Přes řadu nesnází a menší počet snází byl konečně náš první čínský školní rok úspěšně za námi. Ještě než jsme se vrátili do české doliny, stál před námi poslední úkol, kterého jsme se rádi zhostili. Tím byla návštěva mých rodičů, kterým jsme se jali ukázat krásy jihočínské provincie Yunnan (jün-nan, 云南), již Číňani často považují za nejkrásnější kout své země. Přímo do Kunmingu (kchun-min’, 昆明), hlavního města Yunnanu, ale z Evropy nic nelétá, a tak jsme si smluvili sraz v Šanghaji (šan’-chaj, 上海), odkud se pak společně vydáme dál na jihozápad. Aby to nebylo úplně jednoduché, ceny letenek rozhodují za nás a my tak z našeho domovského Xianu neletíme přímo do Šanghaje, nýbrž do městečka Ningbo (nin’-bo, 宁波), jež je zajímavé pouze tím, že se jedná o třetí největší námořní přístav na světě. Na prozkoumávání přístavu ale čas mít nebudeme, navíc by nás do něj stejně nepustili. Do Šanghaje se přesuneme rychlovlakem, pozdravíme se s přáteli, přespíme a druhý den už kompletní nasedneme na letadlo směr Kunming. Předběžný plán máme, teď už zbývá jen počítat dny do konce školy.

Dny dopočítány, učení mučení končí a my se můžeme vydat za dobrodružstvím. Důvod proč jsme zvolili za dnešní destinaci Ningbo a ne přímo Šanghaj je jednoduchý. Během měsíců červenec a srpen mají žáci a studenti prázdniny, vracejí se domů, cestují s rodiči a proto je většina letenek několikanásobně dražší, než tomu je po zbytek roku. To ovšem skýtá jednu výhodu. Letenky v economy jsou několik měsíců až týdnů před odletem drahé a postupně zlevňují, zatímco s letenkami v businessu je to přesně opačně. Čím dříve je koupíte, tím jsou levnější a čím více se blíží datum odletu, tím jsou dražší. Vzhledem k tomu, že datum odletu známe již několik měsíců dopředu, sledujeme stránky s letenkami, chvíli srovnáváme a nacházíme. Letenka v economy do Ningba stojí 650 yuanů ( korun), zatímco letenka v businessu pouze o 100 yuanů (340 korun) více. Není co řešit, nebudeme se přece tlačit mezi spodinou. Přichází den D nebo spíše O jako Odlet. Včas se dostavujeme na letiště, procházíme pečlivým ošaháním, jak je to na čínské letištní kontrole zvykem a můžeme pokračovat do salonku naší společnosti China Eastern. Všichni Číňani usrkávají snídaňové nudle, na takovou divočinu si ale ještě pořád náš žaludek nezvykl, proto bereme poslední dva minisendviče, které jako jediné aspoň vzdáleně připomínají něco podobného evropským snídaním. Za chvíli oznamují nástup do letadla, business třída má minibus jen pro sebe, nasedáme, ihned za námi zaklapávají dveře a vyjíždíme vstříc našemu opodál stojícímu letadlu. Zdá se trochu nehospodárné vozit lidi jen po dvou, ale brzy zjišťujeme proč tomu tak bylo. Dnes jsme totiž v business jediní. Stejně jako v Globusu, i v Číně je svět ještě v pořádku, a tak namísto tří sedadel vedle sebe s vyblokovaným prostředním místem, jako je tomu u řady evropských leteckých společností, jsou sedadla v čínské business class spíše podobná gaučům.

Zavrtáváme se, “ruší” nás jen oběd, po němž téměř okamžitě opět usínáme. Po dvou hodinách začínáme klesat a pod námi se objevuje opar. Tentokrát se však nejedná o smog, ale o vlhkost. O tom se přesvědčujeme hned co přistáváme a letuška otevírá dveře. Uděláme jeden krok a málem zapadáme zpět do letadla, vlhkost snad 200%. Ocitáme se ještě na starém terminálu, ten nový se nachází hned naproti a čekají ho jen kosmetické úpravy, než bude moci být otevřen. Právě od nového terminálu pak vede linka metra, jež spojuje tento konec světa s civilizací. Umělá zaměstnanost není v Číně pouze prázdný pojem, a tak nasedáme do autobusu, který nás zaveze ani ne 300 metrů od terminálu starého k tomu novému. Nasedáme na metro a přesouváme se na hlavní nádraží. V Číně si může koupit člověk jednoduše lístky na vlak přes internet, většina cestujících si pak vytiskne lístek v automatu, ve frontě stojí povětšinou lidé internetově negramotní, často důchodci či dělníci. K nim patří bohužel i cizinci, ti totiž nedisponují čínskou občankou, a tak musí chtě nechtě také do fronty. V ní to většinou probíhá následovně: před vámi stojí pět až dvacet lidí, podle toho, jaké máte zrovna štěstí a hlavně jaká je denní a roční doba, každý pak jednotlivě říká kam by rád jel a jen mění časy odjezdu, načež mu drážní zřízenkyně vždy odvětí, že místa na daný spoj už jsou vyprodaná. Takhle to jde až dokud se společnými silami nedostanou k jednomu termínu za tři týdny, který je volný. Zákazník odejde a to samé se opakuje s každým dalším, než se dostanete na řadu vy. Dnes nám to jde poměrně rychle, brzy bereme lístky, procházíme bezpečnostní kontrolou a jdeme do čekárny. Nádraží v Číně jsou koncipována jako obří haly, z nichž se na jednotlivá nástupiště člověk dostane turniketem většinou pět až patnáct minut před plánovaným odjezdem. Tentokrát na nás nevyšla místa vedle sebe, takže když nás konečně pouští na nástupiště, rozcházíme se oba jiným směrem a nasedáme do rychlovlaku. Samotná cesta probíhá bez problémů, dokonce nikdo nechrchlá ani nemá mobil na plné pecky, a tak po téměř dvou hodinách přijíždíme na šanghajské nádraží Hongqiao (chun’-čjao, 虹桥), jež tvoří jeden dopravní megauzel spolu se stejnojmenným letištěm a zastávkami několika druhů hromadné dopravy. Chybí jen přístav. Obří letišťně-nádražní budova není ideálním místem pro setkání, což se nám ukazuje hned při hledání našich přátel. Po pár hodinách je ale zdárně nacházíme a můžeme vyrazit oslavit naše setkání.

0b
Rychle fotku a může se zase spát
0a
Oběd u China Eastern
0
Marťa zachycená při své oblíbené činnosti

Kamarádi bydlí hned u letiště, bohužel u toho druhého, než na které mají přiletět rodičové. Naštěstí z letiště Hongqiao na Pudong (pchu-tun’, 浦东) vede přímá linka metra, jen to chvíli trvá, než vlak ujede celých 57 kilometrů, které obě letiště dělí. Jedeme z konečné, tudíž si zabíráme místa pro sebe, a po bezmála dvou hodinách vysedáme na druhém konci Šanghaje. Poprvé v životě přicházím někam dřív, hned se mi to ale zákonitě vymstilo tím, že jsme se trefili do ranní příletové špičky, na imigračním se tak tlačí přibližně milion lidí a stejně jako oni i my čekáme a čekáme. Po hodině a půl čekání ale přichází náš čas a my se po půl roce a o pár tisíc kilometrů dál opět shledáváme. Vítáme se a můžeme se vrátit tam, odkud jsme přišli. Ne do Česka, ale na letiště Hongqiao. Jako šetřivý člověk s bipolární poruchou jsem sice hledal nejlevnější letenky, ale v business třídě a ty byly právě z tohoto letiště, jen o pár set korun dražší než economy, což už se za tříhodinový let vyplatí. Další dvouhodinový přejezd metrem už by byl nad naše síly, takže tentokrát volíme Maglev, rychlovlak levitující na magnetickém polštáři, který dosahuje rychlosti až 431 km/h. Kupujeme lístek za 50 yuanů (170 korun), pro porovnání jízdenka na metro z jednoho letiště na druhé stojí 8 yuanů (27 korun), nasedáme, přesně na čas vyjíždíme a po osmi minutách máme celý zážitek za sebou. Maglev bohužel nejede až na letiště, ale pouze na zastávku Longyang Road (lun’-jan’ lu, 龙阳路), proto musíme zbytek cesty chtě nechtě absolvovat metrem. Máme si ale co vyprávět, takže cesta rychle utíká, prokecáváme se odbavením na letišti a nakonec i třemi hodinami, které jsme měli jako mezeru. Čína je velká země plná velké spousty malých lidí, proto není výjimkou, že tu i na vnitrostátní lety aerolinky nasazují letadla, která se běžně používají pro přepravu na mnohem větší vzdálenosti. Nejinak je tomu v našem případě, nasedáme do Airbusu 330, který běžně létal například z Číny do Prahy, tentokrát má však naplánovanou podstatně kratší trasu. Pohodlně se ukládáme do sedadel a dostáváme na výběr mezi džusem a džusem, šampaňské tu očividně moc neletí. Nebudu se moc rozepisovat, už tak je samotný popis cesty do Yunnanu delší než samotný zápis z tamního pobytu, stačí říct, že takhle létat bych mohl klidně pořád. Škoda, že o měsíc později už nás čeká Ryanair, a když budeme moc hodní, tak Ukraine International.

Po třech hodinách příjemného letu přistáváme ve večerním Kunmingu. Z letiště jsme až nečekaně brzy pryč a hned při chytání odvozu není nouze o zábavu. Řidič nás baví svým smyslem pro humor, o kterém ale on sám ani neví. Jako většina taxiků je i ten jeho na plyn. To znamená bombu v kufru. To znamená místo zhruba na půl zavazadla. Což na letišti není úplně nejpraktičtější. Naštěstí se taxikář jeví jako zdatný hráč Tetrisu, proto ani ne po pěti minutách nadávání (jeho, ne našeho) vydává vítězoslavný pokyn, že můžeme vyrazit. S kufry pod námi, před námi i nad námi vyjíždíme a doufáme, že už budeme brzy v cíli, tedy u hotelu Mengjing. Taxikář se sice ukázal jako zdatný tetrisista, co mu už ale šlo podstatně hůř bylo samotné taxikaření. Čtvrthodinu se motáme v kruhu poblíž ubytování, ale to se ne a ne ukázat. Nohy pod tlakem kufrů začínají pomalu odumírat, a tak než čekat na amputaci, radši bereme osud do svých rukou a razíme si najít svůj hotel. Ten nakonec nacházíme v hezky česky znějící ulici Shulin (šu-lin ťjé, 书林街) a po pár frázích s recepční ukládáme svá cestou zmožená těla na pokoj. Rodičové usínají, my se ale chopíme příležitosti a jdeme pozdravit naši častou spolucestovatelku Álu, která je zrovna ve městě s kamarády. V Česku se nám sejít nepodařilo, tak to napravujeme v Číně.

0c
Prostoru na nohy až moc
0d
Čínská verze obědu
0e
Západní verzi zastupovala ryba

Vstáváme, druhá polovina našeho skromného zájezdu dokonce bez jetlagu, a vyrážíme na evropskou snídani s čínskými specifiky v podobě sladkých párků. Najezení a napití můžeme vyrazit na první výlet na pravděpodobně největší tahák Kunmingu vůbec, jímž je Kamenný les (š-lin, 石林). Představte si ho jako Adršpach. Jen úplně jiný. Metrem se přesouváme na konečnou linky 3, kterou představuje kunmingské východní autobusové nádraží (tun’-pu či-čch-džan, 东部汽车站). Tam už se s turisty počítá, vše je značené, tudíž vás přes nákup jízdenek až k nástupu do autobusu dovedou téměř za ručičku. Někdy i doslova. Lístek stojí 34 yuanů (115 korun) a samotná cesta trvá zhruba hodinu a půl. Další možností je jet z letiště za 45 yuanů (150 korun) nebo rychlovlakem do městečka Shilin (š-lin, 石林) za 18 až 29 yuanů (61-98 korun) a z něj pak autobusem číslo 99 za 10 yuanů (34 korun) až ke vstupu do areálu. Vstupné do samotného Kamenného lesa je 130 yuanů (440 korun), studenti a vojsko polovic, k čemuž můžete ještě připočíst 25 yuanů (85 korun) za cestu elektrickým vozíkem, neboť stejně jako velká řada dalších čínských atrakcí, i tato je udělaná tak rozkošně, že se kasy nachází několik kilometrů od samotného vstupu k místu činu. V areálu se dají strávit hodiny a tak se rozhodujeme, že bychom mohli prozatím strávit alespoň oběd. Yunnan je rájem hub, ale bůh ví, jak je to s Číňany a jejich znalostí jedovatých hub, na výplach žaludku dnes navíc nemáme náladu, proto vybíráme osvědčené klasiky jako je plněný lilek, hovězí s výhonky česneku atd.

Na cestu do samotného lesa pak jdeme takříkajíc od lesa. Abychom se netlačili s miliardou Číňanů vcházíme jinou než hlavní trasou a naše taktika se vyplácí. Ostatně téměř u všech čínských přírodních zajímavostí jsou davy u vchodu a východu, obejdou si park dokola, ale doprostřed se jim moc nechce, proto máme skály sami pro sebe. Nejdřív procházíme malým lesem a přes vyhlídku se dostáváme do lesa velkého, kde úspěšně hodiny bloudíme. Vždy, když už si myslíme, že jdeme k východu, potkáváme skupinu muzikantů v krojích místního etnika Yi (y-zu, 彝族). Lidé z toho etnika tu pracují převážně jako průvodci, ale také částečně pro obveselení turistů jako hráči na tradiční čínské nástroje a dokonce u několika z nich máme pocit, že nemají jinou roli, než matení cizinců. Samotné skály jsou tu s námi (mnohem větší část svého života tedy bez nás) již přibližně 270 milionů let. Původně zde bylo moře, to však postupně ustupovalo a pohybem litosferických desek “skály” rostly do výšky. Toť stručná historie. Většina skal je pojmenovaných podle toho, co lidem připomínaly. Řada z nich tak nese název rozličných zvířat či postav z legend etnik, které okolí obývaly a obývají. Říká se potřetí a dost, u nás to je ale spíše pětkrát a dost. Právě na takovém čísle se totiž zastavil počet kolikrát jsme potkaly ty stejné etnické muzikanty, než jsme se dostali k východu z parku. Nasedáme na elektrovozítko, které u bran areálu měníme za autobus, v němž po pár vteřinách usínáme. Kunming konečná zastávka, otřít poslintané okno a vystupovat!

Na večeři se procházíme do staré části metropole, konkrétně k branám Nefritového kohouta a zlatého koně (pí-ťí ťin-ma men, 碧鸡金马门), u nichž se uklízíme do restaurace servírující místní specialitu “nudle přes most” (kuo-čjao mi-sjen, 过桥米线). Základem je polévka, do níž si člověk naháže všechno co má rád, a když neumí čínsky, tak často i to, co nerad. Obohaceni gastronomickým zážitkem se ještě procházíme nočním městem, načež se nám začínají klížit oči, nabíráme směr hotel a padáme do postelí.

1a
Věž jen pár kroků od hotelu
2 a
Číňanky v rytmu tance
2 (1)
Hezká ulice s ještě hezčím jménem
3 (1)
Pouliční prodavačka hrozna
4 (1)
Ovoce Buddhova ruka
5 (1)
Tady už to není jen ruka, ale rovnou celý Buddha
5 a
Hadí ovoce a další méně exotické plody
5b
Tančící panáček alias kunmingské metro
6 (1)
Skály jsou zapsané v UNESCU, stejně tak je zapsané UNESCO na skalách
7 (1)
Holky si dělají video na populární aplikaci Douyin, v Evropě TikTok
8 (1)
Louka a skály
9 (1)
Technika dorazila už i k etnickým průvodkyním
10 (1)
Taťka zdolává souskalí Velblouda
11 (2)
Yunnanská Mona Lisa
12 (1)
Panoramata
13 (1)
Některé skály jsou pořádně ostré
13a
Kdy jindy si pospat než při focení
14 (1)
Muzikanti nás matou
15 (1)
Hráč na fujaru nad jezerem
16 (1)
Některé průchody jsou tak malé, že se do nich nevejde ani půlmetrová Marťa
17 (1)
Jediná ze skal, která je opravdu podobná svému názvu
18 (1)
Davy u vchodu
19 (1)
Vedle už nikdo není
19a
Ve dne takovou
20 (1)
V noci jinou
20a
Hody

Během snídaně nám za okny tančí hejno domorodkyň. Poté je střídají hráči šachu, což je znamení, že i my budeme brzy střídat. Ne však sporty, nýbrž města a hotely. Provincie Yunnan toho má hodně co nabídnout, bohužel času není nazbyt, proto část dne věnujeme Kunmingu a k večeru se přesuneme do starobylého města Dali (ta-li, 大理), v němž strávíme dvě noci. Vracíme pokoje, necháváme na recepci bagáž a přesouváme se do parku Cuihu (cchuej-chu kun’-juen, 翠湖公园) čili Nefritového jezera. Ten je plný racků a lidí tančících, cvičících či kaligrafii malujících. První jmenovaní však zrovna někam odletěli, nahradily je ale neméně zajímavé kvetoucí lekníny. Na jednom plácku tak hraje hudba, opodál skupinka cvičí bojová umění a ještě o kousek dál padají lidé do vody při snaze vyfotit se s leknínem.

Jen zhruba 600 metrů od parku se nachází chrám Yuantong (juen-tchun’-s, 圆通寺). Za 6 yuanů (20 korun) dostanete nejen vstupenku, ale také vonné tyčinky a svíčky. Čína je tradičně převážně buddhistická, ale samotní Číňané se rozhodně za ortodoxní buddhisty považovat nedají. V náboženství pociťují volnost a modlí se tam, kde to uznají za vhodné. Ať už je to chrám, kostel či mešita. Ostatně také platí, že stará Čína byla buddhistická, zatímco v té nové je nejvíce muslimů, ač to vládnoucí strana neslyší zrovna nejraději. V chrámu Yuantong lidé zapalují tyčinky a modlí se, paní opodál pálí účty, na plácku obědvají mniši. To vše z jezírka uprostřed sleduje několik želv. Před chrámem se kolemjdoucí snaží zaujmout skupinka vykladačů osudu, akupunkturistů a žebráků, kteří jsou pomačkaní tak, že jde občas jen těžko poznat, která část těla je která.

Pro dnešní oběd vybíráme muslimskou restauraci, kterou spravuje etnikum Hui (chuej-dzů, 回族), tedy ti umírněnější a asimilovanější ze dvou hlavních muslimských skupin Číny. S plným břichem se přesouváme na nádraží, vyzvedáváme lístky a čekáme na vlak do Dali. ČD (Čínské dráhy) jsou minimálně tentokrát přesné jako hodinky a my tak o půl šesté nasedáme do rychlovlaku směr severozápad. Za společnost fasujeme milion členů jedné rodiny se snad ještě větším počtem dětí, všichni navíc hrají oblíbenou čínskou hru o to, kdo dokáže být nejvíc nahlas. Plán trochu si odpočinout padá, tak budeme koukat z okna. 295 z 300 kilometrů jedeme tunelem. Ale všechno jednou končí, v tomto případě naštěstí, takže po dvou hodinách čínského křiku přijíždíme do Dali. Hned při výstupu z nádraží nás vítají vysoké kopce, které město obklopují. Z kochání se nás vyrušuje až chlapík, který se představuje jako náš řidič. Náš hotel Muyun se totiž nachází ve starém městě, přibližně 15 kilometrů od nádraží. Čeká nás příjemná projížďka, z jedné strany místní moře, tedy obrovské jezero Erhai (ar-chaj, 洱海), z druhé strany vysoké hory, no romantika. Paní hoteliérka už čeká a provádí nás boční uličkou, k hotelu, který je nově rekonstruovaný a vypadá jako by mezi okolní domy vůbec nepatřil. V nejbližším okolí se nachází celá řada restaurací, my ale dáváme na paní domácí a vydáváme se do restaurace Eryue xiaochu (ár-jue sjao-čchu, 洱月小厨), kde připravují místní specialitu, houbový hotpot. Jako první na stole přistane vývar, do nějž pak člověk postupně přidává houby, maso a zeleninu, které si předtím vybral. Ale co vybrat za houby, když je člověk nezná ani v češtině? Nakonec máme šťastnou ruku, nikdo neskončil s výplachem žaludku, a tak se přesouváme na střechu hotelu a sledujeme tu jedinou hvězdu, která je na zdejší obloze vidět.

21 (1)
Chrám u jezera
22
Prazvláštní čínské suvenýry v podobě živých želviček v klíčence
23
Díky zázrakům technologie se můžete podívat, který záchod je zrovna volný a soutěžit, které z pohlaví za den použije toalety vícekrát
24
Paní instruktorka má radost
25
Opodál se cvičí s mečem
26
Číňané obdivující lekníny
27
Ptačisko má z leknínů improvizovaný chodník
28
Čínský lev
29
Osm postaviček, tady ještě není císařovo
30
Leží tam v komoře, nožky má nahoře
31
Chrám Yuantong
32
Lvi se zubní náhradou
33
Chrámeček uprostřed jezírečka
34
Schválně, jestli řeknete Xunjinxincunhuanlu třikrát rychle za sebou!
35
Typický obchod s čajem
36
Šachisti tu mají velice často četné obecenstvo, které rádo radí, jak hrát
37
Večer na houbovém hotpotu

Po dobré snídani je na řadě prohlídka starého města, v němž se nachází i náš hotel. Nejdříve se vydáváme k bráně Erhai (ár-chaj-men, 洱海门) nacházející se na jižní straně města. Od ní se přesouváme přes několik fotících se novomanželů k trhu, který jako by nebyl turismem vůbec postižený, vše tu funguje tak jako dřív. Babičky v tradičních krojích tu prodávají houby, opodál se v diskutabilních hygienických podmínkách porcuje maso a všude okolo nabízí stánkaři všemožné druhy zeleniny. Po pár krocích se před námi objevuje kostel (ta-li tchjen-džu ťjao-tchan’, 大理天主教堂), uvnitř skromný, zvenku krásně zdobený v orientálním stylu. Od něj se přesouváme k nejznámější budově celého města, věži Wuhua (wu-chua-lou, 五华楼). Je stará přes 1300 let a původně sloužila jako “hotel” pro královy muže. Od té doby několikrát vyhořela, byla však vždy postavena znova. Tady už ale narážíme na davy, proto se uklízíme do postranních ulicích a až po notné době se kolem brány Wucheng (wu-čchen’-men, 武城门) vracíme na “ulici cizinců” (jan’-ren-ťje, 洋人街), jednu z hlavních ulic města. Davy jsou čím dál tím intenzivnější, takže se uchylujeme k obědu do mekáče. Ten bych radši vůbec nezmiňoval, kdyby tu se Starbucksy a podobnými řetězci nebyl ve zvláštní pozici. Zevnitř mohou být stejné jako všechny ostatní pobočky všude jinde na světě, zvenku ale musí zapadat do okolní zástavby. Proto tu má mekáč krásnou dřevěnou fasádu s okenicemi a rudými lampiony. Jedinou vadou na kráse jsou žluté půlkruhy na všem, což trochu ruší jinak dokonalé mimikry.

Posilnění opouštíme město Severní branou (pej-čchen’-men, 北城门) a vesnickou cestou pokračujeme k parku Tří pagod (čchun’-šen’-s san-tcha, 崇圣寺三塔), což je veliký buddhistický komplex s výhledem na jezero Erhai. Vstupné je 75 yuanů (250 korun), jízdenka elektrovozítkem nahoru 20 yuanů (70 korun), dolů 15 (50 korun). Je pořádně teplo, proto se necháváme vyvézt až k nejhornějšímu z chrámů a sestupujeme dolů. Komplex je tvořen celou řadou chrámů, z nichž nejdůležitější je právě ten nejvýše položený, jenž má na střeše devět sošek, což značí, že je zasvěcen císaři. Sestupujeme až ke třem pagodám, podle nichž je celý areál pojmenován. Italové mají svou šikmou věž v Pise, Číňané zase v Dali, když se pečlivě podíváte, zjistíte totiž, že se jedna z pagod naklání. V pagodách jsou prý schovány pradávné spisy, proto se dovnitř nesmí, po vzoru Číňanů tak alespoň pagody po směru hodinových ručiček třikrát obcházíme. Slunce v Dali pořád pálí. To je hezký rým, ale už ne tak příjemná realita. Jsme pořádně pečení, já už dokonce začínám trochu vonět, ani to nás však neodrazuje od plánu jet se podívat k jezeru. Taxikář nás nechce svézt, rikšaři si říkají o jmění, nakonec ale příležitost dělá taxikáře a tak nasedáme do auta k řidiči, který jezdí po okolí a hledá cizince, které by mohl připravit o pár yuanů. Přijíždíme k molu Caicun (cchaj-cchun ma-tchou, 才村码头), odkud vyjíždějí lodě na okružní plavbu po jezeře. Lístek na takovou plavbu stojí 180 yuanů (600 korun). To ale není momentálně náš plán, radši se jdeme projít do přilehlého parku (chu-pin šen’-tchaj-juen, 湖滨生态园), kde místní posedávají, grilují ryby nebo jen tak popíjí pivo s výhledem na jezero. Stejně jako na ostatních místech v Dali a Kunmingu, i tady jsou lidé zvědaví na cizince, rádi se s vámi dají do řeči, stejně jako potetovaný drsňák, který nás zve na pivo právě u břehu jezera. Bohužel se ale blíží bouřka a naše spálení se začíná čím dál tím hlasitěji ozývat, proto s díky odmítáme a odjíždíme zpátky na hotel.

38
Brána Erhai
39
Stejně jako české dálnice, i Dali je celé rozkopané
40
Knedlíčky už se napařují
40a
Holky si užívají směnu
41
Co asi prodávají?
42
Hrejte si s bahnem
43
První svatebčané
44
Prst pod bradou je základ
45
Venkovský trh s pro nás exotickým ovocem
46_čínské babky tu prodávají čínské babky
Čínské babky prodávají čínské babky
47
Etničanka si rovná manga
48
Řeznictví na čerstvém vzduchu
49
Na hlavní ulici je to hlava na hlavě
50
Věž Wuhua
51
Mangostan
52
Stačí popojít pár desítek metrů a nikde nikdo
53
Maovy vybrané spisy a podobné ceniny
54
McDonalds v utajení
55
Jeden z chrámů
56
Přáníčka
57
Druhý kostel
58
Severní branou opouštíme město
58ab
Prodavači utíkají před bílými ďábly
58b
Auto značky Co dům dal
60
Pomocí vozítka jsme vystoupali k chrámu
59
Krásný název
62
Tady je císařovo
61
Chrámy s jezerem v pozadí
62a
Pomodlit a spát
63
Z jedné strany jezero, z té druhé vysoké hory
64
Hotovost se v Číně nenosí, dokonce i chrámu darujete pomocí QR kódu
65
Jídelna bez lidí, patrně je odradil název
66
Úspěšně jsme sestoupali až dolů
67
Starobylé znaky
68
Tři pagody, patrně nejznámější panorama Dali
68a
Z pagody je holubník
69
V celé své kráse
70a
Gang
71
U jezera se griluje a kdo nemá gril, nemusí zoufat, stánkaři se o něj postarají
72
Za pět minut vyplouváme

 

Možností co vidět v Dali a okolí je více, například vesnička Xizhou (si-džou, 喜洲), kde sídlí menšina Baiyů (paj-dzů, 白族), či hora Cangshan (cchan’-šan, 苍山), jež se nachází nad městem a můžete si na ni udělat patnáctikilometrový výšlap, případně se svézt lanovkou. Ani na jedno však dnes bohužel nemáme čas, posnídáme a jdeme se projít do starého města. Hlavní i postranní uličky, u kostela se otáčíme a navštěvujeme jednu z mnoha čajoven, neboť Yunnan je mimo jiné proslulý pěstováním čaje. Pravděpodobně úplně nejznámějším čajem pocházejícím z této provincie je Puer (pchu-ár, 普洱), pojmenovaný po stejnojmenném městě. Každá čajovna se skládá z jednoho případně více stolů, na kterých probíhá tzv. čajový obřad a všude okolo ve skříních či na stolech jsou rozloženy čaje usušené do kotoučů. První nálev slouží pouze k tomu, aby se listy zbavily nečistot. V čajovnách obvykle u čajových setů najdete také malou keramickou žábu, často s mincí v puse, která se právě prvním nálevem polévá, což má přinést rodině štěstí. Poté se čaj postupně louhuje a “čajový mistr” ho nalévá do malých kalíšků. Nakonec kupujeme jeden z bílých čajů a mírně zčajovaní se odebíráme do blízké restaurace, kde do sebe házíme oběd a voláme Didi, čínský Uber.

Na nádraží přijíždíme na poslední chvíli, naštěstí je kapesní, takže už po pár minutách sedíme ve vlaku. Ten jede z Dali do Lijiangu (li-ťjan’, 丽江), tedy zhruba jen 160 kilometrů, proto jsou lůžka předělaná na improvizovaná sedadla, čímž vznikají kupé podobná těm v českých vlacích. Za spolucestující fasujeme mladý pár z Kantonu, chvíli se bavíme, oni chválí naše velké nosy, my ty jejich malé a po zhruba třech hodinách přijíždíme do Lijiangu, starobylého města a zároveň populární čínské turistické destinace. Čínský uberista nás veze k ubytování, máme rezervované pokoje v hotelu Nanzhao (nan-džao-fu, 南诏府), jehož jméno může v čínštině znamenat i “těžko najitelný”, ač psáno jinými znaky. Hotel bohužel dostává svému jménu, nejdřív ho nemůže najít řidič a později ani my. Vstupujeme do obřího komplexu, kde nikde nikdo a po recepci ani stopy. Po pár minutách se naštěstí objevuje několik zaměstnanců, kteří ví kudy kam. Horší už je to ale na recepci. Pokud totiž chcete zažít krušné chvíle, objednejte si ubytování v menším městě na Bookingu. Číňané s ním moc neumí, což se projevuje i teď. Naše rezervace není v systému. Vše naštěstí řeší pár telefonátů s manažerkou hotelu, kterou podle řevu v telefonu více zaměstnává krmení dětí než nějací zapomenutí cizinci. Hotel, stejně jako celý komplex, je úplně nový, pokojů je tu spousta, ale kupodivu jsme tu jediní hosté i přes právě probíhající hlavní turistickou sezonu. Před samotným placením nám recepční ukazuje pokoje. První krásný, není co řešit, jdeme do druhého. Recepční ukazuje na postel v pokoji pět metrů čtverečních bez oken. Tak to ne, to radši půjdeme o dům dál. Kluk v mikině Adidas, alias náš recepční, z našich výrazů chápe mírné rozčarování a ihned dodává, že to je jen přistýlka, zbytek pokoje je vedle. To už je jiná! Pokoj tak veliký, že by se v něm ubytoval celý hokejový tým i s maséry, k tomu vířivka, postel snad větší letiště než to opravdové za městem a jako bonus záchod chytřejší než já. Za takovou cenu tu někdo musí prát peníze.

Chvíli se procházíme po svém novém panství, když na nás přichází hlad. V areálu žádná restaurace není, nezbývá než vyrazit do starobylého městečka Shuhe (šu-che ku-čchen’, 束河古城), vzdáleného asi dva kilometry od nás. V celém hotelu jsme sami, už ani recepční tu není, nemůžeme najít východ z areálu, první lidi navíc potkáváme až po několika minutách. Vypadají trochu pochybně, začínáme je podezřívat, že jsou to najatí herci a my se ocitáme v Truman show. Už to vidím v televizním programu:

19:00: Cizinci objevují tajemné městečko

20:00: Cizinci nemůžou najít východ ven

21:00: Cizinci dostávají strach

22:00: Panika

Naštěstí se nám daří s menším štěstím najít východ ještě předtím, než se dostavuje poslední fáze. Voláme Didi, nečekáme ani minutu a nasedáme do vozu značky Changan. Shuhe není narozdíl od podobných starobylých čínských měst nasvíceno milionem světel, proto si jeho návštěvu necháváme na následující den a jdeme se jen najíst. V jídelním lístku člověka zaujmou kromě již tradičních hub i bambusoví červi (džu-čchun’, 竹虫). My ale nejsme zrovna příznivci jídla budoucnosti, tudíž objednáváme plněné knedlíčky jiaozi (ťjao-dz, 饺子), rajčata s vajíčkem, lilek alá ryba a podobné klasiky. To už je ale pro tento den vše, bereme Didi zpět na hotel, do poznámek zadáváme poznávací znamení “čtyři cizinci”, což funguje stoprocentně a díky němu řidiči nikdy nevolají. Tentokrát už se neztrácíme ani my, ani náš řidič a tak můžeme jít v klidu spát.

73
Paní vyrábí tradiční yunnanský koláček z růží
74
Orientální kostel
75
Bůh je láska, alespoň to tvrdí nápis na zdi kostela v Dali
76
V autech z místních půjčoven si vás rozhodně všimne každý, ať už jde o tohoto brouka
76a
Nebo tohohle nenápadného bavoráka
77
Nejlepší název restaurace vyhrává…
78
Kdo to rozluští?
79
Vila jen pro sebe

První a vlastně jediný celý den v Lijiangu začínáme návštěvou městečka Shuhe. To ještě zčásti obývá etnikum Naxi (na-si-dzu, 纳西族) kromě svých krojů zajímavé zejména tím, že se jedná o matriarchátní společnost. Vstupné je 30 yuanů (100 korun), kasy fungují ale tak nějak podivně, nejspíš podle toho, jak se obsluha vyspí, a tak dopoledne za přepážkou nikdo není. Staré město Shuhe je podstatně méně turistické než to Lijiangu, proto pokud se neradi mačkáte v davech a nemáte moc času, zvolte raději Shuhe. Nutno dodat, že lijiangské staré město je podstatně větší, nabízí více zajímavých budov a míst, tudíž se vyplatí navštívit obě, pokud vám to čas dovolí. Teď ale zpět k Shuhe. Mezi nejvýznamnější budovy patří například jihovýchodní brána (tun’-nan-men, 东南门), chrám Dračí studny (lun’-čuan-s, 龙泉寺) či jeden z mnoha mostů, které se ve městě nachází. Díky tomu, že není Shuhe přelidněné, stalo se oblíbeným místem svatebního focení mladých novomanželů. Ti se často fotí dávno před samotnou svatbou na nějakém historickém či romantickém místě, ideálně obojím, v oděvu typickém pro dynastie Tang, Han a další či kroji etnických menšin, jako jsou například Miaové (mjao-dzu, 苗族) či Tibeťané (dzan’-dzu, 藏族). Právě k posledně jmenovaným vedou i naše další kroky, ne však ke svatebčanům, nýbrž do tibetské restaurace servírující jačí maso a další speciality typické pro vysokohorský region. Objednáváme koláč a knedlíčky s jačím masem, tibetský jogurt a pár dalších už ne tak speciálních specialit a ochutnáváme. Jak chutná jačí maso? Asi nejlépe by šlo popsat jako hovězí s vůní jehněčího. Každopádně je všechno moc dobré, jen nad účtem moje židovské srdéčko trochu zapláče.

Plni jačí energie se přesouváme o kousek dál, k jezeru Černého draka (chej-lun’-tchan, 黑龙潭), které tvoří nejkrásnější panorama celého Lijiangu. Zasněžená hora Nefritového draka (jü-lun’ sue-šan, 玉龙雪山) se tu spolu s chrámem a starobylým mostem odráží v hladině jezera a pokud člověku vyjde počasí, je to nádherná podívaná. To ale není náš případ. Prší a na nebi se honí mraky, takže z hory není vidět téměř nic, jen čas od času z mraků vykoukne malý kousek. Vstupné je tu spojené se starým městem Lijiangu, stojí 50 yuanů (170 korun) a platí 30 dní, tudíž pokud vám stejně jako nám počasí nepřálo, ale nehodláte se vzdát, máte měsíc na to, abyste horu přistihli v nedbalkách.

Od jezera se přesunujeme do starého města, kde nás hned u vstupu vítá velké mlýnské kolo (ta-šuej-čche, 大水车), jež slouží jako orientační a startovní bod spousty návštěvníků včetně nás. My odsud vyrážíme k velkému kamennému mostu (ta-š-čjao, 大石桥), u nějž nás chytá průtrž mračen a nám tak nezbývá, než se schovat v jedné z přilehlých kaváren. Déšť dlouho neustával a spolu s ochlazením přinesl ještě jednu velkou výhodu a to úbytek Číňanů. Déšť najednou ustal a my tak mohli pokračovat postranními uličkami k rezidenci Mu (mu-fu, 木府). Ta byla sídlem místních vládců po dobu vlády dynastií Yuan (juen-čchao, ), Ming (min’-čchao, ) a Qing (čin’-čchao, ). Během jednoho z konfliktů v období poslední ze jmenovaných dynastií byl chrám zničen a na jeho nynější podobě má zásluhu rekonstrukce z úplného konce 20. století. Residence je soustavou řady dřevěných budov na ploše zhruba 8 akrů (v době největší slávy to byl až dvojnásobek), do níž se sice platí samostatné vstupné 40 yuanů (130 korun), ale výhled z poslední budovy na kopci to bohatě vynahradí. Naskytne se vám totiž pohled na celé staré město a jeho okolí. Z residence nás vyhání hlad, místní restauraci hledáme tak dlouho, až skončíme v KFC. Jako obvykle pak voláme Didi a jako obvykle přidáváme vzkaz o cizincích. Vzhledem k tomu, že jsme jediní nečíňani v okolí, tak nejde minout.

80
Uličky starého města Shuhe
81
Kaplička
82
Čínské příběhy jsou občas podivné
82a
Krmení Vendy
83
Krátce po dešti
84
Už neprší, může se zase fotit!
85
Umělec v akci
86
Psi vítáni, děti musí být na vodítku
87
Rudé lampiony v rudé Číně
87a
Etnické focení
88
Výhled na Shuhe
89
Jedna svatba má vyhrazeny dva metry čtvereční
89a
Starobylé kroje ve starobylém Shuhe
90
Poslední uličková fotka a jde se dál
92
Tohle nám slibovali
93
A tohle jsme dostali
94
Jezero ve službách propagandy
95
Místní nacvičují na velkou slavnost
96
Startovací bod pro poznávání starého města Lijiangu
97
Davy
98
Na chytré tabuli se tu můžete podívat kolik je ve které části zrovna lidí
99
Vstupujeme do starého města
100
Ve vyvěšování deštníků se Lijiang inspiroval Brnem
100a
Každý má jiný vzor
101
Rouškař připravuje jačí žebírka
101a
Lijiangská “zlatá ulička”
102
To, že se Číňani v anglických názvech často spletou je fakt, ale napsat špatně jméno vlastní země je i tak kumšt
102a
Deště přibývá, Číňanů ubývá
102b
Někteří vytáhli deštník, zbytek se utekl schovat do tepla hotelu
103
Kamenný most, jedna z místních pozoruhodností
104
Pokud je pro někoho jačí maso málo exotické, může zkusit červí bufet
106
Jedna z mnoha bran
107
Rezidence Mu
109
Starobylé střechy
110
Pěkně v jedné linii
110b
Malý císař
110c
Dříve tu bydleli vládci města
111
Malé Zakázané město
111a
Ještě selfie a můžeme domů
112
KFC čínsky a ještě zajímavěji místním písmem

Opouštíme město duchů a vyrážíme na nádraží. Náš původní itinerář byl následující: Kunming – Dali – Lijiang – Xian. Z Lijiangu do Xianu létají každý den tři spoje, o prázdninách byly však letenky dražší, než jsme byli ochotni zaplatit. Už jsme se chystali jít těch pár set kilometrů pěšky, když nás napadla spásná myšlenka. Vzít to zpět delší, zato horší cestou. Vrátíme se do Dali, kde jsme byli před dvěma dny a poletíme odsud. Cesta je to sice krkolomná, ale podstatně levnější a nakonec i v lepší čas. Na nádraží tentokrát přicházíme s notnou rezervou a do pomalovlaku tak nastupujeme mezi prvními. Poprvé sedíme ve vlaku tak, že naproti nám nemáme sedadla, obvykle totiž v čínských pomalovlacích sedí tři lidi na jedné straně, tři na druhé. Tříhodinovou cestu podbarvuje hudba z reproduktorů a rozjívené dítě opodál. Sedíme kousek od záchodů a vidíme, jak se Číňané ve dveřích zastavují a jsou nesví. To bude síla. Po dvou hodinách se překonávám a jdu se na záchod podívat. Je to ještě horší, než jsem čekal! Otevřu dveře a tam evropský záchod. Ten je pro spoustu Číňanů velkou neznámou, například i v letadle často najdete na sedátku stopy podrážek, proto není divu, že jsou často doslova mimo mísu. Vlak přijíždí do stanice, my máme štědrou časovou rezervu, kterou vyměňujeme s místními muslimy za oběd. Pak už jen máváme na taxi a míříme na letiště. Všude okolo Dali jsou hory, tak kde najít tak velkou rovnou plochu? Odpověď je nakonec jednoduchá, jeden z kopců z části vybagrovali, srovnali a postavili terminál a ranvej, takže se přistává vysoko nad městem. Letiště je miniaturní, obslouží zhruba jen deset odletů denně, proto vůbec nevadí, že jsme dorazili jen hodinu před odletem, stejně tu není co dělat. Naše letadlo tu už stojí, po chvíli do něj nastupují piloti a letušky a čtvrt hodiny po nich i my. Nástup je svižný, dveře se zavírají a nás čeká ani ne dvouhodinový let do Xianu.

113
Mao nám kyne na cestu
114
Bráchou za chvíli poletíme
115
Dáváme sbohem Dali
116
Nad Xianem