sloní skály (sjan’-šan ťin’-čü, 象山景区), která dostala název podle své podoby, se pomalu vracíme k ubytování a cestou hledáme něco k snědku. Nakonec zapadáme do místní restaurace, kterou by v Česku hygienici zavřeli dřív, než by stihla otevřít, ale v Číně je to takový milý standard, majitel se na nás usmívá, vyptává se, kde že to je to Česko, okolo nás pobíhají jeho děti a panuje všeobecná pohoda. Dojídáme, majitelova maminka nám kyne na cestu, ještě kupujeme pišingr na zítřek a jde se brzy spát, aby se mohlo brzy vstávat.

1
Balkónovka
2
Štěkanátky
3
Staří Číňani jsou notně (p)ošahaní
4
Vstup do neznáma
5
V jeskyni se schovávali vytesaní Buddhové
6
Opar nad Guilinem
7
Sloní hora
8
Mogotový kras
9
Pagoda mezi kopci
10
Poslední pohled na město a jde se dolů
11
Dva mudrcové
13
Pohoda, klídek a Číňánek
14
Chrám u křižovatky
15
Srandičky ve vodě
16
Rybáři čekají na svůj velký úlovek
WeChat Image_20200317150939
Místní fotí nás, my je, všechno v pořádku
12
Pátá cenová
WeChat Image_20200317151046
Končíme hned vedle

Ráno vstáváme, koukáme do zrcadla a vidíme, že je vše v pořádku, vyspali jsme se do růžova. Usedáme ke snídani, dostáváme přesně opačně, než jsme si objednali, jako omluvu dostáváme úsměv a krásnou frázi “To se stane.” Ještě ani nemáme dojedeno a přichází náš řidič. V Longji jsou dvě vesničky, Dazhai (ta-džaj, 大寨) a Pingan (pchin’-an, 平安). Rýžová políčka v Dazhai jsou větší, ale v polovině května už bez vody. Pingan je sice menší, ale ještě malinkatá šance na vodu tam je, ačkoliv řidič i paní recepční jsou dost skeptičtí. Risk je zisk a proto volíme Pingan. Cesta rychle ubíhá, řidič vypráví o tom, že řidičem vlastně vůbec být nechce a než stačí dovyprávět co má na srdci, už začínáme stoupat do kopců. Jižní Čína je domovem spousty etnických menšin, nejinak je tomu v okolí Guilinu, kterému dominují etnika Miao (mjao-dzu, 苗族) a Zhuang (džuan’-dzu, 壮族). Vesnička Pingan je malým ostrůvkem uprostřed těchto dvou menšin, obývá ji totiž malá skupina lidí kmene Yao (jao-dzu, 瑶族). Ti jsou typičtí nejen svými barevnými kroji, ale zejména tím, že si jeho ženy nestříhají vlasy a motají si je kolem hlavy jako turban. Vesnička je dosti turistická, takže se tu velká část lidí přeorientovala ze zemědělství na prodej suvenýrů a za peníze tu ukazují turistům tradiční rituály, hudbu či mytí svých dlouhých vlasů v řece. Chvíli je sledujeme, ale protože máme hluboko do kapsy, tak z nás nemají radost, nakonec ani my z nich, a tak pokračujeme dál k políčkům. Jedeme výš a výš do kopců, po zavodněných políčkách ale pořád ani stopy. Už se smiřujeme s tím, že jdeme s křížkem po funuse, když zastavujeme, jdeme na nejvyšší vyhlídku a koukáme s pusou dokořán. Máme štěstí, tady vodu z políček ještě nevypustili takže se celkem dlouho kocháme, scházíme na stezku mezi políčky a pozorujeme cvrkot. Když už jsme si všeho dostatečně užili, nastupujeme zpátky do minibusu a vyrážíme vstříc našemu městečku střediskovému. Bohužel nejsme jediní, kdo je z dnešních aktivit unavený, i řidič vypadá, že má co dělat, aby udržel oči otevřené. Poslední kilometry se modlíme, aby neusnul, a ačkoliv v Číně není bůh, byly naše modlitby očividně někým vyslyšeny. Přijíždíme před hotel, takže see you later alligator, vidíme se zase zítra, pane řidiči. Házíme batohy do rohu a vyrážíme na večeři. Na menu je toho tolik lákavého! Tak to děláme jako Číňani, objednáme víc jídel, dáme je doprostřed a každý si bere to, co se mu líbí a ozkouší tak od každého trochu. S plným břichem pokračujeme na noční trh, kde se dá najít snad úplně všechno. Kupujeme pár drobností, ale radši šetříme peníze, neboť se nám procházkou udělalo v žaludku trochu místa, které máme v plánu zaplnit ústřicemi a pivem. Během naší druhé, tentokrát o něco exotičtější, večeře začíná pršet a nepřestává ani když přicházíme na ubytování a ordinujeme klid na lůžku.

19
Donghai Fried Chicken
20
Nejsme tu sami
21
V Číně se padělá úplně všechno
22
Vesnička Pingan
23
Místní pobočka komunistické strany
24
Dřevěné příbytky
25
Jeden Adidas vládne všem
26
Dobré vědět
27
Za umytí rukou vám tu zasalutují
28
Dlouhé vlasy, krátký rozum?
29
Nejsme v Indii a přeci tu mají na hlavě turbany
WeChat Image_20200317150942
Celý spletenec pěkně zblízka
30
Nadšení fotografové
31
Paní a její šála
32
Bez zubů ale s úsměvem
33
Sviť měsíčku, sviť, ať mi šije niť
34
Typická přání na dveřích
WeChat Image_20200317150943
Náš tým neohrožených žen
35
Na toieletu rovně
36
Zalitá políčka
37
Políčko za políčkem
38
Jako chameleon i políčka mění barvy
40
Voda stéká z jednoho políčka do druhého
41
Panoramata
42
Políčka nad domy
43
Bez práce nejsou koláče ani rýže
44
Přišli jsme včas
45
Za pár dní už bychom měli smůlu
WeChat Image_20200317150946
Zdolali jsme rýžoviště
46
Políčka za bambusovým hájem
47
Peče se kukuřici
48
Na trhu si můžete koupit například talíř se znakem štěstí
49
Nebo rybičku v žárovce. Hlavně nerozsvěcet!
50
Čínský naháč
51
Rytí pečetidla
52
Klasická restaurace
53
Jako první nás čekají ústřice
54
Instagramovatelní korýši
55
Chobotnice na konec

Osm ráno, pořád prší. Čeká nás plavba po řece Li, kde se sice trochu vody hodí, ale zase bychom neradi dopadli jako Noe. Proto nám přichází vhod, když se krátce po deváté objevuje nejen náš řidič, ale i modrá obloha. Plavba po řece Li je oblíbenou turistickou aktivitou a je na výběr ze tří možností. Většina turistických skupin jede velkou lodí pro několik desítek lodí, na níž plavba trvá většinou přes tři hodiny. Druhou možností je plastový vor s motorem, na nějž se vejdou čtyři lidi a řidič. Nejautentičtější volbou je bambusový vor pro dva lidi, kde “kapitán” odstrkuje loď dřevěnou tyčí. Ten ale není přímo na řece Li, nýbrž na řece Yulong (jü-lun’-ch, 遇龙河) u městečka Yangshuo (jan’-šuo, 阳朔), a tak volíme zlatou střední cestu. Náš řidič vypadá vyspale, takže s klidem nastupujeme do minibusku a vyrážíme směr Yangdi (jan’-ty, 杨堤), odkud vyráží každý den v 8:30 a 12:30 zástup loděk na hodinovou cestu po řece kolem vápencových homolí. Kousek za městem se začíná objevovat čím dál tím více kopců. Před Yangdi zastavujeme na “kochací” zastávku s výhledem na kopce a políčka mezi nimi. Místní farmář se nás ujímá a s motykou na rameni vysvětluje, jak se kterému z kopců přezdívá. Pokračujeme dál, ale panoramata jsou parádní, takže otravujeme řidiče ještě jedním zastavením, pak znovu vyjíždíme a vystupujeme až ve vesničce Yangdi. První co děláme je, že kupujeme lístek za 95 yuanů (330 korun) na projížďku lodí ke “Koňské hoře” neboli Mashan (ma-šan, 马山). Okolo jsou prodejci suvenýrů a všeho možného, co by se možná dalo zpeněžit, jediný komu ale dáme vydělat je prodavač knedlíčků. Sedáme si na výsep a čekáme, až nastane náš čas. Po chvíli se otevírá fronta, do níž se zapojujeme a za pár minut už sedíme na voru. Fasujeme nerudného kapitána, což má ale aspoň tu výhodu, že se neobtěžuje s výkladem a my tak nerušeně plujeme mezi dalšími a dalšími kopci, až je škoda, že po hodině musíme vystoupit zpátky na břeh. Tam čeká malé elektrovozítko, které nás odváží do rybářské vesničky Xingping (sin’-pchin’, 兴坪镇). Nestihneme ani vystoupit a už se na nás vrhá miliarda trhovců a lidí s kormorány na ramenou. Tito ptáci tu dnes slouží převážně jako turistická atrakce, dřív ale byli hlavními pomocníky místních rybářů. Kormoráni se totiž živí rybami, čehož si rybáři brzy všimli a ptáky začali využívat místo prutů. Funguje to jednoduše. Rybář zaváže kormoránovi krk a poté ho pustí lovit ryby. Pták loví, ale ulovenou rybu se mu nedaří kvůli provázku na krku spolknout. Rybář mu jí vytáhne ze zobáku a vše se opakuje až do té doby, než začne kormorán stávkovat a odmítá lovit. Většinou se ale nechá přemluvit jednou z ulovených ryb. A může se pokračovat.

Zapadáme do jedné z restaurací, kde si dáváme místní specialitu, pečenou rybu na pivě (pchý-ťjou-jü, 啤酒鱼). Kormorán jí pravděpodobně neulovil, ale nalháváme si to, ať se cítíme autentičtěji. I přes to, že podnik vypadá všelijak, jen ne jako krásná a čistá restaurace, bylo jídlo vynikající. Ostatně nejen v Číně často platí, že čím zaplivanější restaurace, tím lépe se v ní vaří. Odtud pokračujeme jen pár stovek metrů k místu, které je zvěčněné na dvacetiyuanové bankovce. Fotíme, naskakujeme do minibusu a řítíme se k naší dnešní poslední zastávce, městečku Yangshuo. Po ani ne hodině jsme na místě. Náš původní plán byl vystoupit na Green Lotus Peak (pý-ljen-fen’, 碧莲峰), vrcholek z nějž je vidět na celé město a okolí. Už po pár metrech ale dostává plán trhlinu, cesta totiž není oficiální, je tudíž špatně značená a chvíli nám zabere jí vůbec najít. Začíná na dvorku masážního salonu mezi Západní ulicí (si-ťje, 西街) a hotelem Yangshuo Green Lotus. Když už jsme stezku našli, objevil se druhý, o něco větší problém. Celou noc pršelo, což v kombinaci s místní jílovitou půdou tvoří spíše boj o přežití než poklidnou procházkou. Dělíme se tak na dvě skupinky, jedna vzdává a jde na Západní ulici, která je plná obchůdků, barů, kaváren a západních řetězců jako je Pizza Hut či KFC, druhá skupinka vyráží výhledům vstříc. Drápeme se nahoru, za půl hodiny jsme celí upocení a poštípaní od komárů, ale stojí to za to, celé město máme jako na dlani. Bezchybný zážitek kazí jen opar. Pochopitelně ne na puse nebo pásový, ale ten který nad městem vznikl z přílišné vlhkosti. Není ale moc čas se dojímat, za chvíli máme sraz s řidičem a musíme se ještě dostat dolů. Klouže to snad ještě víc než při cestě nahoru a shrnu to tak, že Marťa měla pravdu, když říkala, že se vrátím s hnědým zadkem. Naštěstí jen od bahna. Přivoláváme řidiče, nasedáme do vozu a vydáváme se na osmdesát kilometrů dlouhou cestu na guilinské letiště. Když vyjíždíme, dostáváme nemilou zprávu, že náš let je z už tak pozdní jedenácté večer přesunut na druhou ranní. Najednou není kam spěchat, takže nám ani nevadí, že řidič atakuje nejnižší povolenou rychlost. Placený úsek dálnice objíždíme hodně pašeráckými stezkami, naštěstí chtěl řidič jen ušetřit a naše orgány tak zůstávají tam, kde mají být, hezky uvnitř těla. I s řidičem poserou přijíždíme na letiště s pětihodinovou rezervou. Naštěstí je i na tomhle malém letišti řada restaurací, kde zabíjíme čas. Když už nepomáhá ani jídlo, jdeme klimbat do masážních křesel, kterých jsou na každém čínském letišti desítky. Před půl druhou nás konečně volají do letadla a ze zbytku letu máme jen ústřižky. V polokomatu vystupujeme, nacházíme našeho smluveného taxikáře, ten se nám sice snaží namluvit jinou cenu, než jsme byli domluvení, ale brzy z našich unavených tváří zjistí, že na podobné “legrácky” teď nemáme náladu, takže toho nechává a my vyrážíme vstříc postelím.

56
Políčka, tentokrát už ne terasovitá
57
Každý kopec má své jméno
58
Možná i tyhle
59
Městečko v obklopení skal
WeChat Image_20200317151023
Na patnících
WeChat Image_20200317151004
S bílou Marťou v rudé Číně
60
Je libo batát?
61
Prodejci vzorně čekají na cestovatele
62
I kříženec s liškou je zvědavý na nové návštěvníky
63
Jede se dál
WeChat Image_20200317151105
Gang i s řidičem
65
Už plujeme
66
Kopec za kopcem
67
Na takových lodích většinou cestují turistické skupiny
68
Úsměv a mávat
WeChat Image_20200317151055
Žlutá vesta, taky cesta
WeChat Image_20200317151039
Raft z falešného bambusu
70
Homole kam až člověk dohlédne
71
Předkrm
72
Je toho tu mnohem víc, vlevo nahoře QR kód pro placení mobilem
64
Kdo nemá hlad může si aspoň koupit vějíř s Maem nebo výčtem bývalých generálů
73
Ve vesničce Xingping
74
Paní venčí kormorány
75
Jen se leskne
76
Z oči v oči a důmyslné zařízení proti klovnutí
77
Pivní ryba, chutná líp než vypadá
WeChat Image_20200317151035
Radši neříkej dvakrát
78
Právě odtud pochází námět na dvacetiyuanové bankovce
79
Podoba tam je
80
Pa(ko)kobylka
81
Pohled na Yangshuo
82
Opar byl všude
83
Místo mezi skalami je vyplněné do poslední skulinky
84
Pozdravy ze zrezlé věže
85
Město v kopcích, kopce ve městě
86
Leňa pod kořenem
87
Poslední pohled přes roští a jede se na letiště
WeChat Image_20200317151026
Pohled na Západní ulici
88
Najdete stezku?
89
Tam nahoru jsme vyšplhali