“Oděsa je jediné pořádné místo u moře, které Ukrajině zbylo, když už nemáme Krym. Bude to tam hlava na hlavě.”

Pravila naše ukrajinská kamarádka Máša na začátku roku 2019, kdy už jsme měli letenky na jih Ukrajiny několik měsíců v kapse. No uvidíme. Ještě nedávno měl totiž člověk tři jistoty – daně, smrt a to, že s Ukraine International koupíte rok dopředu letenky skoro zadarmo. Právě toho využíváme a za pár stovek kupujeme letenky z Prahy do Oděsy s přestupem v Kyjevě. Ani tato jistota už bohužel neplatí, i tak ale Ukrajinci čas od času vypustí do světa pěkné akce, takže pokud se nebojíte sestřelení, můžete se pustit do hledání.

Rok se s rokem sešel, tiskneme palubní lístky a vyrážíme na pražské letiště. Zaměstnance mírně vykolejila změna typu letadla, musí tak všem cestujícím změnit místenky. Jen aby si nakonec stejně každý sedl úplně jinam. Loterie nás rozsazuje, já dostávám sedadlo 11A a půl okýnka k tomu, Marťa vyhrává úplně a fasuje místo u okna bez okna. Letadlo je v tzv. sardinkové konfiguraci, můj spolucestující navíc nemá zrovna asijské proporce, proto cestujeme oba trochu schouleně. Odměnou je pak ale přelet nad centrem Kyjeva, kdy je vidět komplex kyjevsko-pečorské lávry, socha Rodina Mať a mohutná řeka Dněpr se všemi meandry a zátokami. Přistáli jsme přesně načas a došlo i na tleskání.

Pasová kontrola probíhá rychle, proto už pár minut po výstupu z letadla dolujeme z bankomatu hřivny a vyrážíme hledat autobus. Ohledně hřiven, ukrajinské měny, raději si vyberte až přímo na místě, měnit v Česku nemá smysl, většina směnáren má totiž kurzy nastavené tak, že odírají Ukrajince, kteří do Česka přijíždějí pracovat a peníze posílají domů. Ale zpět k autobusům, přímo do centra jezdí Skybus za 100 hřiven (100 korun), případně expresní vlak za 80 hřiven (80 korun) na hlavní vlakové nádraží. Ani jedno ale není náš případ, my hned další den brzy ráno odlétáme do Oděsy, proto volíme ubytování v Borispolu, čtvrti přilehlé k letišti. Bereme apartmán v jednom z paneláků na sídlišti opodál a dobrodružství může začít. Google mapy i chlapík z ubytování radí bus číslo 17. Za 8 hřiven je to oproti taxíku jasná volba, jen ještě najít zastávku. Nikde před novým terminálem ji nevidíme, místní radí jít dál směrem k terminálu starému. Po chvíli zastávku vážně nacházíme, značení či jízdní řády nikde, ale k čemu má člověk pusu, kdyby se nemohl zeptat. Ještě, že číslovky se v češtině a ruštině řeknou téměř stejně. Dlouho nic nejede, už to skoro vzdáváme, když se konečně objevuje starý rozhrkaný autobus s číslovkou 17 za oknem.

Stejně jako neexistoval jízdní řád na zastávce, neexistuje ani přímo v autobuse, a tak jen tipujeme, kde se asi nacházíme. Nakonec naštěstí tipujeme správně, ptáme se právě vystupujícího mladíka a ten nám potvrzuje, že jsme na místě. Ubytování je na Momotově ulici, všichni místní nás ale posílají k panelákům s cedulkou Gorkého, kde nás také odchytává naše bytná. Tedy jen telefonicky. Paní se ptá, jestli umím rusky, nezdravě dlouhou dobu jsem zticha, načež zmobilizuji své už tak téměř neexistující znalosti ruštiny a odpovídám “Plocho”. Z druhé strany se ozývá smích a ruština rychlá jako z kulometu. V bytě už je bohužel plno, máme se hlásit na jiné adrese. Ptáme se místních, kteří nás posílají k hotelu 4 Sezony, anglicky Four Seasons. Že by se majitelka tak vytáhla a jako omluvu nám zaplatila noc v luxusním hotelu? Opak se bohužel ukázal pravdou, a tak měly naše 4 Sezony k luxusnímu hotelovému resortu asi tak blízko jako Lunik IX k Hiltonu.

Nejdřív tu o nás nikdo neví, ale když už se Google překladač začíná přehřívat, dobíráme se ke zdárnému konci. Dostáváme pokoj, který vypadá, že za sebou má spíše 4000 než 4 sezóny, už jsme ale unavení, nic jiného se nám hledat nechce, takže bereme. Ještě se vydáváme do restaurace na hlavní ulici, najezení jsme spokojení a ani hotelový pokoj nakonec nevypadá tak hrozně. Ale možná je to tím, že už byla tma a my se neodvážili rozsvítit. Aby byl dojem perfektní, uprostřed noci začíná ve vedlejším pokoji dítě trénovat na olympiádu v křičení.

Náš letoun konečně dorazil
Krátce po vzletu
Předměstí Kyjeva a mosty přes Dněpr
Dněpr před námi, Dněpr za námi
Místo u okna bez okna
Ukraine International, nikdy víc! Tedy dokud nebude nějaká pěkná akce
Skybus do centra, tím nejedeme
Neostrá fotka z ostré Ukrajiny

Ráno vstáváme poměrně brzy, autobus se nám znovu hledat nechce, recepční nám tak volá Uber a my už se za pár minut pohodlně vezeme starou Ladou na letiště. Platíme 120 hřiven (120 korun) a můžeme pokračovat ke kontrole, která probíhá hned u vstupu. Všechno v pořádku, o jediný rozruch se stará chlapík, který z batohu vytahuje dvě kočky, nechá zavazadlo projet rentgenem, poté vrací kočky na své původní místo a s mňoukajícím batohem pokračuje do útrob letiště. Let trvá jen 50 minut, nutno říct bohudík, neboť sedět déle v tak nepohodlných letadlech jako mají Ukrajinci, už by se dalo považovat za sebepoškozování. Z pošmourného Kyjeva přilétáme do slunné Oděsy. Bohatýrství a vyhazování peněz necháváme za sebou v lesku a slávě velkoměsta, tady jedeme z letiště trolejbusem. Trolejbus na moc letišť světa nejezdí, proto jsme rádi, že se můžeme svézt právě jedním z nich. Lístek stojí 5 hřiven a kupuje se až při výstupu u řidiče. Po pár kilometrech vystupujeme z trolejbusu číslo 14 a podle Google map se vydáváme na přestup. Dlouho nemůžeme zastávku nalézt, kolem projíždí jeden autobus za druhým, ale žádný nezastavuje. Pomalu začínáme propadat trudnomyslnosti, když tu nás napadne sledovat místní. Zjišťujeme, že stačí na autobus zamávat a on zastaví, úplně jednoduché. Kromě toho je tu ale i řada pevně daných zastávek.

Pro náš kraťoučký pobyt jsme si vybrali Hotel Tsentralnyi, který stojí v centru města, dny největší slávy má již sice za sebou, ale pořád je to hezký postarší hotel. Hned naproti stojí Chrám proměnění páně (Оде́ський Спа́со-Преображе́нський кафедра́льний собо́р) s poměrně velkým přilehlým náměstím a parkem. Jen o kousek dále začíná Derybasivská ulice (Дерібасiвська), nejrušnější promenáda města, která je jen pro pěší a najdete zde plno restaurací, barů a hospod. My jdeme do ukrajinské klasiky jménem Puzata Hata (Пузата Хата), restaurace nebo spíše bistra, která servíruje ukrajinské speciality a jejíž pobočky najdete po celé zemi. Ta oděská leží v šestém patře obchodního centra a z okna se vám naskytne výhled na rušnou ulici. Za zmínku stojí rozhodně i pasáž Milán, která stojí na začátku ulice a vypadá jako by té slavné italské z oka vypadla. Po jídle procházíme dál ulicí a zastavujeme u jedné z nejhezčích budov celého města, Oděského národního divadla opery a baletu (Одеський національний академічний театр опери та балету).

Centrum Oděsy je plné krásných budov, hned za operou se nachází Archeologické muzeum (Археологічний музей Одеса) a jen pár metrů za ním oděská radnice s památníkem Puškinovi. Procházíme přilehlým Istanbul parkem, darovaný přilehlým městem Istanbulem, do nějž se o den později chystáme. Park končí a začínají Potěmkinovy schody (Потьомкінські східці), místo, které se objevuje snad na všech fotkách Oděsy. Po schodech se člověk dostane do přístavu a na nábřeží, my ale ještě chvíli pokračujeme dál k Vorontsově paláci (Воронцовський палац) a jeho kolonádě. Obojí je ale zrovna v rekonstrukci, takže toho není zrovna moc vidět. Poblíž se nachází ještě Památník pomeranči, který zde byl postaven jako památka na to, když oděsané uprostřed zimy uplatili cara Pavla I. Ruského pomeranči a ten pak poslal peníze na dostavbu místního přístavu. Za palácem už je vidět zmiňovaný přístav a s ním i jeřáby, kontejnery, vlaky, kamiony a zkrátka vše co k tomu patří.

Scházíme Potěmkinovy schody, pojmenované podle filmu Křižník Potěmkin, nohy ale bolí, internet nejede, a tak nasedáme na první autobus a vezeme se do neznáma. Vystupujeme u synagogy, kde chytáme veřejnou wifi a konečně se orientujeme. Naším dalším a vlastně i posledním cílem je pláž Lanžeron. Už světaznale máváme na autobus číslo 203, vystupujeme na konečné, jíž je park Tarase Ševčenka a kolem památníku neznámého námořníka a delfinária se postupně dostáváme až k pláži. Všude voní šašliky, vařená kukuřice a uzené ryby. Koupeme se tam, kde je nejvíc místních, tedy na veřejné pláži s betonovými moly. Písečné pláže většinou patří barům či hotelům a platí se na ně vstup, už je ale poměrně pozdě, a tak na žádnou z nich nejdeme. Usycháme a vyrážíme ke žlutému kameni, symbolu pláže Otrada, která leží poblíž té naší betonové. Pokud chcete zažít víc party atmosféru, vydejte se do čtvrti Arkadija se stejnojmennou pláží, kde je spousta klubů, barů a je oblíbeným místem bohatých Ukrajinců.

Zpět do centra jedeme opět číslem 203, stejný nápad mělo očividně hodně lidí, a tak je to hlava na hlavě, rameno na rameni, a když někdo potřebuje vystoupit, jen pošle peníze za jízdu po ostatních až k řidiči. My naštěstí vystupujeme tam, kde téměř všichni, takže nemusíme přemýšlet, jak autobus opustit oknem. Hlad zaháníme opět v Puzatě Hatě, kupujeme si ještě čokoládu v Lvovské čokoládovně, která je původně ze západoukrajinského města Lvov, odkud se však rozšířila po celé zemi a dokonce i do zahraničí (Krakow a Baku). Vracíme se na hotel a s nachozenými kilometry v nohách a vidinou dalšího dne v další zemi rychle usínáme.

Letíme Oděse vstříc
Pasáž Milán
Marťa, kompot a pirohy
Opera v Oděse
U opery
Kolonáda
Můžeme maximálně nakouknout přes plot
Marťa a nadšený spolusedící
Láska na betonové pláži
Jeden loket za druhým