Ráno nikam nespěcháme, letadlo do Istanbulu odlétá až chvíli po poledni, proto v poklidu snídáme, balíme věci a jdeme na zastávku, kterou máme hned před hotelem. Po pár minutách přijíždí starý německý minibus převlečený za linku 117 a my se proplétáme Oděsou směr letiště. Jedeme kolem trhu Privoz, kde na nás z venkovních stánků vykukují melouny, maliny, jahody, zkrátka všechno možné i nemožné co zrovna roste. Hned za trhem potkáváme staré české tramvaje a po chvíli se objevuje klášter sv. Eliáše se zlatou kupolí, na který jsme včera nějak zapomněli.

V Oděse jsou dvě budovy letiště, nová a stará, které dělí jen několik desítek metrů. Náš let je ze staré budovy, která zvenku vypadá asi jako nádraží ve Vyškově. Letíme s ne moc známou a dnes již dokonce zkrachovalou leteckou společností Atlasglobal. Když u přepážky slibujeme, že umíme anglicky, dostáváme na oplátku úsměv a místa u nouzového východu. Jinak je letiště malé, nikde žádné značení, ale jsou tu jen tři gaty, takže se stejně není kde ztratit. Kromě toho jsou tu ještě dvě malá duty-free a jeden předražený bufet. Jedinou zábavou tak bylo, když musela Marťa na bezpečnostní kontrole vybalit celý batoh jen kvůli mýdlu, které měla úplně vespod. Naše letadlo konečně přilétá a my můžeme nastupovat. Pár minut po vzletu dostáváme sendvič a pití, což je na hodinový let moc fajn. Letíme podél pobřeží Černého moře, míjíme Rumunsko a Bulharsko a po krátkém klesání přistáváme na novém istanbulském letišti. To je obrovské! Po přistání popojíždíme ještě přibližně dvacet minut, než se dostaneme k naší stojance. V našem okolí je to samá exotika, Iraqi Airways, Air Albania či Gulf Air. Projít letištěm trvá celkem dlouho, ale pasovka je rychlá, navíc dostáváme bonbon, takže všechno v pořádku.

U pana Syřana ve stánku Vodafone kupujeme simku. Dostáváme 30 giga výměnou za našich 185 lir (540 korun), což je sice dosti turistická cena, ale bloudit po Istanbulu by bylo trochu horší než po Oděse. Hned poté jedeme eskalátory do druhého podzemního patra, odkud se autobusy Havaist vydávají na cestu do různých cílů v Istanbulu i mimo něj. Původně měla být začátkem roku 2020 uvedena do provozu linka metra, která by spojovala letiště s centrem města, zatím se tak ale stále nestalo. Nynější plány hovoří o srpnu 2021 jako o nejbližším startu linky. Ať tak či onak, zatím musí vzít člověk zavděk autobusem či taxi. Nejlevnější možností je nasednout na bus H-2, který vás vyhodí u nejbližší zastávky metra, jíž je Sisli-Mecidiekoy. Zaplatíte 7 lir (20 korun) a poté v metru dalších 3,5 (10 korun). Vzhledem k tomu, že se linky celkem rychle mění a kurz turecké liry navíc rapidně klesá, na což podniky reagují zvýšením cen, vyplatí se pro přehled o aktuální situaci sledovat jeden z webů zaměřených na dopravu v Istanbulu. Přehledně vše naleznete například zde. My před dvěma lety jeli linkou H-19 přímo na náměstí Taksim za 18 lir (52 korun). Platit se dá kartou přímo u autobusu nebo takzvanou istanbulkartou, kterou si člověk může pořídit za 7 lir (20 korun) a následně se hodí při cestování istanbulskou hromadnou dopravou, kdy člověk nemusí hledat drobné a jen si vždy “odpíchne”. Istanbulkartu můžete posléze vrátit v téměř libovolné trafice a peníze dostanete zpět. Jedeme mimo dopravní špičku a tak již po necelé hodině vystupujeme v centru Istanbulu.

Ubytování máme poblíž náměstí Taksim, cestou potkáváme milion bister s kebabem a ještě větší množství Turků všeho věku posedávajících u čaje. Když přicházíme na ubytování a zvoníme, jako bychom se ocitli zpět na Ukrajině. Paní na nás mluví rusky a nenechává se přesvědčit ani tím, když jí odpovídáme jen anglicky a občas jí nerozumíme. Naštěstí předání klíčů a zaplacení není úplně nejsložitější lingvistické cvičení. Nakonec se paní podiví ještě nad tím, že v Turecku chceme platit tureckými lirami a ne eury či dolary, po chvíli ale svolí, takže spasiba, můžeme se ubytovat a po nutném zkulturnění i vyrazit poznávat město. Ještě před návštěvou památek se ale zastavujeme na něco k jídlu. Nejdříve u obchůdku s ovocem, kde mají broskve tak šťavnaté, že se chvíli bojím, abychom se v nich neutopili, a posléze si dáváme jídlo, které si vybaví asi každý, když se řekne Turecko. Přesouváme se z ruštiny do turečtiny, takže spíše do komunikace ruce-nohy, ale nakonec se vše daří a objednáváme si svůj první kebab. O pár tureckých slovíček a hlavně o kebab bohatší se vydáváme na náměstí Taksim, které je jedním z hlavních náměstí města a nachází se zde řada restaurací, obchodů a také konečná retro tramvaje, která je oblíbenou turistickou atrakcí. Z náměstí se přesouváme kolem tisíců toulavých koček a stadionu fotbalového klubu Besiktas k moři. Přicházíme k mešitě Dolmabahce (Dolmabahce Cami) a stejnojmennému paláci (Dolmabahçe Sarayı). Ten už je ale zavřený, takže nám nezbývá než vzít zavděk jeho zdobenou branou a hodinovou věží. To už na nás ale padá únava, proto se otáčíme a vracíme se zpět do našeho ubytování rusko-tureckého přátelství.

Náš minibus před letištěm
Všichni chtěji do Istanbulu
Selfie s letištěm
Odletová hala jako na nádraží v Ústí nad Orlicí
Ještě fotka s letadlem a můžeme letět
Poslední pohled na Oděsu
První reklama na letišti
Mešita Dolmabahce
Hodinová věž před palácem Dolmabahce
Západ slunce nad mešitami

První celý den v Istanbulu zahajujeme tím, že přejíždíme autobusem přes Galatský most (Galata köprüsü) a kousek za ním vystupujeme. Před námi se najednou rozprostírají hned tři mešity – Nová mešita (Yeni Cami), mešita Rustem Paša (Rüstem Paşa Camii) a Sulejmanova mešita (Süleymaniye Camii). My ale prozatím nejdeme k žádné z nich, nýbrž na trh s kořením (Mısır Çarşısı), který se rozprostírá mezi nimi. Koření se tu pořád prodává, ale už celkem pomálu, víc obchodů zabírají suvenýry, oblečení či turecké sladkosti. Z menšího trhu se přes změť uliček přesouváme přímo na ten největší, tedy Grand Bazaar (Kapalı Çarşı), kde člověk najde vše turecké – látky, lampy, suvenýry a koberce, dle prodavačů dokonce i ty kouzelné. Všude kolem nás tu pobíhají nosiči čaje, kteří jsou ale jako stín, vždy se jen mihnou kolem a za vteřinu jsou pryč. Když si je chce člověk prohlédnout nebo vyfotit, musí je načapat v hnízdě, tedy v čajovně, kde doplňují zásoby. Po prozkoumání všech zapadlých koutů trhu se stavujeme na pozdní snídani. Dáváme si börek, pečivo z listového těsta v našem případě plněné sýrem, jinak ale může být i s masem, bramborami a podobně.

Posilnění se přesouváme k patrně nejznámější istanbulské památce, chrámu Hagia Sofia (Ayasofya). Na vstup se tu čeká poměrně dlouhá fronta, kterou však můžete obejít tak, že si za 105 lir (300 korun) koupíte fast-track. To už je ale poměrně zbytečná informace, neboť od července 2020 je Hagia Sofia opět mešitou, tudíž je vstup zdarma, nemusíte se tlačit ve frontách, jen byste se měli vyhnout návštěvě v době modliteb. Časy modliteb se orientují podle postavení slunce, obecně se ale dá říci, že nejlepší doba pro návštěvu dnes již mešity je od 9 ráno přibližně do poledne, kdy začíná modlitba. Ještě krátce něco z historie, Hagia Sofia byla v 6. století n.l. postavena jako řecký pravoslavný chrám a k tomuto účelu sloužila po více než devět set let. Mešitou se stala roku 1453, kdy byla tehdejší Konstantinopole dobyta Osmany(m Lafitou). Roku 1934 byla na Atatürkův pokyn přeměněna v muzeum, což platilo až do již zmíněného července 2020. Kdy z ní asi opět bude kostel? Uvnitř se opravdu mísí islám s křesťanstvím, kdy jsou vedle sebe na zdech arabské nápisy a mezi nimi několik mozaiek s výjevy z bible. Většina z nich je teď ale prý zakryta.

Po Sofii se jdeme uklidit někam do stínu. Jednak je venku kolem 35 stupňů a druhak je mešita Sultána Ahmeda (Sultan Ahmet Camii), známější pod názvem Modrá mešita, každý pátek pro nemuslimy až do 14:30 zavřena. Ostatní dny je otevřeno vždy mimo časy modliteb. Já mám na sobě kraťasy, Marťa zase nemá zahalené vlasy, u mešity s tím naštěstí počítají, já tak dostávám sukni, Marťa šátek a můžeme dovnitř. Bohužel je mešita v rekonstrukci, stejně jako část Hagia Sofia a potom i cisterna Jerabatan (Yerebatan Sarnıcı). To znamená, že to nejhezčí z ní, tedy strop, zakrývá lešení a my tak nic neuvidíme. Zato toho hodně ucítíme. Všichni turisté si totiž musejí před vstupem do mešity sundat boty, narozdíl od muslimů však pro ně neplatí pravidlo, že si musí umýt nohy. Modrá mešita je naštěstí pro muslimy rozdělena na část pro turisty a na část pro věřící, takže to nemusejí čuchat. Mají to ostatně prakticky vymyšlené, kdyby se jich při modlení najednou deset tisíc zulo, bylo by to horší než chemické zbraně.

Z mešity jdeme k již zmíněné cisterně. Ta byla postavena již v 6. století n.l. za Byzantské říše a sloužila jako jedna z hlavních zásobáren vody pro město. Cisterna je známá například i z filmu Inferno, kdy zde Tom Hanks lovil padouchy, nebo z filmu Skyfall ze série o Jamesi Bondovi. Vstupné je 20 lir (60 korun), v době naší návštěvy sice bez vody, ale i tak je to tu zajímavé, navíc podbarvené podmanivou hudbou. Ve městě je přístupných více takovýchto cisteren, jednou z nich je například Binbirdirek, která je dokonce ještě o dvě století starší, než ta námi navštívená. Odtud se přesouváme k nedalekému archeologickému muzeu a paláci Topkapi (Topkapı Sarayı), který byl oficiální rezidencí osmanských sultánů a zároveň centrem vlády nad celou říší v letech 1465 až 1853. Naše ušmajdané nohy ale začínají protestovat, tak si jen kupujeme pití, sedáme na lavičku mezi stromy a odpočíváme. Alespoň jsme každý ušetřili 100 lir (290 korun), což je cena vstupného. Později se od naší vtureckužijící kamarádky Jíťi dozvídáme, že jsme udělali chybu, palác určitě stojí za návštěvu, neboť je v něm krásně vidět, jak si žili tehdejší sultánové. Všechno pozlacené a jedna místnost luxusnější než ta druhá.

Když jsme trochu odpočatí a vychlazení do provozní teploty, sedáme na tramvaj a přejíždíme ke Galatské věži (Galata Kulesi). Podobný nápad měla ale polovina Istanbulu a ještě větší počet turistů, fronta minimálně na hodinu. Tehdy jsme ještě nevěděli, že čas návštěvy se dá rezervovat a člověk se tak čekání vyhne. To se ale dozvídáme až o pár dní později, teď se rozhodujeme nečekat a pokračujeme dál, na nejrušnější ulici města, Istiklal (İstiklal Caddesi). Na ní můžete kromě mraků lidí potkat i staré tramvaje, které tudy každých 20 minut projíždí. Můžete se s nimi svézt ze zastávky Tünel (přímo u metra Sishane) přes Odakule, Galatasaray a Hüseyin Ağa Camii až na náměstí Taksim. Nám zrovna ale žádná tramvaj nejede, proto jdeme pomalu ulicí, dáváme si zmrzlinu v jednom ze stánků, kterých je tu snad stejně jako lidí, a sledujeme proslulé turecké zmrzlináře, kteří si tu hrají s dětmi tak, že jim nejdřív skoro dají zmrzlinu do ruky, na poslední chvíli ale ucuknou nebo jim dají jen prázdný kornout a podobně. Už se blížíme našemu dočasnému domovu, únava dělá svoje, a tak poblíž kupujeme jen pár pišingrů a zavíráme za sebou dveře.

Poklidné istanbulské ráno
Přicházíme na trh
Olivy kam se člověk podívá
Koření známé i neznámé
Typické turecké lampy
Hrdý majitel před svým obchodem
Leštič leští
Výdej čaje, nejdůležitější místo celého trhu
Nosič čaje v akci
Marťa a pochutina
Hagia Sofia
Ještě jednou, tentokrát bezpečně ze stínu
Mešita zevnitř
Křesťanská mozaika na stropě
Výzdoba a odpočívající turisté
Modrá mešita hodně zblízka
Bábuška
Uvnitř Modré mešity
U nás doma nosí kalhoty Marťa
Jedna z mála částí stropu, která zrovna není v rekonstrukci
Mraky lidí táhnoucí se z mešity do mešity
Cisterna Jerabatan
Spodky některých sloupů zdobí hlava Medúzy
Galatská věž, nahoru jsme se bohužel nepodívali
Turek si nedává pozor na tramvaj
Tramvaj míří na náměstí Taksim
Frajeři jezdí zvenku

Další den ráno se vracíme na místo činu, konkrétně na trh s kořením a Velký trh, kde kupujeme jednu z visacích lamp a sledujeme čilý ruch, který tu o víkendu panuje. Když konečně všechno dopozorujeme, jdeme se podívat na Sulejmanovu mešitu, odkud je krásný výhled na druhou stranu zálivu, které dominuje Galatská věž. Chvíli jen tak posedáváme, fotíme a pak se vydáváme do Asie. Ale nečekejte žádné velké dobrodružství, nasedáme na autobus, jenž nás dováží k přístavu Besiktas (Beşiktaş İskelesi), kde nasedáme na přívoz směr Üsküdar a zhruba za deset minut tak přeplouváme z Evropy do Asie. Na druhé straně nějakou dobu jen tak koukáme na moře a most Bospor (Boğaziçi Köprüsü), spojující dva kontinenty. Potom obědváme v restauraci Ortaköy Kumpir s výhledem na moře a evropskou stranu, a zkoušíme kumpir, po němž je restaurace pojmenována. Je to vlastně pečená brambora, většinou plněná mletým masem, zeleninou a mnohým dalším. K tomu přidáváme ještě asi desátý kebab za dva dny.

Po jídle se vydáváme k jedné z ikon Istanbulu, Dívčí věži (Maiden’s Tower, Kız Kulesi). Dívčí či Leandrova věž, která zdobí kamenný ostrůvek nyní, byla postavena v roce 1731. V byzantských dobách byl skalnatý ostrůvek využíván tak, že byl od něj směrem k evropskému břehu napínán řetěz, kterým se v případě potřeby Bospor uzavíral. To znemožňovalo obchodníkům, jež neměli zaplacené clo, dostat se do Istanbulu případně dále do Černého moře. Dnes se v ní nachází luxusní restaurace, kde můžete ochutnat turecké speciality. Odtud se vydáváme k mešitě Çamlıca (Büyük Çamlıca Camii), dostavěné teprve nedávno, konkrétně v březnu roku 2019. Mešita je největší v Turecku, pojme 63 tisíc věřících a zajímavostí je, že jí projektovaly dvě architekty. Zrovna začínají volat k modlitbě, té se pochopitelně neúčastníme, radši si prohlížíme celou stavbu zvenku. Mešita se nachází poměrně vysoko nad městem, proto je z ní hezký výhled na okolí. Nám už to ale stačí, a tak vyrážíme na přívoz v Üsküdaru. Nejedeme však zpět na Besiktas, ale dál na Eminönü přímo v centru města, jen kousek od Nové mešity a trhu s kořením. Do Eminönü jezdí více lidí, trajekty jsou plné, řada cestujících běží, aby si zabrali ta nejlepší místa, proto pokud se nechcete mačkat, uděláte lépe, když pojedete z/do Besiktase či na jiné přístaviště. Se západem slunce přijíždíme tam, kde jsme ráno začínali. Chlapíci na Galatském mostě rybaří a vzduch se jen hemží racky, kteří čekají až rybářům něco upadne. To je ale pro dnešek vše, už se jen dostat domů a pořádně se prospat na zítřejší cestu do Ankary.

Výhled přes střechy na Istanbul a moře
Z restaurace je krásný výhled na Dívčí věž
Mešita je tak velká, že se celá nevejde do záběru
My a mešita
Muslimství
Z Asie koukáme na panoramata Istanbulu
Rybáři rybaří